Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Devět životů 8. kapitola
9. listopadu 2014, Eva Beranová
Frája Blonďák
Bezdomovec Jan Hurýn byl rázovitou figurkou města. Táhlo mu na padesátku. Byl vysoký, urostlý, vlasy neurčité barvy si česal na pěšinku uprostřed a sahaly mu až na límec. Honosil se hustým tetováním, které si pořídil v kriminálech. Začínalo obojkem na krku a mizelo pod tričkem. Obě ruce měl tetované od zápěstí vzhůru.
Oblékal se v šatníku charity, kde mu dávali stranou džínové bundy a kalhoty. I zachovalé boty se sehnaly. Vypadal čistě, přesto měl vstup do všech hospod ve městě zakázán. Dařilo se mu totiž být v alkoholovém opojení už od rána.
Svůj čas trávil opřený o okno marketu. Na zídce měl postavené to nejlevnější krabicové víno, které se uvnitř dalo koupit. Za dobu zhruba tří let, co tu denně stával, ho všichni už znali. Zákazníky neobtěžoval, nežebral, jen si vedl své opilecké monology a roztřesenými prsty si balil cigarety. Občas s ním někdo prohodil slovo a dal mu cigaretu.
V pozdním odpoledni opouštěl své stanoviště a bylo-li slušné počasí (když bylo pěkně), zdříml si pod marketem na lavičce u řeky. Potom podle nálady a hladu se buď vypravil na sídliště nad městem, nebo se vlekl za město na opačnou stranu, kde v lesích obýval opuštěnou dřevařskou boudu.
Kontejnery na sídlišti pro něj představovaly pravý kulinářský ráj. Bystře probíral jeden po druhém a plnil si igelitku potravinami. V průsvitných fóliích a sáčcích nacházel rohlíky, kusy chleba, salám, sekanou, oschlé řízky, vařené odkrojené tučné maso, koláče, buchty, někdy i půlku kuřete. Hojnost bývala většinou v pátek, kdy lednice a mrazáky v domácnostech musely uvolnit místo novým zásobám. Na sídlišti našel jídla dost. To ve městě, ve staré zástavbě, byli šetřílkové. V popelnicích se našly tak jedině skořápky od vajíček, nahnilá zelenina a plesnivý chleba.
Nedivte se, že bezdomovec Hurýn probíral popelnice. Nemusel. Od města dostával podporu, ale tu propil a prokouřil. Také o jiné bydlení neměl zájem. Vyhovovala mu samota v dřevařské boudě. Žil si tam po svém. Ze skládky si natahal válendu, potrhaná křesla, kamínka, hrnce, nakřáplé hrnečky a talíře. Sehnal někde i vyhozené prošívané přikrývky. Venku měl ohniště ještě po dřevařích. Stejně tak i stůl a lavice u stěny bylo jejich dílo.
Tak se zas jednou pomalu vlekl se dvěma igelitkami ze sídliště ke své boudě. Cestou odpočíval a povídal si sám se sebou. Konečně ho pohltil les. Sedl si na pařez, otevřel krabici vína a zhluboka se napil. Po chvíli se těžce zvedl a táhl se dál.
Už zdálky zaznamenal, že není s boudou něco v pořádku. Aha, ráno zapomněl zasunout klacík do petlice, proto jsou dveře otevřené! Nakoukl dovnitř. Co je to?!
V boudě mu „šmejdil“ … kocour! Uviděl Hurýna. Neutekl. Jen přestal prohledávat boudu. Sedl si na opěradlo špinavého křesla a sledoval Hurýna zrzavýma očima!
„Hele, vychladni, blonďáku,“ zabublal Hurýn oblíbenou frázi „lidí z ulice“.
Ostatně ten kocour blonďák byl. Měl světle zrzavou barvu, spíš žlutou než rezavou. Ale byl to kus! Hlavu měl jak starosta, za krkem mohutný „kocouří límec“, silné tlapky lovce. Asi pocházel z vesnice za lesem. Ať přišel odkudkoliv, byl to zřejmě samostatně žijící kocour, škodná v lesích. Měl štěstí, že ještě nenarazil na žádného myslivce. „Blonďáku, tys mi sem přišel jako večeře,“ řekl Hurýn. „Svleču ti kožich, uložím tě do pekáče jako do teplý boudičky a dostaneš česnekový knoflíky …“
Kocour si jen pohrdlivě odfrkl.
„Blonďáku, víš, co to znamená? Já si tě upeču …“
„To bys nesměl bejt tak línej,“ řekl kocour nečekaně.
„Ty … ty … mluvíš?!“ zablekotal Hurýn. Rychle se zhluboka napil vína z krabice a nevěřícně civěl na kocoura.
„Co na mě vejráš? Tos´ nikdy neviděl pořádnýho kocoura?“
Hurýn těžce vyšel před boudu, přidržoval se stromů a rozhlížel se, jestli neuvidí nějakého vtipálka, který mluví za kocoura. Nikde nikdo.
„Mám hlad!“ ozvalo se netrpělivě z boudy. Hurýn zavrávoral a nejistě se vsoukal dovnitř. Upřel oči plovoucí v alkoholu na kocoura.
„Blonďáku, tys teda frajer … Nechceš napít?“ a cpal kocourovi k nosu krabici vína.
„Ale fůj,“ vřískl kocour. „Tyhle patoky si vypij sám. Máš z toho stejně derilium tremens.“
„Blonďáku, řekni, že se mi jen zdáš,“ doslova zaškemral Hurýn a natahoval ke kocourovi ruku. Ten uhnul.
„Tak co bude s tím jídlem!“ prskal kocour a dupal vyzývavě po stole.
„Hned, hned,“ drmolil Hurýn poslušně. Roztřesenýma rukama vyndaval z igelitky salám, dva řízky, chleba, kousek pečínky, nedojedený jogurt, našlápnutý lipánek.
„Vybal mi to z těch pitomých igelitových pytlíků,“ poroučel kocour.
Hurýn snaživě vybaloval a předkládal kocourovi. Ten začal hodovat.
Hurýn dopíjel víno a po očku kocoura sledoval.
„Vlastně je dobře, že tu jsi, aspoň můžu s někým pokecat … To víš, že tě nesním. Upéct si tě, to je moc práce …“
„Hele, nech těch sadistických keců, zavrčel kocour s plnou pusou a zle blýskl očima. „Blonďáku, kdybych chtěl, tak tě sním …“
„To si zkus! Skočím na tebe a shodím tě venku ze skály. Chodíš tak namazanej, že by mi to velkou práci nedalo.“
„Nevyhrožuj, budem kámoši. Já jsem frajer Jéňa, ty jsi frajer Blonďák. Můžeš u mě bydlet a jídlo vždycky z města přinesu … platí?“
„Platí,“ řekl kocour a podal mu tlapku. Pak si otřel vousky, seskočil ze stolu, sedl si na práh vedle Hurýna a začal normálně příst. Hurýn ho pohladil. Kocour kupodivu neucukl. Dokonce mu přelezl na klín. Hurýn ho hladil. Cosi dávno zapomenutého se dralo na povrch. Cítil teplo živého tvora. Něčemu takovému odvykl. Kdyby šlo vrátit čas … Teplo kocouřího kožíšku mu vyvolalo vzpomínky na dětství – klid, bezpečí, pohlazení …
„Do pytle,“ hučel „proč nemůžu žít svůj život znovu, proč to nejde … tenhle život se mi nevyved´…“ a usnul těžkým opileckým spánkem rovnou na prahu.
Za svítání ho probudila zima. Kocour seděl na okně a chytal do kožíšku paprsky podzimního sluníčka.
„Čau, frájo Blonďáku,“ zamžoural na něj Hurýn, když se trochu vzpamatoval. „Co mi dneska povíš?“ „Vrnk,“ udělal kocour neurčitě.
„Blonďáku, včera jsme spolu kecali celej večer. Řekni mi něco,“ žadonil.
„Vrnk, mňau,“ odpověděl Blonďák.
„Blonďáku, ale včera jsi mluvil jako lidi …“
„Vrnk, vrnk,“ poznamenal kocour.
Hurýn se podrbal v mastných vlasech.
„No, jo, to je blbost,“ rozumoval, „kocouři mluví jedině v pohádkách. To jsem to zase včera přepísk … zmazal jsem se jako prase a pak se mi zdálo, že kocour mluví …“
Kocour mlčel a lhostejně se uhlazoval.
„To nevadí, že dneska nemluvíš, jen tu zůstaň. Hlad u mě mít nebudeš, já tě uživím!“ nafoukl se hrdě. Vida, není ještě taková nula, dokáže uživit kocoura!
Vypravil se do města. Obsadil své obvyklé místo před marketem. Nalil do sebe hned polovinu krabice vína.
„Mám mluvícího kocoura,“ chlubil se. Lidé jeho řeči většinou nevnímali.
„Mám mluvícího kocoura, říkám mu frája Blonďák. Je to kus! To byste čuměli!“ přitvrdil Hurýn.
Někdo se uchechtl, chlapi ho plácli po rameni, dostal i pár cigaret. Jinak jeho řeči nebrali vážně.
Hurýn se teď vracíval do své boudy o něco dřív. Věděl, že ho tam někdo čeká. Nemohl se dočkat, až se mu bude předoucí kocour otírat o nohy a strkat hlavu do igelitky, aby viděl, co mu z města přinesl.
Frája Blonďák byl ale dobrodruh. Běhával přes les do vsi na výpravy milostné i lovecké. Jednou k ránu přitáhl neduživé podzimní kuře, jindy přinesl klobásu z udírny. Celý voněl uzeným kouřem. Také s oblibou pytlačil pstruhy. Dokázal sedět na břehu potůčku celé hodiny, ale pstruha přinesl vždycky.
Napadl sníh a Hurýn začal v boudě topit. Tepla se kocour dočkal až k večeru, když se Hurýn vrátil z města. Přes den kocour vylehával v pelíšku, který mu Hurýn udělal z prošívaných přikrývek.
Jednou měl frája Blonďák menší nehodu. Ukořistil v jedné udírně ve vsi kousek uzeného. Špatně se mu ve sněhu neslo a dohnal ho bílý pes. Chňapl mu po ocase. Kocour zlobně zavřískl, pustil uzené a dal se do běhu. Hurýn vše pozoroval od boudy. Zaháněl psa klacky, kameny a hroudami. Hnal ho zpátky do vsi. To uzené ve sněhu našel.
Seděli s kocourem u kamen Hurýn krájel uzené, oba jen pomlaskávali. Špička Blonďákova ocásku sice držela pohromadě s celkem, ale v noci upadla. Frája Blonďák neměl ocásek teď do špičky, ale konec měl rovný, jako mívají některá kočičí plemena.
„Blonďáku,“ hladil ho Hurýn, „toho mizernýho bílýho čokla si vyčíháme a sníme ho. Uvaříme si prima guláš ze psa,“ sliboval kocourovi. „Uvidíš, to se budeš volizovat až za ušima, až budeš baštit svýho nepřítele …“
Je jisté, že psa nesnědli, ale Hurýn pocítil cosi jako je strach o druhého. Na takové pocity už dávno zapomněl … Musí udělat něco pro Blonďákovu bezpečnost.
Namazal se a vykročil do vsi. Postavil se před hospodu a krám současně. Obojí bylo v jednom přízemním domku na návsi.
„Mám velikýho světle zrzavýho kocoura,“ hulákal. „Jestli mu někdo ublíží nebo mi ho myslivec zastřelí, tak vám to tu všechno podpálím. Mně nevadí, že bych šel sedět, byl bych v kriminále v teple. Ten kocour je pod mou ochranou, jinak běda vám!“ Lidi ho brali i nebrali vážně. Zvykli si zbytečně ho nedráždit.
Kocour se naštěstí v zimě zklidnil, zanechal zlodějských výprav a povaloval se boudě.
Ve městě Hurýnovi nabízeli, aby zimu přečkal v kotelně, že bude pomáhat topičovi. Odmítl. Všichni se tomu divili.
I když si před lidmi nikdy nebral servítky, najednou se ostýchal říct, že je to kvůli kocourovi.
Frája Blonďák by byl v kotelně nešťastný. A nechat ho samotného v boudě? To by se s ním už nemusel shledat. Sám se divil, že ke kocourovi tak přilnul.
Sedávali spolu na lavici, v kamínkách praskalo dřevo, v boudě vonělo kafe a svařák. Byla to opravdu podivná dvojice – bezdomovec a kocour.
Hurýn popíjel svařák, kocour byl tak nacpaný zbytky ze sídlištních kontejnerů, že jen líně přivíral oči. Hurýn vedl své obvyklé promluvy:
„Našli jsme se, Blonďáku, jako dva ztroskotanci,“ říkal kocourovi a hladil mu praskající kožíšek.
„Musíme držet spolu a ať nám všichni vlezou na záda. Nám je spolu dobře …“
Hurýn dodnes neví, jestli má mluvícího kocoura, který už nemluví, nebo to tenkrát byly jen opilecké halucinace. Ať to bylo jakkoliv, tak na tom přece už nezáleží …
7.kapitola