První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

18. března 2006, Eva Beranová

Byla kočičí dámou… Původně měla naplánovaný jiný osud. Byla určena pro holčičku Janu, dceru mého spolužáka Vaška. Nakonec to dopadlo tak, že se stala mou kočkou.

Jana žila v dětském domově. V květnu toho roku dovršila deseti let a osamělý otec Vašek si ji chtěl od prázdnin nechat doma na trvalo. Zatím trávila u táty Velikonoce, Vánoce a část hlavních prázdnin.
Často k nám chodívala, bydlíme s Vaškem ve stejném činžáku o patro výš. Hrála si s našimi kočkami, i když výraz „ hrát si “ nebyl v tomto případě vůbec přesný. Kocour Míša neměl děti rád, schoval se před Janinými něžnostmi do koupelny. Jefík vřeštěl jako siréna, kdykoliv ho pohladila po zádech. Kočka Zuzana jen blýskla očima, zasyčela a skočila na skříň. Jedině mírný a blahobytný Zrzek se nechal hladit, nosit v náručí a posazovat na klín, kde vydržel trpělivě sedět a příst jako motůrek. Díky Zrzkovi Jana snadno podlehla iluzi, že kočička je to jediné, co jí ke spokojenosti chybí.
„To chce sehnat nějaký pěkný koťátko, ať si ho Jana sama vychová,” opakoval mi neustále Vašek. Nechala jsem se umluvit a zavolala jedné známé, která má vždy nějaké to „nezadané kotě” k dispozici. Obratem mi přivezla malou kočičku s velkýma očima a bělostným kožíškem. Sněžná bělost byla šedivým mourováním ozdobena jen vzadu na hlavičce, na zádech a na ocásku. Bílý kožíšek převládal, proto vypadala stále sněhově bílá, čisťoučká a upravená. Velmi na sebe dbala. Byla opravdu krásná – jenže nebyla sama! V krabici k nim byli „přibaleni” dva černí kocourci, údajně její bratříčci. Kocourci byli také roztomilí, ale jejich temperamentu nezůstalo ušetřeno nic, co se dalo převrátit nebo shodit. Kdyby měli na tlapkách přísavky, běhali by po stěnách i po stropě. Říkali jsme jim jednotně Čumbrdlíci. Nechtěli jsme si na ně příliš zvykat. Pobyli u nás asi měsíc. Potom si je odvezl jeden můj kolega do domku se zahradou. Bydlíme v prvním poschodí činžáku v bytě 1+1. Nemohli jsme si dovolit zaplnit příliš byt kočkami.
Jana si kočičku zatím jen půjčovala. Pojmenovala jí Drápka. Všechno nakonec dopadlo jinak. Vašek dceru domů nedostal. Jezdil brzy ráno do práce a nestihl by ji vypravovat do školy. Jana tedy zůstala v dětském domově a Drápka u nás.
Na elegantní, chytrou a mírnou kočku jsem si brzy zvykla. Ona na mě také. Vzniklo mezi námi pouto založené na porozumění. Drápka nebyla upovídaná. Domlouvala se hlavně očima. Někdy tiše „kvíkla“ nebo „vrnkla“, ale mňoukala málokdy.
Přesto, že jsme nechtěli byt přeplnit kočkami, nalezenců přibývalo. Příbuzný nám zapůjčil nepoužívanou zahradu v kopcích nad městem. Zřídili jsme tam našim kočkám přijatelné ubytování v maringotce a voliérách. Využili jsme i zrušenou králíkárnu, kde po odstranění dvířek a vystlání kotců senem vzniklo šest příjemných „místnůstek“ pro individuální odpolední „siesty“. Brzy kočky obsadily i tzv. „malou voliéru“, kde jsme na staré psí boudě přistavili jakési poschodí. Denně jsem za nimi chodila, otevřela jim tak na tři hodiny voliéru a nechala je běhat v zahradě přeměněné na sad. Pod rozložitou třešní jsem měla stolek s lavičkami a v malé chatce, která připomínala perníkovou chaloupku, bylo možno i přespat. Kočky byli spokojené, Drápka nikoliv. Stávala za plotem voliéry a dívala se na mě tak vyčítavým pohledem, že jsem ze zahrady denně odcházela s pocitem zrady, které jsem se na Drápce dopustila, že jsem ji zavřela s ostatními.
Brzy jsem pohledu jejích vyčítavých očí podlehla. Tolerovala jsem jí, že nešla s ostatními do voliéry a nastěhovala se do chatky. Měla určité výhody a já se v duchu druhým kočkám omlouvala, že Drápku tak protěžuji.
Brzy si našla kamaráda. Jmenoval se Matěj a patřil k vile, kolem které jsem denně stoupala do kopce k zahradě. Matěj byl typický zavalitý mourek. Měl kulaté oči a vypadal na zídce u plotu jako šedivá sova. Říkala jsem mu žertem „Matěj-soví hlava“.
Oba mě na zídce čekávali. Postavila jsem tašku s krmením, sedla si k nim a dala jim ochutnat. Teprve pak jsem pokračovala v cestě na zahradu. Drápka po chvíli přišla za mnou. Následoval obvyklý denní rituál – vypuštění koček z voliéry a první krmení na plácku u chatky. Potom se volně rozběhly po celém sadu. Za pěkného počasí jsem tam s nimi sedávala do noci. Musím říct, že „kočičí noci“, hlavně ty letní, jsou nádherné. Kočičí noci bývají naplněné romantikou, dokonce i mystikou a věčnými tajemstvími. A což teprve noci s úplňkem!
Drápka sedávala na lavici pod třešní vedle mě, oči doširoka otevřené, nosík se jí citlivě zachvíval. Kočky se jako ponorky brouzdaly vysokou trávou a hlavičky jim trčely nad loukou jak periskopy, úplněk svítil, podobný obrovskému lampiónu, stromy, chatka, sloupky oplocení, já i kočky jsme vrhaly stíny. Stíny se strašidelně proplétaly a nad námi i kolem nás tajemně šuměla noc. V dolních zahradách se hlučně mrouskaly kuny, za chatkou dupali a funěli ježci, v houštinách za železniční tratí praskaly větévky, asi se tudy prodíralo nějaké zvíře, na samotách po kopcích štěkali psi. Na „kočičí noci“ v zahradách za městem nikdy nezapomenu.
Byla jsem tenkrát natolik součástí zahrad, že jsem tam ničeho nebála. Dokonce jsem jeden rok strávila celé prázdniny v chatce. Domů jsem chodila kolem poledne, abych nakoupila a uvařila – pro přítele, pro sebe, pro kočky a pro přítelova vlčáka. V pozdním odpoledni jsem s krmením spěchala na zahradu, o domácí kočky a psa se postaral přítel.
Drápka si toho roku pořídila dvě koťata. Obě byla mourovaná s kulatýma sovíma očima. Nebylo pochyb, kdo je jejich otcem. Potřebovala jsem koťata odchytit, aby nezdivočela. Měla je schované pod chátrající dřevěnou rampou zrušené továrny, asi tak 60 metrů pod vilou kocoura Matěje. Čekala jsem, že se mi Drápka s koťaty pochlubí, ale nijak se k tomu neměla. Musela jsem počkat, až koťata začnou sedávat na rampě. Každou chvíli jsem ze zahrady běhávala k „Matějově vile“, odkud jsem na rampu dobře viděla. Trnula jsem strachem, aby koťata nechytil někdo nepovolaný. Začala jsem je ochočovat na různé lahůdky. Větší kotě byl kocourek, menší kočička. Byla opravdu droboučká a velmi bojácná. Kocourek, pokřtěný na Mourka, si na mě brzy zvykl. Lákala jsem ho za sebou dobrůtkami a on statečně ťapal až k „Matějově vile“, kde na zídce seděla Drápka a se zájmem nás pozorovala. Zvedla jsem ho a chtěla odnést na zahradu. Ale co s kočičkou? Seděla dál na rampě. Vrátila jsem se pro ní. Polekaně seskočila a schovala se. Mourečka jsem u kočičky, pojmenované Bobinka, prozatím nechala. Moureček byl zdatný jedlík, toho bych „utáhla“ na vařené špagetě vždycky. Ale Bobinka mi pořád nevěřila. A Drápka? Ta mě jen pobaveně sledovala. Jednoho dne se mi to konečně povedlo. Moureček za mnou ťapal jako obvykle k vile – a Bobinka se nečekaně vypravila za ním. Mourečkovi jsem dávala kousky kočičí konzervy, pomalu stoupala do kopce k vile a Moureček za mnou. Drápka se motala kolem Bobinky a konejšivě na ní broukala. Kupodivu šly obě za námi. Pomalinku, s neustálými zastávkami, kdy jsme na museli čekat na Bobinku, jsme dorazili na zahradu. Pro koťata to byl výkon. Od vily je to k zahradě odhadem 300 metrů. Koťata jsem ubytovala v chatce. Na noc jsem zavírala dveře na řetízek a založila špalíkem tak, aby nebyly úplně dovřené a Drápka se mohla za koťaty kdykoliv protáhnout. Jednoho rána jsem nevěřila svým očím. V nohách lůžka ležela papriková klobása! Byla celá posetá dírkami od kočičích špičáčků. Kdo jiný klobásu přinesl, než Drápka. Dodnes nevím, jestli to byla pozornost pro mě, nebo snaha zabezpečit koťata. Je jisté, že koťátka a Drápka dostaly konzervu a klobásu jsem vzala vlčákovi. Další noc přinesla Drápka kost se zbytky uzeného. A tak to pokračovalo skoro každou noc. Přicházela tiše, nikdy mě nevzbudila. A já ráno nacházela v nohách lůžka párek, vařené maso z polévky, ohlodaný salám, kus bábovky, kůži od špeku a podobné „lahůdky“, které lidé dávali psům a slepicím. Později však začala nosit kvalitnější „úlovky“ – a to čerstvé párky vonící udírnou. Takové udírny byly u mnohých domků nebo voněly přímo ze zahrad. Zajímavé, že mi nikdy nepřinesla ulovenou myšku nebo ptáčka. Její kožíšek po ránu voníval kouřem z udíren a já jsem začala mít o ni strach. Což kdyby někde, v blízkosti udíren, políčili na nočního zlodějíčka past! Dodnes je mi záhadou, jak se do udíren šikovně dostala? Natahovala tlapičku asi tak dlouho, až něco drápky zachytila. Zajímavé také bylo, že „úlovek“ nikdy nepoložila do krabice koťatům, ale dala to mně.
Koťata přes léto vyrostla a mohla do světa, k hodným lidem, do nových domovů. Léto skončilo. V září jsem přestala na zahradě bydlet, vrátila se domů, nechala Drápku vykastrovat, avšak v bytě se jí už nelíbilo. Po třech týdnech jsem ji odnesla na zahradu a Drápka dál přespávala v chatce. Denně jsem nosila kočičkám krmení, ale od té doby jsem žádné Drápčiny úlovky nenašla. Ztratila důvod tam nosit jídlo.
Když to někomu vyprávím, tak se smíchem dodávám: „s takovou kočkou ztroskotat na pustém ostrově, tak mě uživí. Mně by stačilo jen umět rozdělat oheň. Jídlo by sehnala kočka!“

Zpět