Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Když se chce, všechno jde.
16.července 05, 22.7.05 pokrač, Hanka Zelinková
Reportáž z odchytu a kastrace převelice plachých kočičích slečínek, uhlově černé Bezocasé a mourované Šilhavé, aneb když se chce, všechno jde...
25. dubna se na nás obrátili manželé Zelinkovi s žádostí o radu, co si počít se strašlivě plachými kočičkami, aby je mohli krmit, aniž by se jim na jejich chalupě v Třeboni namnožily.První otázka zněla: jak kočky odchytit (sice jsou už po půl roce pravidelného víkendového přikrmování na nás "zvyklejší", ale pořád (zvlášť Bezocasá) dost plaché na to, aby se daly bez problémů chytit.)
Druhá otázka - jak najít veterináře, který bude ochoten takovou kočku vykastrovat, nemám zkušenosti, jak s divokou kočkou zacházet - při odchytu jejich loňských koťat jsem měla i přes kožené rukavice prokousnutý prst. Nemáte kontakt na nějakého ochotného a v tomto směru zkušeného veterináře nejlépe v jižních Čechách? - naše kočky jsou doma u Třeboně.
A třetí - co s nimi po kastraci - nemáme možnost je mít týden v bytě, jsou obě divoké a zvyklé být pořád venku?
Po důkladném vysvětlení všech vychytávek odchytu a kastrace jsme netrpělivě čekali na zprávičky.20. června píše paní Zelinková - tak se po delší odmlce zase ozývám, nastal totiž čas pro naši dobrodružnou akci, a sice pro kastraci našich plašanek z chalupy u Třeboně.
Podařilo se mi nedaleko v Jindřichově Hradci sehnat pana doktora Fialu, který dělá kastraci bokem a je ochoten se na našem dobrodružství podílet (představte si, při vyhledávání vhodného veterináře jsem narazila na jistou paní doktorku Beranovou - taky z Hradce - která mi řekla, že když jsou ty kočky divoké, tak že jsou zcela určitě nemocné a bylo by lepší je rovnou utratit - tak jsem v šoku zavěsila a doufám, že se žádné divoké zvíře této paní nedostane pod ruku...).
No, zpátky k věci - potřebovala bych si od Vás tento týden půjčit ten sklopec. Jsme domluveni na operaci v pondělí 20. 6. ráno, kočulu bychom měli pod dohledem do středy, kdy se musíme vrátit do Prahy. Jinak to bohužel z pracovních důvodů nejde, budeme doufat, že nebudou nějaké komplikace. Ale tahle Bezocasá je velká silná kočka, u té se tolik nebojím, jako u Šilhavé - to je věchýtek. Zatím se pokusíme odchytit a vykastrovat tuhle Bezocasou, druhá přijde na řadu později - ony mají totiž koťata, kterým bude v neděli 6 týdnů.
To je další zajímavá historka: Naše plašanky otěhotněly (tenkrát jsem se na Vás poprvé obrátila s dotazem, jestli jde vykastrovat divoška a ještě k tomu březí), čekali jsme tedy na koťátka. Nikdy jsem o tom ještě neslyšela, ale tyhle bláznivky jsou na sebe dost fixované a tak i koťata vrhly do stejného pelechu a vzájemně o ně pečují. Jenže pak jsem ve své unáhlenosti z potřeby udělat jim pohodlí (koťata byla jen tak volně na podlaze na slabé vrstvě sena a při dešti tam zatékalo), udělala pěknou blbost - dala jsem je do krabice s tím senem, na kterém ležela. Jenže koťata vylézala ven a nemohla zpátky, tak jsem to zase zrušila a jak jsem s nimi takhle manipulovala, Šilhavá se naštvala a přes týden je všechny odstěhovala.
 |
 |
 |
Jenže problém je v tom, že ona sebrala všechna koťata a té druhé matce o tom neřekla a zřejmě si je úplně přivlastnila, protože Bezocasá se u nich už nevyskytuje. Věděla jsem, že riskuji další průšvih, ale nemohla jsem je tam nechat a tak jsem je odnesla do pelíšku upraveného tak, aby mohly ven i dovnitř.
Doufala jsem, že k nim matky přijdou a zůstanou tam. Přišla jen Šilhavá a zůstala s nimi (moc se mi ulevilo). Ale je na mě hrozně naštvaná, syčí, sotva se na půdě objevím - to ze začátku se nechala při kojení i pohladit. Teď se jí vážně bojím - vrčí a prská, dokonce neutíká, ale jde s vrčením proti mně - jde z ní strach. Tak jí vždycky musím odlákat na jídlo a honem mazlit mrňata. Předpokládám, že se teď stejně nepřátelsky chová k Bezocasé, protože považuje koťata jen za svoje.
 |
 |
 |
Protože ten samotný zákrok - to bylo pro nás teda opravdu silný kafe. Chytili jsme jí v noci - sklopec byl na místě už třetí den, první den tam bez dlouhého okolkování vlezla - měla hlad. Druhý den už se jí tam nechtělo, přišel její ženich Archibald, vlezl dovnitř a všechno sežral (to se nám moc hodilo, aby byla druhý den vyhládlá), ona jen seděla opodál a přesvědčila se, že ve sklopci žádné nebezpečí nehrozí. Když přišlo na odchyt, jako by to tušila - chodila okolo, ráda by na voňavé masíčko, ale něco jí evidentně varovalo, že tam nemá lézt. Nakonec vlezla a pak nastal takový cirkus, že to jsem nečekala ani v těch nejhorších představách. Mlátila hlavou do stěny, až to pletivo bylo úplně vyboulené, hrozný rachot, a ne a ne se zklidnit. Pak začala výt. Bylo nám jasné, že se jí to nelíbí, ale ani nám se nelíbilo, že jsme to vlastně způsobili my. Tak, teď jen ráno zvládnout u doktora to uspání a nejhorší bude za námi. Jenže ouha, ráno vyváděla stejně jako večer, k veterináři navíc hned z rána přijeli s fenkou, která potrácela, takže šla okamžitě na operaci a my museli čekat až do 13.00, i když jsme byli objednaní na devátou. Kočku sice nechal doktor u sebe a my chodili po městě, ale dobrý pocit jsem z toho neměla. Potom jsme jí společně uspávali - doktor vzal takový veliký polštář, kterým jí zatlačil ve sklopci ke stěně a píchnul jí narkózu. Ale nějak to na ní nefungovalo, pořád vyváděla. Po operaci místo aby spala, se okamžitě probudila a snažila se opět ze sklopce ven. Měli jsme před sebou půlhodinovou cestu autem, vedro k padnutí a ta kočka vypadala žalostně. Když jsme jí pak přendávali do králíkárny, kde měla připravenou vodu, záchod a jídlo, okamžitě začala po králíkárně lítat jak šílená, všechno převrhla, vylila a vysypala. Uklidnila se asi po hodině kotrmelců - ač byla po narkóze úplně nemotorná, přesto vyváděla jak čert. Doktor říkal, že takového divočáka ještě neviděl. Měli jsme z toho strašně špatný pocit, protože byla vystresovaná a báli jsme se, že to nepřežije. Odpoledne a celý druhý den se ani nepohnula, ze sena si udělala takovou hromadu, za kterou zalezla, aby nás neviděla a byla tam celý den - jen jsem na ní baterkou chodila občas posvítit, jestli dýchá. Když jsme jí pak vypouštěli, mysleli jsme, že vyletí jako blesk, ale nic, zůstávala za tou hromadou. Odjeli jsme a byli přesvědčení, že ta kočka to nemůže přežít. Za dva dny jsme přijeli zpátky, kočka přiběhla v pohodě k miskám se žrádlem, přeskakuje plot jakoby se nechumelilo a tak teď už jsem si jistá, že to přežije. Jediný problém byl v tom, že už byla pochopitelně zase březí (6 koťat), takže ten zákrok byl poněkud náročnější a má větší ránu na tom boku. Stehy prý si sama vykouše. Budu jí hlídat, kdyby to měla nějak ošklivé, ale nedovedu si představit, že bychom jí znovu chytli k ošetření. Tak budu doufat, že se jí to dobře zahojí samo. Dostala antibiotika a nechala jsem jí píchnout nějakou megadávku vitamínů (za 165,-Kč), tak snad to dobře dopadne. Ale nervy jsme měli na pochodu, nepočítali jsme, že to bude takové drama.Ten pan doktor z toho moc nadšený nebyl, na druhou kočku jsem se domluvila s jiným a raději mu neříkala, že je to plašanka, nýbrž jen tak trošínku polodivoká. Abychom se mohli postarat i o koťata, tak jsem kastraci Šilhavé domluvila na 4. 7., dřív nám to nevychází, abychom tu mohli být pár dnů navíc.
Jinak koťata už baští sama - nejdřív jsem je dokrmovala z lahvičky a pak zkusila talířek, mlíčko umějí pěkně a byla jsem hrozně překvapená, že už baští i maso - nakrájela jsem jim kuřecí a bylo to v nich natotata.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Příště pokračování
Pokračování o Šilhavé
„A tak máme za sebou druhé dobrodružství s další divoškou - tentokrát se Šilhavou“,
nám vítězoslavně napsala paní Zelinková.
Byli jsme připravení na to, že teď už to nebude takové drama, jako s Bezocaskou - Šilha je totiž klidnější povahy. Na operaci jsme byli objednaní až na pátou odpoledne, tak jsme jí nechtěli držet celou noc a den ve sklopci, proto jsme jí šli odchytávat ráno. Ve sklopci voněla šunka s tuňákem, ona chodila kolem, ale dovnitř nevlezla. (Opodál se totiž jako na potvoru objevila Bezocasá a ta jí dala určitě echo, že sklopec, to je ta proklatá věc, kvůli které prožila minulý týden takové utrpení…). Tak jsme zvolili druhou variantu - podběrák. Když už se posadila tak, že jsem jí chňapla do podběráku, byla bohužel tak mrštná, že se z té sítě vymotala a samozřejmě nenávratně zmizela. „Tak to jí uvidíme nejdřív za tejden“, mysleli jsme. Manžel byl na mě naštvaný, že jsem zbrklá a že jsme to měli udělat ve dvou a neutekla by - jenže já nechtěla propást příležitost... No nic, kočka byla v trapu, počkáme do odpoledne a pak když tak odvoláme doktora. Pak jsem se šla asi za deset minut podívat na sklopec a k mému překvapení - Šilha sedí vevnitř a tváří se děsně naštvaně - no jo, když ta šunka tak voněla... Takže první krok úspěšně dokončen - vůbec sebou nemlátila, seděla v klidu jen strašně naštvaná a chvíli zkoušela žalostně přemlouvat, jako že co kdybychom jí přece jen pustili... (Byli jsme ale neoblomní).Pak jsme jeli k veterináři. Do telefonu jsem mu tak trochu naznačila, že budeme kastrovat divošku, ale on asi zcela nepochopil, co tím myslím. Že prý kočičku zvážíme kvůli narkóze (tedy ten minulý doktor Bezocasku vůbec nevážil, já netušila, že se to musí, tak jsem na to nebyla připravená - dal to Bezocasce asi odhadem, proto byla hned po operaci vzhůru, dal jí málo, asi aby to nepřepískl...). Tehdy jsem Vám volala, jestli nevíte váhu sklopce, věděla jsem, že jinak bude zle. Pan doktor i jeho žena doktorka na moje protesty, že nám kočka zdrhne a už jí nechytnem, oba řekli, že nezdrhne a že si poradí. Pan doktor se nejdřív zeptal: „jakpak se kočička jmenuje?“ Já povídám: “Šilhavá a opravdu nám uteče, pane doktore“, ale on otevřel sklopec a vlídně povídá: „tak pojď, Šilhavá, pojď“ a Šilha hrc ze sklopce a začalo rodeo: lítala jako kulový blesk ordinací, skákala proti oknu, její drápy skřípaly, když sjížděla dolů, rozervala několik plakátů, vletěla do připravených nástrojů a léků, všechno kolem „hořelo“ - to jsem tedy netušila, co je v takové kočce energie, ona fakt běhala po stěnách až ke stropu, všechno povalila, rozškrábala, no hrůza, říkala jsem si, to jsem tedy teď zvědavá, jak si s ní poradí a bezděčně jsem nahlas pronesla směrem k doktorovi: „Tak to jste neudělal dobře“. (Můj muž mi později po té akci řekl, že to byla ode mne pěkná drzost a čekal, že se doktor naštve). Ale pan doktor mě zase vlídně s úsměvem a s právě prolétávající Šilhou za zády vzal za ruku a povídá: „Víte co, pani, vy běžte raději ven, vy jste taková moc nervózní a my si poradíme“ a vystrčil mě z ordinace ven a já pak zbytek divadla pozorovala za prosklenou stěnou. Nakonec to zas až tak dlouho netrvalo, doktor chvíli pobíhal po ordinaci se smetákem, můj muž s krabicí, ve spolupráci jí chytli do krabice, doktor jí v rukavicích vyšťoural (držel jí za ocas jak veverku, Šilha prskala a kousala, tak jí dali kousnout do nějakého hadru, ona se pevně zakousla a tím eliminovali nebezpečí, že se zakousne do něčí ruky), zvážili jí, píchli a pak už byl od ní pokoj. Doktor začal dělat v klidu svojí práci, my šli na zmrzku a za dvacet minut jsme si pro ní přišli - ještě spinkala a tak jsem si jí konečně pohladila (přece jen dřív než vy tu Černušku...pozn. redakce - plašanku, kterou jsme po kastraci museli ihned vrátit zpět do původní lokality, jak vyváděla. Poté jí denně krmili skrze plot 13 let až do 9.5.04, kdy vběhla pod auto a tak jsme si ji při ukládání do hrobečku poprvé pohladili…). Pak jsme jí vezli domů - spala ještě hodinku - přesně jak nás doktor ujistil – mezitím jsem jí chodila do králíkárny kontrolovat, aby se neudusila, kdyby po narkóze zvracela (ona totiž z nudy při čekání ve sklopci zbaštila ten plátek šunky), pro jistotu jsem jí senem podložila hlavičku tak, aby měla tlamu směrem dolu. Za hodinku se začala probírat, hned se nabaštila a druhý den ráno vypadala jen hrozně naštvaně, ale jinak naprosto v pohodě. Ještě neuplynulo ani 24 hodin od operace, ale vypadala skvěle, tak jsem si řekla, že jí pustím. Koťata totiž mámu hledala a pořád kňourala a tak jsem jí šla pustit z té králíkárny. Opatrně otvíráme a Dan povídá, že už není koho pouštět, že tam Šilha není. To není možné, kudy by asi zdrhla? Opatrně pícháme klackem do sena, dvířka jen pootevřená ve strachu, že kočka najednou vyrazí a vyškrábe nám oči (potom jak jsme jí zažili včera v ordinaci byly naše obavy na místě), ale vážně, ta kočka byla fuč - našla miniskulinku, nějak se jí podařilo nadzvednout docela těžký poklop toho kotce a prostě zdrhla - našli jsme jí v pelechu u koťat
- jen nás viděla za plotem,
hned syčela - to nás asi teď dlouho nebude moct vystát... Ale je v pořádku, nic jí nekrvácí, neporanila se – neuvěřitelné po tom výkonu, který musela při útěku z marodky podat. Chtěla jsem jí dopřát klid k rekonvalescenci, ale její mateřský pud byl silnější a radši utekla a nechá se od koťat dlábit - je na nich vidět, jak jsou šťastná, že je máma zase zpátky a nedají jí chvilku pokoj.
Takže pro mě další poučení pro příště - sklopec jsme si nechali zvážit - 2,6 kg, vyrobili jsme takové šikovné "zatlačovátko" chycené kočky k zadní stěně sklopce, aby doktor mohl injekci píchnout bez toho přesypávání a stresujícího odchytu ke zvážení. Počítám, že příští kastrace už proběhne bez problémů. (Necháme pak v zimě vykastrovat i ty kočeny, které z koťat zbydou - teď si nejsem ještě jistá, ale vypadá to minimálně na dvě holky - spíš ale tři). Dnes volala nějaká paní na inzerát z vašich stránek - pojede prý do útulku do Černošic (to je asi k vám?) a pak se nám prý ozve, jestli si přijede - jenže ten černý "kocourek" je nejspíš kočka a navíc ta nejdivočejší ze všech - k osvojení by se hodili jen tři mourci, z toho jednu kočenu (říkáme jí Mijú – ona totiž takhle mňouká, nahlas vysokým hláskem „mijú“) bych si chtěla nechat k mým rodičům, takže zbývají dva (Mrňoulínek a Prsky),
ale přítulníčky se nám z nich nepodařilo udělat, takže tu asi nejspíš zůstanou.
Včera večer jsem toho nejhezčího zašlápla - on byl schovaný pod prknem, na které jsem si klekla ve snaze dosáhnout na druhého (odčervovala jsem, tak jsem je potřebovala všechny), najednou slyším kašlání, nadzvednu prkno a on tam Aršík. Celou noc jsem nespala v přesvědčení, že umře na vnitřní zranění, které jsem mu určitě způsobila (i když docela svižně zpod prkna vyběhl). Ráno jsem tam běžela a s úlevou jsem zjistila, že Aršík vesele hopsá s ostatními, ale jakmile mě uviděl, zmizel v harampádí a neukazuje se - takže máme druhého dokonalého plašana po Čendovi,
což je ten huňatý černý kocour-kočka, ten ani k talířku nepřijde, dokud tam jsme. Začínám mít starost, jak to bude s jejich případnou kastrací, ať totiž koukám jak koukám, jejich pohlaví se mi zdají u všech stejná a nejsem schopná určit, co je kocour a co kočka. Čím jsou starší, tím jsou plašší (přesně jak jste říkala, dokud budou u mámy plašanky, ta jim to namňouká, že s námi nemají kamarádit a oni jí dobře naslouchají…), takže v pubertě už se k nim asi nepůjde ani přiblížit, tudíž netuším, jak poznám, koho odchytávat ke kastraci a koho té „srandy“ ušetřit. No, asi budou muset do sklopce všichni a kdo neukáže „pytlík“, ten bude mít holt smůlu…Tak to je ode mne zatím vše, další pokračování tak někdy v listopadu, až přijde čas těch dnešních mrňat…
P.S. Víte za kolik kastruje tenhle pan doktor kočky? To jsem nevěřila - 350,-Kč sakum perdum, i nějaké vitamíny (béčka) jí píchli a nic za to nepočítali - ale to možná v tom zmatku zapomněli (nebo ze samé radosti, že už Zelinkovi se Šilhou odcházejí a je po všem…:-). A je to hrozně moc hodný pan doktor, pořád se usmívá a i když mu Šilha zničila ordinaci, rozloučil se s námi v dobrém...
Jmenuje se MVDr. Skála, ordinuje v Třeboni – Dukelská 133, a kontakt na něj je 607 801 359 (kdyby někdo na jihu potřeboval).
Zpět k příběhu „Naše mise byla napodruhé úspěšná“