Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Káča třetí - příběh rozmazleného kavčete
 7. ledna 2012, Dan a Hanka Zelinkovi


Jednoho červnového dne mi volá náš syn, že objevil ve světlíku domu v centru Prahy kavče, které tam spadlo ze střechy a teď tam křičí. A že se pro něho spustí a přinese ho domů. A rodiče, postarejte se.
Máme s odchováváním mláďat (čehokoliv) již celkem zkušenosti a tak jsem to docela přivítal, protože kavče jsme zatím ještě neměli a stračí sestry, které jsme odchovali a vypustili do přírody před několika lety, byly jedny z našich nejmilejších a nejzábavnějších chovanců.
Tak jsem hned běžel do sklepa najít naši cestovní voliéru, kterou vždy nazýváme podle aktuálního chovance. Je jasné, že mládě kavky se musí jmenovat Káča (v našem případě již Káča třetí), takže jsem oprášil Káčovnu, vymyl misky a mazal koupit do řeznictví pro začátek kuřecí řízek (na kterém jsme prakticky odchovali minulá stračata), než Hanka obstará tu pravou kavčí stravu.
Za chvíli pak dorazil kluk s vykuleným ptáčetem v krabici. Jen jsme otevřeli víko, Káča okamžitě vyskočila ven a nechala se zavřít do klece. Krmení bylo naprosto bez problémů, pták vždy zakrákal, zamával křídly, otevřel hlavu a nechal si do volete strčit kus čehokoliv a poté i nakapat do zobáčku ze stříkačky trošku vody. Pozřel vždy tak 3 sousta a víc už nechtěl. Jenže za chvilku začal křičet a museli jsme krmit zas, jinak nedal pokoj. Bylo to horší než s miminem, protože pták se dožadoval krmení po celý den minimálně každou půlhodinu. Pokud jsme si chtěli odpočinout od křiku, museli jsme utéci z domu. Naštěstí aspoň v noci byl klid, protože Káča pravidelně se setměním zavřela oči a ztichla, ale bohužel vstávala s rozedněním (nepomáhaly ani zatažené rolety) a hlasitě se dožadovala již od půl páté ráno stravy. Střídali jsme se u ní na směny. Po necelém týdnu již pak navíc odmítala být v kleci, úmyslně zlobila a dělala naschvály, zvrhávala misku, házela ven jídlo a nalétávala do pletiva tak, že hrozilo, že se poraní. Museli jsme být ještě několik dní v Praze a tak po poradě a s vědomím hygienických rizik jsem Káče otevřel poklop voliéry. Káča okamžitě vyskočila ven a od té doby začalo pravé peklo. Pták si na mne za těch pár dní zvykl tak (prý jsem ho moc rozmazlil), že vyžadoval mojí stoprocentní pozornost a odmítal se ode mne hnout. Zavřel jsem dveře do ostatních místností, přikryl, co se dalo novinami a nechal Káču dělat, co si umane. Pták bohužel vyměšuje neustále, každých několik minut a od Kavky to nejsou žádná miniaturní hovínka. Nasadil jsem tedy klobouk na hlavu, dlouhou košili a nechal si ptáka přistát na hlavě. Takto jsem pak hodiny proseděl u počítače, Káča mi neustále řvala přímo do ucha, občas se proletěla ke kleci a zpátky. Velmi jsme se sblížili i když pták svou náklonnost vůči mě projevoval různě. Občas například bleskově vyrazil a s naprostou přesností mi ostrým zobákem vyklovl strup z prstu, domníval se pravděpodobně, že se jedná o nějakého brouka. Velmi rád také kloval do pih a různých jiných tělesných výrůstků. Také chvíle, kdy jsem třeba omylem odložil klobouk byly nebezpečné, neboť se Káča při přistávání na mé holé hlavě neměla čeho zachytit a tak zaryla drápy do mé pleše. Občas mi také přinesla a vložila do klobouku červa nebo cvrčka, případně vajíčko, či kus řízku z misky. Po dobu chovu tohoto přátelského zvířátka jsme všichni měli na těle víc krvavých šrámů než při odchytu divokých koček.
Konečně po 10 dlouhých dnech jsme mohli odjet na chalupu, kde jak jsme doufali, bude odchov jednodušší. Káču jsme přendali do velké voliéry s tím, že hned druhý den ji otevřeme dvířka a budeme ji zvykat na pobyt venku. Jedinou obavu jsme měli z koček, kterých je všude okolo plno a samozřejmě i z našeho místního Čendy, který si Káču v kleci hned se zájmem prohlížel a podezřele se oblizoval. Káča pak ráno po otevření dvířek vypochodovala z klece, usadila se na stříšce a pozorovala okolí. Ovšem jakmile jsme se od ní pokusili vzdálit, vzlétla okamžitě za námi a přistála na hlavě. Přesto, že už si Káča uměla sama brát jídlo z misky, v naší přítomnosti vyžadovala krmení
pouze z ruky a to tak, že se za mohutného mávání křídly a s řevem přímo navlékala na prst. Jakmile jsme zmizeli v chalupě, Káča hned za námi. Když se zavřely dveře, pták si sednul na práh a dožadoval se vstupu. Na večery si sama zalézala do klece a museli jsme ji i s klecí dávat k nám do místnosti. Nejhorší však byla její naprostá důvěřivost a bezelstnost, protože doposud nepoznala, že by jí někdo chtěl ublížit. Nevěřil jsem svým očím (a asi ani Čenda), když Káča přistála při krmení koček na zemi těsně vedle něho a začala s ním hodovat přímo z jeho misky. Dávali jsme na ní sice pozor a Čenda asi nějak tušil, že by jí neměl ublížit, aby neupadl v nemilost, ale co se stane, když zrovna nebudeme nablízku? Zatím to ale fungovalo tak, že pták se choval tak sebevědomě a drze, chodil v trávě mezi kočkama, křičel a také byl už poměrně velký, takže kočky nevěděly, co si o tom mají myslet.
Jen jednou jsem pozoroval situaci, kdy se Čenda za Káčou rozeběhl, ale ta jen nadskočila a začala hlasitě nadávat a tak se Čenda hned stáhnul.
Byly to moc hezké dny s Káčou. Přilétávala na zavolání, posílali jsme si ji s Hankou z jednoho na druhého jak sokolníci, Káča asistovala při všech našich činnostech, koupala se v ledové vodě ze studny v kýblu a pod stříkající hadicí, seděla mi na hlavě nebo na rameni při jízdě na kole, sklízela s námi třešně,…
Problém však nastal, jakmile jsme se vzdálili. Káča potřebovala neustálou lidskou přítomnost a tak když jsme nebyli na zahradě, vylétla do vzduchu a našla si jinou lidskou oběť v okolí. A tak k nám, každou chvíli přicházeli různí sousedé s tím, že máme Káču u nich. Všechny jsme samozřejmě informovali a prosili je o shovívavost, ale ne každému je příjemné, když se najednou z výšky přiřítí poměrně veliký, rozeřvaný pták a usedne mu na hlavu. A nejhorší byly noci. Doufali jsme, že si Káča zvykne spát venku a tak jsme ji vždy po setmění vynesli po žebříku na strom a usadili na některou horní větev. Než jsme ale slezli dolů a došli k chalupě, Káča už nám seděla na hlavě. A tak pořád dokola. A když jsme náhodou byli rychlejší a zavřeli jsme dveře, Káča nejdřív nalétávala do rozsvícených oken, mlátila se o sklo a po chvíli usedala na práh před dveřmi, kde by po chvíli usnula a to by byl její konec. Museli jsme ji tedy zase vzít do domu. Myslela si chudák asi, že je člověk a do domu patří.
Blížil se čas našeho nutného odjezdu do Prahy a situace s Káčinou závislostí na člověku se nezlepšovala. Hanka musela zrušit práci, zůstala a já jsem odjel do Prahy sám.
Vymysleli jsme pak, že zkusíme Káču na noc zavřít ve voliéře a nechat ji přes noc venku. Hanka tak popadla po setmění spící Káču a chtěla ji posadit na bidýlko. Na podlaze voliéry však už seděl a číhal na Káču nějaký cizí kocour. Všichni tři se strašně lekli. Zkrátka zjistili jsme že, tady Káča nemá šanci sama venku přežít ani jedinou noc. Přes den by se již asi sama uhájila, ale v noci na rozdíl od koček vůbec nevidí, zavře oči a spí. A nevychovávali jsme ji přeci proto, aby skončila v žaludku některého z našich příležitostných strávníků! Co ale s ní? Na chalupě být pořád nemůžeme a do pražského bytu s námi už jako velká a s potřebou létání jet nemůže. Zájemců o ní bylo spousta, ale nechtěli jsme, aby skončila sama někde u někoho zavřená v kleci. A pak Hanka vymyslela, že ji odvezeme do Prahy a vypustíme v ZOO v části, kde žijí velká hejna jejích příbuzných, bude tam v bezpečí, s dostatkem krmení a o lidi též nebude nouze. Navíc ji zde budeme s trochou štěstí moci i pravidelně vídat.
Přišlo nám to jako nejlepší možné řešení, jen jsme se trochu obávali, aby náš družný ptáček příliš neobtěžoval návštěvníky. Ještě v noci jsem vyrazil zpět na chalupu , spící Káču jsme naložili do přepravky a jeli jsme zas honem všichni do Prahy.
Hned ráno jsme vyrazili do ZOO. Bylo mi hrozně. Měl jsem pocit, jak kdybych dával své vlastní dítě do dětského domova, ale lepší řešení pro Káču neexistovalo.
Vypouštění proběhlo naprosto bez problémů. Káča vyskočila z klece, sedla si na zábradlí, chvíli se rozhlížela, popovídala si nejdříve s krávou, pak s prasetem a vzápětí vyletěla vzhůru. Mysleli jsme, že ji již v záplavě těch ostatních kavek nenajdeme, ale za chvíli jsme viděli nějakou paní, jak se nevěřícně dívá na ptáka, který ji přistál na rameni a pokouší se jí utrhnout náušnici. Pak zase stejný pták chodí v nedalekém občerstvení po stole a tahá udiveným hostům z talířů hranolky. Po chvíli vidíme srocení davu u automatu s granulemi, na kterém sedí naše Káča a nechává se krmit od lidí do zobáčku. Jak je vidět, návštěvníkům její aktivita příliš nevadí, ba naopak jsou z jejích kousků nadšeni a především děti. Po hodině jsme Káču ztratili z dohledu a s dobrým pocitem jsme se vydali domů. To bylo však naposledy, co jsme milou Káču viděli. Podle vyprávění manželčiných kolegů však pták v místě vydržel ještě několik dní, ale prý moc otravoval návštěvníky, takže byl pak jiným zaměstnancem odchycen a kamsi odvezen. To jsme samozřejmě nesli velmi nelibě. Tak jsme pátrali a zjistili, že naše Káča naštěstí nyní žije u dobrých lidí na nějakém statku za Prahou, kde má zvířecí i lidskou společnost, žije volně, jen na noc stále vyžaduje zavřít do voliéry a má se prý dobře…. Snad je to pravda. Zprávy o ní dostáváme dodnes a na jaře se za ní určitě zajedeme podívat.

Předešlý příběh: Dedly Mour




Zpět