Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Devět životů 7.kapitola - Žena a kočka
 28.září 2014, Eva Beranová


Ireně Váchalové bylo šedesát a před rokem ovdověla. Stále vyhlížela jako žena neurčitého věku, která většinu života prožila ve městě a zaměstnání ji nutilo na sebe dbát. Na lehce prokvétající vlasy jí stačil tmavý tónovací šampón. Každé ráno se nenápadně nalíčila, i když se ten den nikam nechystala.
Její oči měly šedozelenou barvu vltavínů. Stejnou barvou se temně zelenaly oči její jediné dcery Dany a vnoučka Pavlíka.
Irena původně pocházela z vesnice. Vystudovala a pracovala v muzeu jednoho okresního města. Dana byla plodem její romantické studentské lásky, jak se náznakově mezi lidmi říká. Dana měla bohémství v krvi po otci, kterého ani neznala. Tíhla k umění a neuspořádanému životu.
Herečkou se sice nestala, živila se jako garderobiérka v divadle. Pokoušela se psát do novin a časopisů. Sbírala po známých kuchařské předpisy, přestože vařila málokdy. Přes všechno přelétávala trochu povrchně, ale do všeho dávala chvilkově naplno cit. Podobné to bylo i s jejím manželstvím. Prudce se zamilovala a vdala. Rychle zas vystřízlivěla a rozvedla se. Dana byla živel. Takové všední věci jako vaření, nákupy, mytí nádobí – to všechno šlo stranou. Tyto činnosti dělala nárazově podle nálady. Dana se „vznášela“, všechno na ní a za ní vlálo. Vlál za ní kabát, vlály na ní dlouhé kašmírové sukně, mušelínová šála, vlály její tmavorezavé vlasy. A dokonce se zdálo, že vlají i její kabelky na dlouhých řemenech.
„Asi jsem ji špatně vychovala,“ řekla Irena polohlasně do prázdné kuchyně. Přemýšlela o uplynulém životě. Obracela při tom lívanečky. Měla tu na 2 týdny vnuka Pavlíka. Ať si užije o prázdninách venkova! Irena totiž po smrti muže pustila byt ve městě a natrvalo přesídlila do rodné chalupy.
„Ano, neměla jsem na Danu čas, rostla si, jak chtěla,“ prohlásila do tikotu hodin a škvíření oleje na lívanečníku. „Je to tak,“ uzavřela svůj monolog.
Byla s Danou sama, vdala se až před patnácti lety. To už bylo Daně dvaadvacet a matčin manžel ji pramálo zajímal.
S přibývajícími lety začal pít. Snad jsem se o něj měla víc starat, pomyslela si Irena. Čím dál víc žili jen vedle sebe, nikoliv spolu. Alkohol a nikotin mu podlomily zdraví. Ano, starala se o něj až do konce, ale zapomnění hledala v náruči jednoho kolegy z muzea. V duchu se usmála. Když bude chtít, najde si jí. Ani nevěděla, jestli si to vůbec přeje. Chce teď především klid. Bude číst, přemýšlet, dávat dohromady netradiční kuchařské předpisy, které Dana plno let sbírá. Ona jen doplní předpisy na levná vesnická i městská jídla, taková ta jídla na „týden před výplatou“ a přidá ještě něco ze starých předpisů vyčtených v muzeu. Dana má styky s redaktory a ti zase s nakladateli. Určitě se podaří knížku vydat. A kuchařky stále „letí“. Irena už to v duchu viděla – Kuchařka pro dny nevšední i všední, autorky Dana Zárubová a Irena Váchalová …
Zasnila se a připálila lívanečky. To nic, ty připálené hodí přes plot sousedčiným slepicím. Vnuk Pavlík byl spíš tiché dítě. Bylo mu deset, zajímal se o květiny, zvířata, kameny a hvězdy. Stále pobíhal venku a něco zkoumal. Musela si přiznat, že je mu za to skrytě vděčná, že si tak sám vystačí. Nejsem svým založením asi ta pravá babička, pokárala se v myšlenkách. Pavlík tu byl zatím týden. Vypadalo to, že i druhý týden Pavlíkova pobytu u ní v chalupě proběhne klidně, bez otřesů …
V tu dobu seděla Dana u stolu ve svém bohémsky neuspořádaném bytě, před sebou list papíru, který připomínal bělostný kapesník.
Abych do takového kapesníku brzy neplakala, usmála se trpce. Za otevřeným oknem jásalo léto. Dana měla v duši spíš vichřici. Típla cigaretu, dopila studené kafe a zvětralé víno, které zbylo ve sklence od večera. Podepřela si hlavu a zamyslila se … Byla čerstvě zamilovaná. A navíc bláznivě, jako by to bylo poprvé v životě. Třeba aje to naposled, napadlo ji.
Dana do všeho šla naplno, po hlavě. Ale nikdy jí to dlouho nevydrželo. Mnoho věcí se jí zdálo teď najednou nepodstatných a celý její život se zjednodušil na chvíle s Mirkem. Nedokázala myslet na nic jiného, den kulminoval ve chvíli, kdy ho viděla. Byla schopna harcovat se i dvakrát denně trolejbusem přes celé město a s tlukoucím srdcem jako zamilovaná šestnáctka vyběhnout po schodech ke dveřím pavlačového bytu, tiše odemknout rezervním klíčem a v předsíni chvíli žárlivě naslouchat, jestli je Mirek sám, jestli tam náhodou – nedej bože – nemá jinou ženskou. Trýznila se těmito okamžiky se zvrácenou nenasytností do sebezničení jako středověký mrskač – flagelant.
Všechno jí bylo jedno. Hnědozelené Mirkovy oči ji vtáhly jako tůň. Co na tom, že je tu Pavlík, máma … a exmanžel, který bude mít u sebe Pavlíka na druhou půlku prázdnin … Jak říct Pavlíkovi a mámě, že si pro něj ona nepřijede a nechá ho na vši celý červenec? Stiskla v prstech odhodlaně propisku a svým rozmáchlým písmem napsala:
Milý Pavlíku,
vzpomínám na Tebe. Ráda bych si tě patnáctého u babičky vyzvedla, ale mám nějaké problémy.

(Zdálo se jí to strohé, jako by psala cizímu dospělému člověku. Upřímnost zvítězila.) Pavlíku, snad mě pochopíš. Já se bláznivě zamilovala.
(Přečetla si poslední větu. Co to sem píšu?! Pavlíkovi je deset, což mě může pochopit? Chtěla větu škrtnout. Nebo alespoň slovo „bláznivě“ zaškrtat. Mohla to přece napsat jinak. Mohla napsat, že poznala skvělého muže, který se jmenuje Míra … Je vůbec skvělý? Nezdá se jí to? Větu neškrtla. Nechala i slovo „bláznivě“. Dále pokračovala ve střízlivějším tónu.)
Pavlíku, už jsi určitě byl také zamilovaný. Třeba se Ti líbila nějaká spolužačka a nemohl ses každé ráno dočkat, až ji před školou uvidíš. Vím, že mě pochopíš. Nepřijedu za Tebou, budeš celý červenec u babičky. Nezlob se na mě. Já jinak nemůžu … jmenuje se Mirek. Promiň, Pavlíku, mám Tě pořád stejně ráda, vynahradím Ti to, v zimě pojedeme na hory. Tak vydrž! Nezlob babičku.Líbá Tě Tvoje máma PS: Dopis dej přečíst babičce.

„Pavlíku, máš tu dopis!“ volala druhý den listonoška a podávala mu bílou obálku. Poznal mámino rozmáchlé písmo. Tušil něco neblahého. Zalezl s dopisem do stodoly. Sloužila teď jako odkladiště všeho nepotřebného.
Sedl si na rozvrzanou židli a díval se na bílou obálku. Bál se ji roztrhnout. Konečně se odhodlal. Četl a nemohl pochopit, že ho máma zase na čas hodila kvůli nějakému cizímu chlapovi „přes palubu“. Nebylo to poprvé.
Rozbrečel se. Kdyby měl vedle sebe někoho menšího a slabšího, bylo by mu líp. Ale koho? Pejska? Kočičku? Morče? Koťátko, ano, koťátko do dlaně. Mělo by vylekaná očka, heboučký teplý kožíšek, pod prsty by cítil, jak zvířátku polekaně tluče srdíčko. A on by byl ten silnější, který by ho hladil a říkal mu, ať se nebojí, že všechno dobře dopadne … Nebyl si přesně jistý, co má dobře dopadnout, ale v takových chvílích se to říkává.
Neuměl se vybrečet u babičky. Připadala mu stále taková vznosná a nepřístupná jako ty dámy na obrazech v muzeu … Uklidnil se a přišoural do kuchyně.
„Chceš lívanečky?“ zeptala se Irena.
„Až pozdějc, babi,“ řekl.
Podívala se na něho.
„Že tys seděl někde na slunci! Jsi celý červený a oči máš opuchlé!“
„Babi,“ řekl nesměle, „když se dospělí lidi bláznivě zamilujou, tak kašlou na všechny, co měli dřív rádi?“
Zpozorněla. Uvědomila si, že kolem poledne zahlédla oknem listonošku.
„Co tě to napadlo?!“
„Babi, jak je to,“ řekl najednou nezvykle umíněně.
„Víš, Pavlíku, to záleží na povaze toho dospělého. Jestliže má někdo vášnivou a neklidnou duši, může se to stát. Ale z bláznivé zamilovanosti se brzy vystřízliví. Vyprchá jako bublinky z limonády na slunci. Buď z ní nezbyde nic, nebo se může změnit v lásku … Proč se ptáš?“
Mlčky položil na stůl dopis, který mačkal pod tričkem. Přečetla si ho. Chvíli mlčela. Potom řekla: „Pavlíku, počkáme, až to mámu pustí. Do konce července tu vydržíš a v srpnu tě vezme táta do Itálie a pak na chatu. Co si můžeš víc přát,“ dodala se strojenou veselostí. Za dva dny si Pavlík přinesl ze statku koťátko. Byla to kočička běloučká jak sníh, jen u levého ouška měla šedou skvrnu a ještě dvě takové u šedého ocásku. Koťátko čisťounké jak z cukru.
Pavlík jí začal říkat „Sněženko“. Cítil se teď velký a silný, dělal ochránce někomu slabšímu. Mámina „zrada“ ho už tak nebolela.
Irena si na koťátko ochotně zvykala. Dojímala ji ta bílá bezbrannost a kulatá očka, dosud našedlá, která v bělostné kočičí tvářičce připomínala očka z knoflíků na plyšové hračce. Bylo jí jasné, jak to nakonec dopadne. Pavlík si s sebou přece koťátko nepoveze. Začala se na Sněženku dívat jako na svou budoucí společnici.
Tak se i stalo. Přesně 1. srpna si táta Pavlíka odvezl. Irena v chalupě osaměla. Začala hovořit ke Sněžence. Kočička ihned vycítila, že je milována, uznávaná a potřebná. Ze skotačivého kotěte se vyloupla krásná kočičí slečna. Sedávala úhledně na psacím stole jako velké alabastrové těžítko Proti těžítku měla mnoho předností – živočišné teplo, zářivé vševědoucí oči a schopnost naslouchat Irenině samomluvě.
Žena a kočka … Odvěké spojení mezi těmito v mnohém podobnými bytostmi … Mezi nimi může vzniknout pevné pouto náklonnosti, porozumění a tolerance. Takovou kočku Irena ve Sněžence našla.
Večer rozsvěcovala na psacím stole lampičku připomínající měsíc v úplňku. Kouli ze silného matového skla z obou stran ladně zdobily zahnuté pásy dřeva. Vypadalo to, jako když ženské ruce vypouštějí z dlaní vrcholící lunu.
Tam u psacího stolu vyřizovala skrovnou korespondenci, neboť nestála najednou vůbec o návštěvy. Třídila tu kuchařské předpisy – kdoví, jestli na ně někdy dojde – a hovořila s kočkou o svém životě. Kočka moudře naslouchala a občas tichým kočičím „vrknutím“ dala najevo, že Irenin hlas vnímá.
Někdy si sedly do pohodlného křesla, Irena rozsvítila stojací lampu podobnou obrovské bedle, a četla. Kočka předla a podřimovala.
Sněženku nejvíc potěšilo, když spolu vyšly za tmy do sadu za chalupou. Šplhala po stromech a domnívala se, že ji Irena bude následovat. Zvala ji i na noční toulky do polí za plotem. Irena sedávala na lavičce pod třešní a naslouchala zbystřenými smysly noci. Hrdlo jí lehce svíral strach o kočičí přítelkyni, která ve tmě v polích dává průchod své kočičí přirozenosti.
Sněženka se z toulky naštěstí vracela poměrně brzo. Sedla si na lavičku vedle Ireny a poslouchaly spolu šelesty noci. Irena se díky kočce naučila naslouchat tmě jako něčemu tajemnému, ale lákavému, co skrytě žije tisícerými zvuky.
Hvězdy nad hlavou umocňovaly pohanskou vznešenost srpnové noci. V takových nocích si šeptají s hvězdami stromy. Chvílemi padá hvězda, snad se chce usadit v zeleni Země. Marně, nedopadne, shoří. Záblesky meteoritů, poslů dalekých světů, oživují oblohu. Je to úžasné vesmírné divadlo. Zdá se, jako by některá z hvězd na nebi se najednou odtrhla a letěla prostorem …
„Sněženko, to jsou Perseidy, vylétávají někde za souhvězdím Persea …“
„Kvík?“ udělala Sněženka.
„Víš, jak jim říkala moje babička? Slzy svatého Vavřince, protože se objevují po 10. srpnu, kdy má Vavřinec svátek …“
Ireně ten název připadal velmi poetický. Také si uvědomila, jak je krásné, když člověk už nikam nespěchá a může všemi smysly vstřebávat, na co dřív neměl čas.
Sněženka oceňovala i denní vycházky. Naučila se chodit Ireně u nohou jako psík. Je jisté, že spíš se jí pletla pod nohama zprava i zleva, vlnila se v obvyklém kočičím tanci, zastavovala se, luštila z trávy a kamení kočičí vzkazy, ale nezaběhla se, stále musela mít Irenu v dohledu. Často chodily na Mišnou horu za vsí. Byl to kopec, kde začátkem minulého století chtěli postavit kostel. Místo bylo pečlivě vybráno a vysvěceno. Nakonec kostel postavili jinde, v nedalekém městečku, kde byla škola. Vysvěcené místo v krajině připomínal vysoký oltář a kopec byl pojmenován Mešní hora. Lidé si název upravili na Mišnou horu.
Irena sem chodívala už jako holka. Přitahovala ji každá kaplička, křížek u lesa i tento nabílený oltář.
Mišná hora bylo docela netypické místo. Představte si poměrně strmý kopec a v jeho polovině stojí veliký bílý oltář s plechovým obrazem Svaté trojice. Otec a Syn mají vrchní roucha křiklavě modrá, spodní roucha červená. Duch svatý vzal na sebe obvyklou podobu holubice. Bůh Otec vyhlížel jako důstojný stařec se šedivým plnovousem a dlouhými šedými vlasy.
Dříve se nad obrazem nijak nezamýšlela. Teď jí připadalo absurdní, že je možné spodobnit Boha. Vždyť je nehmotný a je všude kolem nás. Snáší se dolů jako vesmírné proudy, prostupuje na Zemi vše živé i neživé. Naši předkové ho dovedli vycítit ve skalách, osamocených kamenech, ve studánkách, ve stromech na křižovatkách lesních cest, na vrcholech kopců. Tento šestý smysl postrádáme, ale zvířatům zůstal.
Irena sledovala Sněženku, jak se bude na Mišné hoře chovat. Sněženka nejevila žádný neklid, naopak vypadala, jak by ji prostoupilo něco povznášejícího. Její oči se rozšířily, jemný nosánek se zachvíval. Potom se vždy zklidnila a usedla s ocáskem malebně obtočeným kolem předních nohou. Sedala si výhradně na jeden ze tří schodů před oltářem. Irena si sedla také a rozhlížela se po krajině.
Na tomto místě se patrně soustředila energie Země a přitahuje k sobě energii Vesmíru. Taková místa naši předkové pokládali za svatá. Irena sledovala kočku a snažila se vcítit do jejího vnímání. Nechtěla teď myslet na to, že na jaře přijdou na Sněženku touhy a chalupu budou obléhat kocouři. Zatím je srpen a každý den se podobá daru. Sněženka je pouze její a ona Sněženčina …
Jednou, když se vracela se Sněženkou z Mišné hory, zastavila se na polní cestě a utrhla si pár zlátnoucích klásků do vázičky. Bylo krásně. Nebe modré, slunce laskavě hladilo zemi, odkudsi zdálky voněly otavy. Zvedla kočku do náruče a zašeptala jí do běloučkého kožíšku: „Živote, díky …“

6. kapitola
8. kapitola



Zpět