Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Dedly Mour
23. ledna 2011, Dan a Hanka Zelinkovi
Tak jak jsem slíbil, musím napsat povídání o „našem“ novém přírůstku s mnoha nej …- nejdrzejší, nejchytřejší nebo spíš nejvyčůranější a také nejošklivější kočka, o jakou jsme zatím měli tu čest pečovat. Pojmenoval jsem ji Dedly okamžitě po jejím náhlém zjevení a bez bližšího ohledání a jak to u nás bývá téměř vždy zvykem, kočky pak mají mužská jména a naopak (Čenda, Dedly, Vocas, .. jsou kočky,
zatímco Mijů, Packa, Bílá ponožka jsou nebo byli kocouři). Zjevil se jednoho dubnového večera, kdy jsem již po dlouhé zimě neovládl svou chuť na grilované maso a i přes stále chladné počasí jsem roztopil gril a dal se do toho.
Ve chvíli, kdy maso začalo vonět do dálky, z ničeho nic se ve tmě zjevilo cosi drobného a podivného, připomínající kočku a suverénně si to mířilo k ohni. Nás si to téměř nevšímalo a usedlo to hned vedle masa, jako bychom to snad připravovali pro něho. Tak jsem na to promluvil „ Ahoj Dedly, přišel ses ohřát? “ a ono mi to okamžitě vyskočilo do klína a uvelebilo se to k odpočinku, jako bychom byli staří známí a největší kámoši. Čenda na to nevěřícně koukal, on domácí pán a tohle by si nikdy nedovolil. Ale Dedlymu to bylo jedno, spokojeně předl a lebedil si v klíně.
Byla tma, nemohl jsem si ho ještě pořádně prohlédnout, ale byl mi docela sympatický pro svou nebojácnost a důvěru a navíc mi svou maličkostí (sotva 3 kila) připomínal naší nejmilejší, zmizelou Mijů. Dedly s námi ten večer poseděl, pojedl - Čenda se s ním k jeho velké radosti musel podělit o kostičku (byly naštěstí dvě) a po večeři se usadil přímo do horkého popela pod koš s mobilním ohništěm tak šikovně, že veškeré oharky mu padaly na kožich a toto místo dobrovolně odmítal opustit i když začal
doutnat a smrdět. Násilím jsem ho musel vyndat a odhodit a neměl
jsem nejlepší pocit z toho, když kouřící Dedly dotčeně zalezl pod auto a usadil se pod nádrží. Domnívali jsme se, že kočka jako šelma by se ohně měla bát, ale to neplatí pro našeho azbestového Dedlyho.
Kdykoliv se na zahradě rozdělá oheň, musí být u toho a nejlépe v něm. Pokud není oheň zrovna venku, zvolí aspoň nejtěsnější vzdálenost před našimi velmi výkonnými kamny a zasedne nebo zalehne zde v podmínkách, kdy se nám lidem v této vzdálenosti lepí kalhoty k nohám a máme pocit, že jsme v mandlu. 
Další den se nám Dedly přišel ukázat za světla v plné parádě a tak jsme si mohli konečně prohlédnout toho hubeného, ušmudlaného krasavce s ušima jak mimozemšťan. Ale co mu příroda ubrala na kráse, to mu zřejmě přidala na dalších vlastnostech nezbytných pro přežití. Dedly Mour, jehož drzost nezná hranic, s námi od té doby příležitostně pobývá, stravuje se zde a chová se víc než jako doma. Musíme mít kvůli Čendovi přes zimu otevřené okno, aby mohl přebývat na půdě v seně a toho využívá o víkendech Dedly
a vybírá si k pobytu ta nejzakázanější místa (prádelník, postele, odkapávač nádobí…), schovává se a vždy spolehlivě pozná, kdy se chystáme k odjezdu a nejde žádným způsobem vyhnat z domu. Hanka ho za to přímo nesnáší a je přesvědčená, že je to ta „kočka za oknem“, o které jsme již psali v příběhu
„Opravdu zlatá sobota“. Máme jistotu, že jakmile Dedlyho necháme bez dozoru v chalupě, a bude někde rozprostřena utěrka, ručník, dečka, .. najdeme ho vzápětí na ní, případně na polštáři v posteli. Dedly je navíc zřejmě i necitlivý vůči bolesti – o ohni jsem již psal, povedlo se mi i přejet mu ocásek na kole nebo také naloženým kolečkem (neboť umí neuvěřitelně překážet vždy tam, kde se něco děje) a s ním to ani nehlo. Další vlastností této kočky je, že je bezedná.
Dokáže u nás prosedět celé dny a žere stále, dokud je co. Po pár týdnech dnech od jarní příhody Hanka Dedlymu ošetřovala zaklobané oči plus další běžnou údržbu a jak ho měla v rukou, povídá: „ Odčervená seš, tak buď si se tak neuvěřitelně přežrala nebo
máš v tom břiše koťata“. Druhý den už na prahu Dedlice seděla s normálním břichem, tak jsme tomu dál nevěnovali pozornost. Takhle malá a podivná kočka přece nemůže mít koťata. Jednoho dne na mne Hanka volá, že k nám běží od kostela Dedly a něco velkého nese v tlamičce. Nemířil tentokrát ke vchodu a miskám, ale do dřevníku. Šli jsme se tedy hned podívat, co to ta kočka přivlekla. Našli jsme ji, jak se pokouší zbaštit hlavu obrovského kapra. Ta hlava byla úplně čerstvá, nožem odřízlá a Dedly ji musel ukrást někomu ve vesnici zřejmě při čištění ryb a připravit ho tak o rybí polévku. Úlovek si pak přinesl k nám do bezpečí a nechal si ho i od Hanky sekyrou naporcovat na kousky. Po majiteli ryby jsme už nepátrali a jsme rádi, že tahle kočka se o sebe umí postarat, což nám dokázala ještě později několikrát.
Dedly k nám občas chodívá i s manželem Bílou ponožkou (že se jedná o manžela, jsme zjistili až později). Jednou v půlce léta se spolu objevili na zahradě samozřejmě ve chvíli, kdy jsem roztápěl gril. Protože jsem byl na chalupě sám, moc jsem se těšil na teplé jídlo v podobě obrovské kotlety, o níž jsem se nehodlal s nikým dělit. Grilování je pro mne vždy takový obřad, který se nesmí uspěchat a na který se vždy celý týden těším,.. až si otevřu pivo, sednu si na zahradě k ohništi a budu popíjet a povídat si se
scházejícíma se kočkama, které bezpečně poznají, kdy se proces blíží do finále a všechny se tváří, jako bych to připravoval právě jen pro ně. Mají samozřejmě slíbenou kostičku (pro Čendu , pokud je jen jedna) a nějaký ten páreček pro ostatní. Můj vrchol dne se přiblížil, maso bylo již hotové a na talíři, uzeniny pro kočky též a v tom mi zazvonil mobil a na displeji jméno, kterému nelze telefon nevzít. Bohužel když telefonuji, musím chodit. Vstal sem tedy od stolu, v pravé ruce nakouslé rajče, v levé telefon a zahájil jsem nedobrovolně obchodní jednání. Ve chvíli, kdy jsem se vzdálil asi 5 metrů od stolu a chystal se k otočce zpět, vidím jak Bílá ponožka skáče na stůl a bere mi v rychlosti z talíře mou jedinou kotletu, na kterou jsem se tak těšil a běží s ní k plotu. Zaklel jsem do telefonu a mrštil nakouslé rajče po zloději s takovým úspěchem, že mu na okamžik zůstalo na hlavě jak červená čepička. Ponožka se lekl, upustil kotletu a té se okamžitě zmocnil Dedly a usedl s ní pod strom, protože on přeci nemá zapotřebí přede mnou prchat. Byl jsem v ten okamžik dost naštvanej a tak jsem Dedlymu moje maso vyrval, kočku jsem sebral a hodil přes plot k sousedům a oslintanou kotletu jsem pak celou věnoval přihlížejícímu Čendovi. Pak jsem usedl ke stolu a s nadávkami směřujícími k loupeživé dvojici, která mi již nesmí přes práh, jsem se dal do párků pro kočky.
Další den se kočky neobjevily, ale den nato najednou vidím z okna chalupy přicházet Dedlyho, za ním Ponožku a také dvě malá koťata. Ten pacholek Dedly věděl, jak mě obměkčit a usoudil, že mojí přízeň opět získá, když mi přivede ukázat svá
ťuťátka a tak s sebou vzal tu mládež, kterou do té doby před námi úspěšně tajil. Nebylo to tedy tenkrát před třemi měsíci jen přežrání. Dedlíčata s matkou a otcem usedla u misek s krmením, ale jak jsem otevřel dveře, koťata se rozprchla po zahradě, Ponožka začal vyčítavě mňoukat a Dedly vstoupil jako král do chalupy s pocitem, že má vyhráno. A měl(a). Dostali hned všichni nášup i když malé jsem musel s mističkami nahánět po zahradě, aby jim to jejich bezedná matka všechno nesežrala. Dedlík a Dedlíček jsou na rozdíl od matky oba
velmi plaší a nedá se k nim přiblížit, je zatím možno je pozorovat pouze z dálky nebo ze skrýše. Nejraději se schovávají pod autem, případně v motoru, takže před každou jízdou je třeba auto řádně prohledat. Budeme zjara pravděpodobně potřebovat zapůjčit sklopec a uvidíme, kdo se chytne. Máme tedy minimálně jednoho, ale možná až tři adepty na kastraci. S Dedlym nebudou problémy, ten si sám nastoupí do auta a věřím, že by si snad při své drzosti na tu kastraci i zašel sám, kdybychom mu u doktora otevřeli dveře (ten se bude pak chudák divit). A ti dva mrňousové se snad nechají nalákat do sklopce na něco dobrého a aspoň prozkoumat. Asi nás při tom pěkně zřídí, ale Hanka je profík a na škrábance jsme naštěstí zvyklí od našeho bojovníka Kulicha, ze kterého zatím vyrostl téměř šestikilový krasavec.
 |
 |
 |
 |
Minulé příběhy
Třeboň prosí o radu
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Když se chce, všechno jde
Čištění zubů s Pařezem
O Kulíškovi – bojovém plemeni kočky