Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Devět životů 5. kapitola
24. srpna 2014, Eva Beranová
Kočka FernetštočkaRáda vidím spokojená zvířata. Na člověka se z nich přenese pohoda. Spokojená zvířata jsou zdravá, nic je nestresuje a mají hodné lidi, kteří jim plní mističky. Takový spokojený život vede mourovatá kočka Fernetštočka, řečená Ferda.
Je to kočka mé známé, paní Jany. Ferda bydlí v rodinném domku nedaleko řeky Volyňky. Kromě paní Jany bere Ferda na vědomí jejího manžela Láďu, syna Ládíka a Janiny rodiče bydlící v přízemí.
Ferda byla zamluvené koťátko. Měla nahradit kocoura Bobeše, který se ztratil před Vánoci. Jana teď chtěla kočičku. Byla přesvědčená, že kočičky se netoulají, drží se doma jako nějaké starověké strážkyně hodnot materiálních i citových, které takový dům pro lidi a kočky představuje. Snad po padesáté už zašla ke kamarádce Hance, lehce hladila vyduté bříško její kočky Lízy, povalující se na některé z čalouněných židlí, a nemohla se dočkat, až Líza živý obsah svého bříška přemístí do měkce vystlaného košíku. Líza byla rozená koketa. Svůdně mhouřila oči, převalovala se na židli jako omeletka a vystavovala na odiv bříško s naběhlými růžovými cecíčky, které z husté srsti vykukovaly jako červenavé knoflíčky na kožíšku s dvouřadovým zapínáním.
V dubnu konečně Líza porodila. Jana po návratu z práce ani nezašla domů. Pospíchala se podívat na koťátka Líza pyšně předvedla dva bělošedé kocourky a jednu mourovatou kočičku. Bylo rozhodnuto. Kocourci půjdou na vesnici k Hančině tetě a Jana si koncem června odnese mourovatou kočičku, která jakoby Líze z oka vypadla.
Jana zacházívala za Hankou na kafíčko a zvykala maličkou kočičku na svůj hlas a pohlazení. Jak plynuly týdny, dělalo koťátko Janě čím dál větší radost. Sotva uslyšelo v předsíni její hlas, ťapalo jí naproti.
Na konci června zazvonila Jana u Hanky ve slavnostní náladě. Ládík měl vyznamenání, přinese mu dnes domů koťátko.
Nesla si parádní proutěnou přenosku, která vypadala jako bábovka, a z tašky jí vykukoval Fernet Stock citrus, to jako za koťátko.
Kamarádky sedly ke stolečku, z kafíčka přešly na fernet a dostaly nápad, že kočičku pokřtí. Symbolicky jí podržely nad hlavičkou skleničky a Jana obřadně řekla:
„Tímto tě křtíme jménem Fernetštočka Citrusová. Žij ve zdraví a spokojenosti dlouhá kočičí léta a buď lidem jenom pro radost!“
Jestliže to stručně shrneme, odnesla si Jana malou Fernetštočku pozdě večer a navíc v povznesené náladě.
„Tak jsme ji s Hankou i pokřtily,“ oznamovala vesele hned ve dveřích. Když jí nikdo neodpovídal, pokračovala:
„Má moc vznešené jméno, je to Fernetštočka Citrusová.“ Všichni se na ni pobaveně podívali. Ládík se rozesmál.
„Prima, kočka Fernetštočka, to se rýmuje!“
Vzal koťátko do dlaní, chodil po pokoji a vykřikoval:
„Je to kočka Fernetštočka! Je to kočka Fernetštočka!“
Tak bouřlivě vstoupila malá mourovatá kočička do nového života a nového domova. Všichni ji rozmazlovali. Zpočátku spávala na polštářku v posteli, pak si našla místo na křesle. Nevolali na ni Fernetštočko, Fernetko, či Štočko, ale Ládík jí zničehonic začal říkat „Ferdo“ a vžilo se to.
Než vyrostla v uhlazenou kočičí slečnu, prodělala mnohé nemoci a očkování. Při parviróze byla na pokraji nebytí. Jana k ní vstávala jako k nemocnému dítěti. Nevzdali to – a Ferda se uzdravila. Jednou jí dopřáli koťata, aby poznala úchvatný pocit mateřství. Kastraci snášela dost těžce, spíš trpěla psychicky. Dlouho trucovala, jako by chápala, co se s ní stalo.
Nakonec z ní vyrostla silná sebevědomá kočka. Ráda sedávala v křesle a naslouchala hovorům. Tvářila se, že tomu rozumí. Někdy do hovoru i zasáhla kočičím „vrknutím“. Na malý talířek vyžadovala ochutnávku jídel, posuzovala hosty. K někomu hned přišla, otírala se mu o nohy, někdy i skočila na klín. Jiného sledovala nevraživě, mrskala nervózně ocáskem a odkráčela. Ano, odkráčela se vší kočičí hrdostí. To nebyl odchod, to bylo „odkráčení“. Objevila se až tehdy, když dotyčný odešel.
Ferda byla pravou strážkyní domova. Sedávala na jabloni před vchodem a shůry shlížela na dům. Vydržela tak sedět celé hodiny. Jestliže chtěla, aby si jí domácí lidé všimli, shazovala na ně nezralá jablíčka.
Vzadu pod zahradou tekl potůček. Vléval se do Volyňky. Řeka tu nebyla nijak hluboká, bylo vidět na dno a na pstruhy. Ferda tuto dráždivou zábavu brzy objevila. Usadila se na břehu řeky, břeh se tam roztahoval do mělčiny, a číhala. Bleskurychle sekla tlapkou – a někdy dokonce pstruha trefila. Vytáhla ho na břeh. Pohrála si s ním, tančila kolem něho vítězný válečný tanec. Když se nehýbal, sevřela ho do tlamička a hrdě kráčela domů. Pstruh jí trčel na obě strany jako tlusté modrošedé kníry. Vypadala komicky. Donést takového pstruha na zahradu, to byl opravdu silácký kousek. Inu, naše Ferda je ve všem výjimečná, říkala paní Jana.
Také vánoční kapři přiváděli Ferdu do tranzu. Sedávala na okraji vany, pozorovala je a popoháněla všetečnou tlapkou. Jednou nějak sklouzla a spadla mezi ně. Vyletěla odtud jak zátka ze šampusu. Nastala honička po celém bytě. Vylekanou mokrou Ferdu chytili na okně.
Nechala se potom milostivě osušit a zalehla na těleso etážového topení. Druhý den se vrhla na kapry s nebývalou zlostí. Tloukla je tlapkou s vytaženými drápky a způsobila jim několik šrámů. Začali koupelnu před Ferdou zavírat. Jak uslyšela, že jde někdo do koupelny, okamžitě mu byla v patách. Ferda ryby a vodu měla ráda, i když o nějaké koupání nestála. Vodu sledovala jako něco živého, co se občas hýbe.
Ještě jednu vášeň Ferda měla – a to hospodu! Ferda tam nechodila popíjet. Pouze rozšiřovala a prohlubovala společenské styky. Hospůdka se jmenuje „Na Hřišti“ a opravdu na fotbalovém hřišti byste ji našli. Hospůdku si zařídil pan Luboš, Láďův kamarád. Nebylo tam daleko. Asi sto metrů po chodníku přes most nad Volyňkou, potom odbočit vlevo a po padesáti metrech vcházíme branou na hřiště.
Luboš si pronajal klubovnu fotbalistů a vykouzlil hospůdku „sousedského typu“, kde kočka nikomu nevadila. Do hospody přišla poprvé náhodně. Asi se doma nudila, tak šla za Janou a Láďou jako psík až do hospody.
Luboš měl v lednici salám, sekanou, rybí prsty, hranolky, tlačenku, párky. Jestliže někdo z hostů chtěl večeři, mohl jim z toho nabídnout. Ferda vždy dostala na papírový tácek od všeho ochutnat. Zvykla si chodit do hospody s Janou a Láďou každý pátek. Obešla hosty, pustila se do dobrot na připraveném tácku. Pak se způsobně usadila na židli a pozorovala lidi. Jana dávala pozor, aby Ferdě někdo nepodstrkoval bramborové lupínky nebo jí nedával lízat pivo. Dveře hospůdky bývaly otevřené, za pěkného počasí vynesli pár stolků a sedělo se venku. Ferda někdy na své lidi čekala, jindy se zaskočila podívat k Volyňce nebo šla domů napřed.
Jednou Jana Ferdu a hosty neuhlídala a líznutí piva se stalo málem osudným …
Bylo to těsně před Vánoci. První prosincový sníh roztál, země vydechovala syrový chlad. Všude tma, vlhko, nevlídno.
Ferda seděla s Janou a Láďou v hospůdce „Na Hřišti“. Zarazil tam jakýsi Staněk, který vezl z nedaleké vsi domů zabijačku. Ferda mu kroužila pod stolem kolem tašky, nosík jí pracoval jako vysavač, byla u vytržení. V nestřeženém okamžiku dal někdo Ferdě pod stůl trochu piva na podšálku. Ferda to kupodivu vylízala. Chlapi se uchechtávali a nalili jí znovu …
Po chvíli se vrávorající Ferda vymotala zpod stolu a vypravila se napříč lokálem. Jana vykřikla a skočila k ní. Ferda sebou pleskla na bok. Jana ji zvedla a začala zmatkovat.
„Láďo, volej veterináře, někdo nám tu Ferdu otrávil!“
„Paninko, snad nebude tak zle,“ řekl jeden venkovan. „Ta kočka je normálně vožralá. Nechte ji prospat a bude dobře.“
Jana na něj hned vyjela, jak to, že to tak ví, a kdo kočce nalil pivo a že to tak nenechá.
Luboš Janu odvedl do kuchyňky, uklidňoval ji, aby mu nedělala v hospodě výstup. Vytáhl odněkud krabici, vystlal ji utěrkou a Ferdu tam uložili, aby se prospala. Nechali dveře otevřené, aby Ferda, až se vzpamatuje, mohla za Janou.
Chlapi si dobírali Staňka, aby vybalil zabijačku a pohostil je. Staněk byl jednak „škrťa“ a jednak se bál manželky. Dozajista by poznala, že v hospodě rozdával. Tašku nechal pod stolem otevřenou, aby se mu jelítka a jitrničky nezapařily. Byly ještě vlažné a stoupala z nich česneková vůně tak silná, že přebíjela pach nikotinu a piva. Pod stolem se držela i silná vůně majoránky a čerstvých škvarků. Staněk byl jako na trní. Zamžoural na hodiny. Nejvyšší čas jít na vlak. „Půlnočák“ byl poslední vlak, kterým se mohl dostat domů. Kdyby mu ujel, musel by tu čekat do rána.
Spěšně popadl tašku a rychle se rozloučil. Jak byl tak rozehřátý alkoholem, vůbec mu nepřišlo divné, že je nějak těžká. Ani ve vlaku si ničeho nevšiml, protože podřimoval. K vědomí ho přivedl až hlas průvodčího „Konečná! Vystupovat!“
Táhl těžkou tašku od nádraží k městu a začalo mu vrtat hlavou, proč je tak nezvykle těžká. Že by mu tam chlapi v hospodě z legrace přibalili cihlu?
Postavil tašku na chodník a zašmátral v ní rukou. Narazil na měkkou a teplou kožešinku. Půlnoční ticho prořízlo jeho zařvání.
Ferda se rovněž prospala, úplně vystřízlivěla a po Staňkově doteku poděšeně vyrazila z tašky. Kam teď? Napravo se černal svah s vyšlapanou cestou. Rozběhla se tam, jako by běžela o život.
„Fůj, potvoro chlupatá, to jsem se lek!“ uplivl si Staněk. Zatáhl tašku na zip a pomalým krokem se vypravil na druhý konec města, kde bydlel.
Jana Ferdu zpočátku nepostrádala. Domnívala se, že kočka spí v kuchyňce, kam ji s Lubošem uložila. Poseděli s Láďou až do dvou hodin.
„To abych odnesla Ferdu domů i s krabicí,“ řekla Jana, když se zvedali k odchodu. Luboš se natáhl do kuchyňky pro krabici, jako že ji Janě podá, ale najednou se jeho kulaté hnědé oči rozšířily málem do velikosti kaštanů a strnul jako herecký elév při „štronzu“.
„Co je?!“ zeptala se Jana Plná neblahého tušení.
„Není tam,“ řekl Luboš. Postavil krabici na zem a oba se nevěřícně dívali na pomačkanou utěrku.
„Prospala se a šla napřed domů,“ uklidňoval Janu Láďa. Vyrazili do sychravé noci. Jana málem běžela. Všechny doma vzbudila a hystericky prohledávala několikrát každý kout. K ránu jí napadlo, že možná ten Staněk … Chlapi mu ji třeba dali z legrace do tašky … nebo tam vlezla sama a usnula na voňavých jelítkách a jitrnicích.
Jak Luboš otevřel, vletěla Jana do hospody jako blesk.
„Znáš toho Staňka?“ uhodila na něj.
„Proč? Co jako …“ podivoval se Luboš a tvářil se úplně nechápavě.
„Ten chlap mi odvez´ Ferdu!“
„To sotva … proč by ti krad´ kočku?!“
„Asi mu ji někdo dal do tašky!“
Pustili se do zjišťování. Někdo ze štamgastů znal Staňka křestním jménem. V telefonním seznamu byl. Jana mu ihned zavolala. Vykrucoval se, že o kočce nic neví, že si ji přece do paneláku nepoveze. Nakonec se přiznal. Ano, dali mu ji do tašky nebo si tam spíš vlezla sama a usnula. A on, jak byl trochu nacamraný, si toho nevšiml a dovezl ji až do města. Pod nádražím mu z tašky utekla … Jana vzala auto a projížděla desetikilometrovou vzdálenost, která byla mezi jejich městečkem a městem.
„Neblázni,“ řekl Láďa. Ferda se po silnici přece vracet nebude. Půjde polníma cestama podél řeky. Uvidíš, že řeka ji dovede domů …“
„Řeka Ferdu nezradila. Vracela se po jejím proudu a instinkt jí vedl vskutku neomylně. Co cestou prožívala, to zůstane tajemstvím, protože Ferda, jakkoliv je výjimečná, mluvit neumí.
Jana každý den po návratu z práce chodila podél řeky s dalekohledem a vyhlížela Ferdu. Před Štědrým dnem šel vyhlížet Ferdu Ládík. Za chvilku přiběhl domů a volal: „Pojďte se na něco podívat!“
Přivedl je na most, odkud bylo dobře vidět na mělčinu, kde Ferda v létě číhávala na pstruhy.
A na tom místě seděla mourovatá kočka, pohled upřený do vody. Je to ona? Není?
„Ferdo!“ zavolala Jana. Kočka zvedla hlavu. Nijak nespěchala odtrhnout se od svého oblíbeného místa. Tak ji nechali a šli domů.
Během půlhodinky přišla sama na dvůr. Dotčeně mňoukala za zavřenými dveřmi. Jana měla u dveří připravenou vaničku s teplou vodou. Čapla Ferdu a důkladně ji otřela. Kdoví, kde se cestou povalovala …
Ferda se tvářila pohoršeně, že jí panička namáčí kožíšek. Vymňoukala i několik kočičích vřeštivých zvuků, patrně nadávek. Když ji konečně pustili dovnitř, pečlivě zkontrolovala byt, jestli jí tam v její nepřítomnosti něco nepatřičného lidé neprovedli, a spokojeně ulehla na svou dečku na tělese etážového topení. Přivřenýma očima sledovala předvánoční přípravy, nechala si až pod nos předkládat takové lahůdky jako je hovězí maso z polévky, kolečko šunkového salámu, kapučíno na talířku se šlehačkou, sardinku, kousek ementálu, a vypadala navýsost blaženě. Kočky si dovedou vážit domova.
A jestli chodí Ferda ještě do hospody? To víte, že chodí. Ale jak jí dá někdo žertem přičichnout k pivu, začne couvat a otvírá tlamičku, jako by se dávila.
4. kapitola
6. kapitola