První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

2. června 2012, Dan a Hanka Zelinkovi

Když jsme před třičtvrtě rokem po několikadenním nahánění konečně odchytli (nebo spíš sebrali) polomrtvé, vyhublé, promoklé kotě s jedním slepým okem, nedoufali jsme že by z něho mohla vyrůst docela hezká kočička.
Karlíka se povedlo domestikovat, ale zůstal stále polodivoký a nedůvěřivý, přestože od jeho nalezení žije s námi a nevlastním bráchou Valdíkem v bytě a pouze na víkendy jezdí na venkov do domku za bratranci Packou a Pařezem. Nenechá na sebe sáhnout kromě okamžiků, kdy spí a nebo pak když má chuť, tak sám navštíví postel s člověkem a je i velmi přítulný. Pokud ho potřebujeme ale odchytit (třeba do přepravky), je to možné pouze ve spánku nebo při krmení.

Moc jsme se těšili na jaro, až začneme na delší období zas jezdit na chalupu a začneme kočky přivykat novému prostředí a pouštět je ven na místě, kde byly nalezeny.
Konečně nadešel hezký teplý týden a kočky mohly začít (nejdříve několik dní na vodítku a postupně samy) prozkoumávat krásy a zákoutí naší zahrady a chalupy. Předtím jsme barák v mezích možností vygruntovali,

aby naše postelové kočky z pražského bytu se co nejmíň zašpinily (zvláště jsme měli obavy o dlouhosrstého Valdu). Po několika dnech jsme s radostí konstatovali, že se kočky na novém místě zabydlely, vrací se dokonce samy domů a ani se špínou v kožíšcích to není tak zlé. Mazlivý Valda se rád nechá vyčesat a bílý Karel se nikde moc neválí, zkrátka vše tak jak jsme si představovali.
V den odjezdu jsme začali kočky častěji kontrolovat, abychom je včas mohli odchytit do přepravek a mohli vyrazit do Prahy. Kolem poledne však kočky nebyly k nalezení. Na volání tyto dvě nereagují, na mlácení lžící do talířků také nic. Prolezli jsme všechna zákoutí, ale marně. Kočky vždy spolehlivě vytuší, že se někam pojede a tak se vždy snaží někam zašít. Zhruba po hodině a dalším kole hledání jsem s radostí objevil Valdu jak leží na plotýnce starých nefunkčních kachlových kamen v jedné z místností. Běžel jsem pro Hanku a foťák, abych udělal hezký snímek kocourka na kamnech, avšak najednou přicházející Hanka vykřikla „pojď se na něco podívat, tomu nebudeš věřit!“.

Z druhé strany kamen, asi ve dvoumetrové výšce koukala z otvoru po komínovém průduchu černá hlava s černými packami jakési kočky. Nemohli jsme tomu uvěřit, že se jedná o našeho Karlíka, tu malou čistou bílou plachou kočičku. Museli jsme se smát, i když to bylo spíš k pláči. Karel přihlouple čuměl z díry ven a jak jsme se k němu přiblížili, zacouval do útrob kamen. Asi byl pyšný na to, jakou si našel prima schovávačku, což zřejmě vzápětí pochopil i závistivý Valda a pokusil se Karla následovat. Toho jsme naštěstí včas zachytili.

Myslel jsem že budu muset kamna rozbourat, ale kočka po chvíli naštěstí sama vylezla a tak jsme ji hned ještě na kamnech odchytli a rychle vynesli z domu. Museli jsme nebožáka zavřít na delší dobu do přepravky, aby nezašpinil celý dům a urychlit odjezd domů, kde je koupelna a teplá voda. Karel pochopil, že asi není vše v pořádku a výjimečně ani moc neprotestoval, když jsme ho pak doma vytahovali a nesli do koupelny. Ovšem pak nastalo koupání a potupné mytí šamponem a to už chudák těžce nesl, hlasitě protestoval a třásl se, až jsme se báli, aby ho nekleplo. Voda byla černá jak kafe a Karel bohužel pořád taky. Valda stál na zemi s packami opřenými o hořejšek vany a vše se zaujetím pozoroval. Po utření a vysušení jsme bohužel zjistili, že bílá už asi nikdy nebude bílá, a i když máme sice v plánu další koupele, až se trochu zregeneruje, ale asi to bude marné. Má s tímto někdo nějakou zkušenost?
Chudák náš Karel, taková to byla hezká bílá kočička a dneska je z něj Mouřenín.

Předešlé příběhy:
Když se chce, všechno jde
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Třeboň prosí o radu
Čištění zubů s Pařezem
O Kulíškovi – bojovém plemeni kočky
Dedly Mour
Káča třetí - příběh rozmazleného kavčete

Zpět