Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Devět životů 6.kapitola
, Eva Beranová
Sisi, kotě Štěstěny(Pohádka o kočičí princezně Sisi)
Nad kočičkou Sisi držela Štěstěna ochrannou ruku asi hned při početí. Malá Sisinka se totiž narodila jako příslušnice kočičí šlechty. Štěstěna ji umístila do pelíšku kočky britské modré. Tím měla cestu do života umetenou, protože taková koťata se prodávají.
V lidské přirozenosti je nějak zakódováno, že drahá věc se musí šetřit. Na zvíře je leckde v zákonech dosud pohlíženo jako na věc. Koťata uznávaných výstavních plemen jsou tedy něco jako drahé broušené vázy. Proto mají čistokrevná koťata s rodokmeny mnohem snažší start do života než koťata vesnických micek. Tak vidíte, i mezi kočkami jsou propastné rozdíly v postavení.
Sisi se honosila rodokmenem, kde bylo možno vyčíst základní údaje o třiceti předcích. Byla zapsaná pod jménem Margaret Kingshorn. Koupila si ji extravagantní italská výtvarnice Sophia Mistrelli a začala jí říkat „Giana“. Kočičce opatřila vypolštářkovanou přenosku a brala ji s sebou na cesty po Evropě.
Signorina Mistrelli modrošedou krasavici s oranžovýma očima rozmazlovala. „Když ne já, tak aspoň ty jsi šlechtična,“ říkala jí a předkládala před ni výběr rybiček, kočičích konzerv a jako lahůdku servírovala olivu.
Sisi, nyní Giana, měla šťastnou povahu. Přilnula k lidem a dovedla být spokojená i v hotelových pokojích. To si vždy signorina Mistrelli předem vyjednala, že kočka musí všude s ní. Při výstavách jí sedávala na rameni. Byly to docela sladké časy. Bohužel, přestaly …
Konec jim učinil jeden zájezd. Sophia Mistrelli zatoužila poznat dřívější „východní země“ a začala Českem.
Autobus plný Italů zastavil za jarního podvečera u benzinové pumpy v jednom jihočeském městě. Italové se vyhrnuli ven, aby se trochu protáhli, nadýchali čerstvého vzduchu, popřípadě něco zakousli v bufetu u benzínky.
Malý kluk Carlo celou cestu sledoval rákosovou přenosku s modrošedou kočičkou. Využil zmatku a když Sophia vystoupila, otevřel u přenosky dvířka. Giana po chvilce váhání vylezla. Opatrně vyšla z autobusu a nasávala nosíkem vzduch cizí země.
K benzínce přijížděla neustále auta. Italský autobus stál stranou. Jeden kamion Gianu tak vyděsil, že se zmateně rozběhla do strmé stráně, na jejímž vrcholu se černal les. Kluk Carlo se také vylekal. Zavřel dvířka přenosky a spěchal za ostatními. To už se blížil šofér a zavřel autobus. Všichni Italové byli v bufetu.
Asi za půl hodiny se v houfu vraceli, živě gestikulovali a hlasitě se bavili. Nastoupili do autobusu a odjeli.
Sophia Mistrelli si uvědomila, že kočičku ani nepustila ven, tak ji chtěla na chvíli usadit na svém klíně. Sehnula se k přenosce, otevřela dvířka, vsunula dovnitř ruku – a hrozně vykřikla. Přenoska sice zavřená, ale prázdná.
„Madonna mia! Kde je moje Giana?!“ zakřičela na celý autobus. Museli zastavit a prohledávat místa pod sedadly.Sophia byla přesvědčena, že nějaký vtipálek kočku pustil do autobusu. Kočička Giana nikde. Carlo seděl jako oukropek a díval se do země.
„Carlo, ty něco víš,“ uhodila na něj Sophia. Protože všichni znali temperament signoriny Mistrelli, obrátili se všichni na kluka Carla, aby se zmizení kočky co nejdřív vysvětlilo.
Přiznal se. Prý chtěl, aby se kočička také proběhla, ale ona se polekala aut a někam utekla. Pak pan řidič zavřel autobus – a Carlo se bál něco říct.
„Jedeme zpátky!“ zavelela Sophia.
Vrátili se k benzínce, hledali kočku, ale marně.
„To už ji někdo sebral, když byla nějaký drahý plemeno,“ rozumoval jeden z mužů obsluhy benzínky.
Giana zatím seděla nahoře na stráni, tichoučce mňoukala a čekala, až pro ni panička vyleze. Nikdo ji neslyšel, protože v proudu rychlé italské mluvy by to byl zázrak. Kde jsi v tu chvíli byla, Štěstěno?
Autobus vcucl dovnitř Italy a odjel. Giana osaměla. Proč pro ni panička nepřišla? To už ji nechce?
V noci se osmělila a slézala dolů. Začala zoufale mňoukat. Byla jí zima a měla hlad. Kde jsou rybičky, šťavnaté konzervičky, kde je oliva pro chuť?
Došourala se k osvětlení benzínce.
„Hele, tady je to kotě, co tu Italové hledali,“ řekl mužský hlas.
„Co teď, nenechali tu ani číslo mobilu, kam jim zavolat,“ řekl druhý.
„Vždyť jsi jim řek´, že to kotě už někdo sebral,“ namítl první.
„No jo, no jo … co teď s ním?“
„Někomu ho dáme …“
A tu konečně Štěstěna zasáhla. K benzínce přijížděla právě slečna Sylva. Vracela se ze služby na celnici.
„Slečno, nechcete kotě? Uteklo z autobusu Italům.“
Sylva ve sporém světle uviděla modrošedý kožíšek.
„Ukažte,“ řekla a šla víc ke světlu. Muž jí kotě podal. Ano, neplete se. Je to britská modrá.
Doma měli kočku Áju. Její nesnášenlivost jim znemožňovala domů další koťátko. Jak to dopadne tentokrát.
Dopadlo to stejně. Ája se rozzuřila, kočička poníženě lehla na bok. Ája ji zlobně sekala drápky. Áju za trest zavřeli na noc do komory a modrošedou kočičku nakrmili, hladili, všemožně uklidňovali.
Pojmenovali ji Sisi, je to přece kočičí princezna. A v té době jsem Sisi při návštěvách u Sylviny matky poznávala. Brzy mi skočila na klín a dívala se na mě těma nádhernýma oranžovýma očima. Byla krásná, něžná, elegantní. Žasla jsem nad modrošedou barvou jejího kožíšku, protože jsem takové kočky znala dosud jen z knížek. V našem městě nevím o nikom, kdo by takové plemeno měl. Každý má jen obyčejné micinky a mourky, občas se u někoho vyskytne kříženec s kočkou perskou. Ani upovídané siamky tady nemají. A najednou taková kočičí krasavice!
„Nepouštějte ji ven bez dozoru, nebo vám ji někdo ukradne,“ varovala jsem Sylvinu matku, protože princezny bývají unášeny.
Jako bych to neřekla! Tento panelákový přízemní byt měl balkónek doslova napasovaný do svahu a kočka Ája z balkónku chodila na procházky. Pokud byl někdo doma, pouštěli z balkónku i Sisinku. Jednou se jim nevrátila. Hledali, volali, všude kolem se vyptávali. Objevila se asi po týdnu, celá pohublá a její kožíšek byl cítit nikotinem. Musela být zavřená v bytě kuřáků. Buď ji pustili, nebo jim utekla. To určitě zasáhla Štěstěna.
Dny klidu netrvaly dlouho. V panelákovém sídlišti na kopci se jednoho dne ztratilo naráz pár koček. Mezi nimi i důvěřivá Sisi. Byla znovu unesena, ale tentokrát to bylo vážné. Co se s kočkami stalo, nikdo nevěděl. Po hospodách se proslýchalo, že tam jezdila nějaká dodávka a určitě chytala kočky. Na městském úřadě nic nevěděli, městská policie také žádný odchyt neorganizovala.
Někdo vypustil zprávu, že překupníci chytají kočky pro cizinu – na pokusy.
Chudinka Sisi putovala s vystresovanými koťaty daleko, daleko. Byli zavřeni bez jídla a vody, snad i něčím omámeni, aby nemňoukali a na hranicích se něco nezjistilo. Ke vší smůle se nezjistilo nic a polomrtví chudáčkové se octli až v Itálii.
Sisinu jakýsi chlap hodil do klece k ostatním. Nacházeli se v obrovské hale nějaké zrušené továrny. Všude samé klece. Chlap procházel mezi klecemi a mlátil do nich klackem, aby se zvířata vylekala a ztichla.
Štěstěna se nemohla na Sisino utrpení dívat a zasáhla. Postrčila Sisi dopředu, aby byla dobře vidět.
Do haly vešla odbarvená žena. Když míjela klec, kde byla Sisi, zarazila se.
„Giacomo, blázníš?! Tady je britská modrá. Hned mi ji vyndej!“ poroučela.“Ricardo vyrobí falešný rodokmen a prodáme ji nějakým pracháčům.“
Zubožená Sisi se důvěřivě přitiskla na silikonová ňadra odbarvené Italky. Věřila, že jí ta žena neublíží. Ne, neublížila jí. Vykoupala jí a snažila se, aby kočička měla dost jídla. Asi po dvou týdnech se Sisinka zaoblila, oranžová očka měla jiskru a kožíšek zhoustl. Ricardo přinesl rodokmen, dostala v něm jméno Diana a byla na prodej.
Odbarvená Italka jednoho dne přivedla elegantní ženu s holčičkou, asi dvanáctiletou. Zvedla Sisi do náruče a podala ji holčičce se slovy:
„Tady máš, Angelino, tu svou vytouženou modrou kočičku.“ Sisi se k holčičce přitulila. Odbarvená Italka přistrčila před elegantní ženu nějaké papíry. Byl to zfalšovaný rodokmen. Žena byla patrně spokojená, protože šustily peníze.
Sisi byla zavřena do měkce vystlaného koše a převezena limuzínou se šoférem do bílé vily uprostřed zahrady.
Nastaly lepší časy, kalené ovšem tím, že Angelina byla náladová holčička a na kočičku pohlížela jako na novou hračku. Natahovala na ni šatičky pro panenky, ověšovala jí náhrdelníky, halila ji do závojů. Nejhorší bylo, když jí navlékala na ocásek těžké prsteny. Sisi se vždy vyškubla a tloukla ocáskem tak dlouho, dokud prsteny nesházela. Angelina se moc zlobila a několikrát kočičku uhodila.
Další nepříjemnost představovaly dvě pánovy dogy. Když někdo nedovřel dveře, vtrhli psi do pokoje k Sisi a honili ji Měla z těch obrovských psů hrůzu.
Kočička přestala holčičku brzy bavit. Pokud nebyly dogy na zahradě, pouštěli tam Sisi. Tady byla kočička šťastná. Povalovala se na sluníčku, běhala za motýly, vzrušeně naslouchala ptačímu zpěvu. Jednou si všimla, že za plotem chodí nějaký muž. Byla zvědavá jako všechny kočky. Přišla blíž a muže si prohlížela. Mluvil na ni. Prostrkoval ruku mezi kovovými pruty plotu a snažil se jí prsty pohladit. Nebála se ho. Muž tam chodil stále častěji. Byl to vagabondo, tulák, Paolo. Kdyby se mu podařilo tu kočku chytit a dobře prodat, měl by víc peněz na jídlo a pití … Ale nejdřív by musel někde ukrást přenosku a zmizet z města. Takovou kočku nebude dusit někde ve svém kabátě, tu nesmí poškodit, je to vzácná kočka …
Přenosku ukradl v obchodě, schoval si ji u metaře Mária a chodil dál číhat na modrou kočku. Dočkal se. Rodina i s dogami kamsi odjela. Sluha hned nezavřel bránu, protože na něj volala kuchařka. Sluha se rozběhl k zadnímu vchodu vily, Paolo vběhl do zahrady a unesl kočičí princeznu. Přitiskl si ji k tělu pod sako a upaloval.
Když ji večer předváděl Máriovi, ten mu řekl: „Kamaráde, tady ji neprodáš. Určitě ji budou hledat. Musíš jinam …“
Paolovi ve městě z mnoha jiných příčin hořela stejně půda pod nohama, tak za tmy vyrazil s přenoskou na výpadovku. Namířil si to na sever.
Pro Sisi opět nastaly zlé časy. Paolo byl na ni hodný, ale předkládal jí salám, hamburgry a limonádu. Protože stravu nakupoval za pět prstů, byl neustále ve spěchu.
Zrána je přivítalo Miláno vůní pizzy v jedné tiché ulici. Paolo teplé jídlo už dlouho neměl. Neodolal a vešel. Vybral si stolek hned u dveří, aby mohl lépe utíkat, až dojde na placení. Přenosku se Sisi nenápadně vsunul pod stolek.
Poručil si pizzu a víno. Jedl hltavě a byl ve střehu. Sisi zamňoukala. Paolo těkal očima na všechny strany. Personál byl také ve střehu. Ten vagabondo se jim nějak nezdál. Sledovali ho. Sisi znovu zamňoukala. Paolo pochopil, že i tady to zavání malérem. Rychle do sebe nasoukal zbytek pizzy a dopil víno. Sehnul se pro přenosku a chtěl zmizet. Skokem u něho byli dva číšníci a zastoupili mu cestu.
„Zaplatit,“ prohlásili nesmlouvavě.
„Nemám. Přijel jsem stopem a hlady jsem už padal,“ kajícně přiznal Paolo v domnění, že je obměkčí.
„Nevolejte policajty, nechám vám tu za útratu kočku. Je to nějaký fajnový plemeno, dobře ji prodáte …“
To už přicházel sám majitel pizzerie, signor Marco. Asi konečně Štěstěna opět zasáhla. Bylo na čase.
„Ukažte tu kočku!“ řekl signor Marco přísně.
Paolo zvedl přenosku. Signor Marco uviděl zoufalé oči s oranžovou duhovkou a zahlédl modrošedou srst.
„Britská modrá,“ poznamenal a zatvářil se překvapeně.
„Kdes´ ji ukrad´?“ obořil se na Paola. Už mu tykal, Paolo byl jen vagabondo, tulák, tak jaké s ním cavyky.
„Daleko, jižně od Říma, tady ji nikdo hledat nebude …“
„Nech tu kočku, vypadni a obloukem se mojí pizzerii vyhýbej!“ „Si, si, signore,“drmolil servilně Paolo a vycouval ven.
Signor Marco daroval Sisi své tchýni. Byla to starší dáma, vdova, bývalá učitelka klavíru. Pro Sisi konečně nastaly klidné kočičí časy. Signora Francesca byla mírná, laskavá. Sisi nenechávala na zahradě bez dozoru. Princezny stále někdo unáší …
Pojmenovala kočičku Ciocca, což znamená „kytička“ nebo „chumáček“. Pro mě ve vzpomínkách navždy zůstala Sisi, kočičí princeznou. Snad byl k ní osud laskavý aspoň tak, jak jsem to napsala
Věnováno památce kočičky Sisi, kočičky Drápky a kocourka Matěje, kteří záhadně zmizeli ve stejný den…
5. kapitola
7. kapitola