Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Devět životů 4. kapitola
2. srpna 2014, Eva Beranová
Zvoneček StříbrňáčekAlenka jezdila každé prázdniny k babičce na vesnici. Když se setkala se Stříbrňáčkem, bylo jí deset. Stavení Alenčiny babičky stálo na konci vesnice, jejíž střechy vykukovaly za bramborovým polem. Bylo záhadou, kde se to kotě vzalo.
Alenka šla zahnat husy. Podlezly pod vraty a pásly se na cizí louce. Zahnala husy zpět do rozlehlého dvora. Míjela opuštěné dřevníky, které postavil nebožtík dědeček. Stály tu jako husitská hradba a tvořily vlastně část plotu. Tu odněkud vyběhlo holčičce v ústrety světle šedé kotě.
„Stříbrňáčku,“ vydechla překvapeně Alenka. „Kde ses tu vzal?“ Kotě se jí otíralo o nohy a žalostně mňoukalo. Alenka vzala kotě do náruče a utíkala za babičkou. „Babi, podívej se, to je krásný koťátko!“
„Kdes ho našla?“ zeptala se nedůvěřivě babička. Měla jen dva kocoury, kteří se buď toulali, nebo se povalovali po dvoře a tloustli, aby načerpali síly na další rvačky s vesnickými konkurenty při výběru nevěst.
„Vyběhlo z nějaké kůlny na dvoře. Je to Stříbrňáček.“
Babička kotě prohlédla.
„Je to kocourek,“ řekla. „Třetí kocour na dvoře …“ Kocourek začal volat vysokým zvonivým hláskem a mocnil se babičce z rukou pryč.
„Má hlásek jako zvoneček,“ zajásala Alenka. „Bude to můj Zvoneček-Stříbrňáček.“ Babička neprotestovala.
Alenka byla jedináček a ke kocourkovi přilnula s obětavostí dítěte, které má v sobě plno citu, ale nemá ve své blízkosti nikoho slabšího, koho by ochraňovalo. Teď tu byl drobný a křehký Zvoneček Stříbrňáček a pro Alenku se naráz stal středem vesmíru. Jeho zvonivé mňoukavé vykřikování naplnilo dvůr i stavení. Alenka byla najednou plná energie, oči jí zářily, tváře zčervenaly.
Stříbrňáček spal v košíčku vedle její postele. V noci k ní pravidelně přelézal. Uťapal si místečko u Alenčina ramena, stočil se do klubíčka, předl a chvílemi si cumlal špičku ocásku. Potřeboval mít pocit tepla a bezpečí. Alenka se úplně zachvívala posvátností té chvíle – někdo slabý, malý, s teplým tělíčkem, ji potřebuje. Dosud spávala jen s plyšáky a panenkami. Ti ji nepotřebovali a nehráli živočišným teplem.
Babička přivírala oči. Dělala, že o tom neví, kde Stříbrňáček spává. Kocourka pro všechny případy raději odčervila. Ale kde se tu vzal? Nejspíš ho sem vyhodili nějací výletníci z auta. Měl štěstí, že našel cestu právě do jejich dvora a potkal Alenku. Co s kocourkem dál?
Alenka si s budoucností Zvonečka Stříbrňáčka hlavu nelámala. Užívala si prázdnin, nepočítala dny. Běhala s kocourkem po dvoře, hráli si na schovávanou v prázdných kůlnách, plížili se po louce za motýly. Kocourek byl šibal, rád se schovával. Když ho Irenka nemohla dlouho najít, stačilo, aby zavolala: „Stříbrňáčku! Zvonečku!“ A hned se ozval odněkud zvonivý hlásek a kocourek vyběhl na dvůr.
Uplynul šťastný červenec, přišel srpen, kdy děti si občas vzpomenou na školu. Pro Alenku se myšlenky na konec prázdnin staly strašákem, který číhá někde ve zrající nati brambor na poli za domem. Srpen byl pro ni předzvěstí změny.
Večer všichni sedávali na zápraží a dívali se na hvězdičky. V srpnu padají hvězdy. Je to jen roj meteoritů. Lidé těmto „padajícím hvězdám“ poeticky říkají slzy svatého Vavřince, protože se objevují po 10. Srpnu, kdy má Vavřinec podle kalendáře svátek.
„Přej si něco, Alenko,“ řekla babička. „Musíš stihnout vyslovit své přání dřív, než hvězdička dopadne.“
Alenka se zadívala na borůvkově tmavou srpnovou oblohu.
„Chci, aby byl Stříbrňáček pořád se mnou … ne, nestihla jsem to,“ posmutněla. „Babičko, to znamená, že se mi přání nesplní?“
„Ale jdi, ty hloupá, to se jen tak říká. Kdyby to byla pravda, žili by samí šťastní lidé. Každý by zašeptal své přání, když by uviděl padat hvězdu, a ono by se splnilo. V životě je všechno jinak,“ povzdechla si babička.
Blížil se konec prázdnin. Babička tušila, že se holčička se Zvonečkem Stříbrňáčkem nerozloučí.
„Alenko,“ zkusila jí domluvit, „Stříbrňáček nebude ve městě šťastný. Bydlíte v poschodí, ven se vůbec nedostane. Tady poznal volnost, přírodu. A ty mu to chceš najednou vzít. Nezvykne si …“
„Bude tam mít mě,“ namítla holčička s odzbrojující samozřejmostí.
„Alenko, uvědom si, že bude v bytě sám. Ráno odejdete a necháte ho zavřeného až do odpoledne. Je zvyklý na jiný život …“
„Až přijdu ze školy, vynesu ho za dům na dvorek a budeme si tam hrát,“ řekla trochu nejistě Alenka.
„Nevím, nevím,“ kroutila hlavou babička. „Stříbrňáček nebude ve městě šťastný. Nech ho tady u mě …“
„Babičko, to nejde. Patříme k sobě. Našel si mě. Já ho neopustím …“ trvala holčička na svém.
Zvoneček Stříbrňáček tedy cestoval v autě do města. Seděl v tašce Alence na klíně a poděšenýma očkama sledoval, jak za okénky ubíhá krajina. Jel do neznáma. Už nevěřil ani holčičce. Snažil se vyškrábat z tašky, seskočit dolů a zalézt do toho nejtemnějšího kouta někde pod sedadly. Alenka ho uklidňovala.
Konečně auto zastavilo. Alenka kocourka sevřela ještě pevněji. Bránil se. Chtěl utéci. Kam, to nevěděl. Chtěl se schovat, aby ho nikdo nenašel. Na Alenku poprvně zasyčel a škrábl ji. Alenčin tatínek, pro kocourka neznámý člověk, ho uchopil za kůži zezadu na krku a spěšně ho nesl po schodech vzhůru. Odemkl a vsunul ho do bytu, který kocourka omráčil nezvyklými pachy. Neznal městské byty. Zalezl pod botník. Nikdo si ho nevšímal. Měl klid. Jen Alenka se chvílemi zastavila u botníku a tiše ho volala jménem. Mlčel. Zradila ho. Chtěl si s ní hrát na známém dvoře, prolézat schovávačky v kůlnách a v noci se přitulit k jejímu rameni a příst blahem z pocitu bezpečí. Co se stalo? Kam ho odvezla? Zradilo ho, už ho nechce … Malé kočičí srdíčko se zalykalo bolem a ukřivděností.
Nechali ho v klidu, aby si zvykal sám podle sebe. V noci se konečně osmělil a vylezl. Začal prohlížet a očichávat neznámý byt. Našel misku se šťavnatými kousky z kočičí konzervy, misku voňavých granulí a misku vody.Hlad zvítězil nad ukřivděností. Pustil se do jídla.
V otevřené koupelně objevil za závěsem staré umyvadlo s kočičím stelivem. Někdo by řekl, co víc si může takový kocourek přát.
Ale Zvoneček Stříbrňáček si přál. Přál si běhání po známém dvorku, schovávačky, šplhání v sadě po stromech, o které se tak skvěle brousily drápky, přál si sedět s Alenkou na zápraží a nasávat do nosánku noční vůně, natáček ouška po nočních šelestech …
Zvoneček Stříbrňáček nakonec skončil přes den zavřený v koupelně, aby v bytě nic nezničil. V prvních dnech ho nechávali chodit volně po bytě. Ale stačilo, že shodil vázu, brousil si drápky o křeslo, šplhal po zácloně a drchal okraje koberce. Kocourek ležel skoro celý den celý den v koupelně ve vystlané krabici a poslouchal zvuky z chodby. Čekal na Alenčiny kroky. Holčička se snažila zpříjemňovat mu život tím, že si po návratu ze školy s ním chvíli hrála. Zvoneček Stříbrňáček nedával do hry žádnou radost, brzy ho všechno přestalo bavit. Už ani zvonivě nevykřikoval jako stříbrný zvoneček. Mlčel.
Na dvůr ho Alenka nepouštěla, běhal tam sousedčin jezevčík. Kocourek nenápadně, ale trvale ztrácel elán. Posedával, smutně se díval na Alenku. Vydržel je celé hodiny sledovat. Sedával jí na klíně, když se učila.
Alenka měla nabité dny. Rodiče také. Kocourek upadal do podivné letargie. Irenka si jednou všimla, že kocourek chodí nějak pomalu a nejistě. Zpočátku tomu nevěnovala pozornost. Jednou se učila večer u stolku, kde stála rozsvícená lampička. Zvoneček Stříbrňáček těžce vyskočil na stolek a sedl si. Obrátil hlavičku k lampě. Alenka uviděla, že jeho panenka se nezúžila do štěrbinky, ale zůstala doširoka otevřená jako za tmy. Vytušila, že něco není v pořádku.
„Tatí, mami, Stříbrňáček je nějaký divný …“ Přišli oba, jako by i oni něco tušili. Tatínek sledoval Stříbrňáčkovy oči.
„Alenko,“ řekl váhavě, „on nevidí …“
I maminka přidala další zneklidňující zprávu.
„Alenko, ten kocourek v poslední době skoro nejí. A vůbec nechodí na záchůdek. Myslela jsem si, že má málo pohybu, že to nic vážného není …“
Ale bylo. Druhý den odpoledne jeli k nové paní veterinářce, která měla moderně vybavenou ordinaci.
„Je slepý, asi má v hlavičce nádor …“ zněl nemilosrdný verdikt. Nechala si ho na pozorování. Na rentgenovém snímku zjistila, že kocourek má též nádor ve střevech, který prorůstá do páteře. Snažila se ho zachránit operací. Nádor byl tak rozrostlý, že kocourek byl zůstal slepý a žil by jen na infuzích. Humánnější by bylo utracení …
Říct to, nebo neříct holčičce? Veterinářka to nechala na rodičích.
Řekli jí to. Šli se s kocourkem rozloučit. Alenka jinak nedala.
Vykachličkovaná ordinace s vyšetřovacím kovovým stolem a nástroje v zasklených skříních působily na Alenku děsivě jako pitevna, kterou znala z televizních detektivek.
Paní doktorka přinesla kocourka. Postavila ho na šedivé dlaždičky.
„Zvonečku Stříbrňáčku!“ zvolala se slzami v hlase Alenka. Slepý kocourek s kanylou po infuzi na přední tlapičce se vrávoravě vypravil za známým hlasem, který ho volal.
„Zvonečku Stříbrňáčku, pojď, utečeme k babičce, tam se uzdravíš,“ zajíkala se v slzách Alenka. Vrhla se ke kocourkovi, zvedla ho do náruče a jako smyslů zbavená s ním začala utíkat ke dveřím. Tatínek ji zadržel.
„Raději holčičku odveďte,“ šeptala zmatená veterinářka. Tatínek vzal plačící Alence kocourka z náručí a maminka ji odvedla ven. Alenka usedla na zídku plotu a usedavě plakala.
„Já mu ublížila, já ho zabila, protože jsem ho vzala od babičky do města,“ trhaně vykřikovala. To už stála vedle plačící holčičky i veterinářka.
„Alenko,“ řekla, „nezabila jsi ho. Chtěla jsi pro něj jen to nejlepší. Ten kocourek měl v sobě nádory už od narození. Kdyby zůstal na vesnici, stejně by se mu rozrostly. Možná o něco déle, ale neminulo by ho to.“
„Alenko,“ řekl tatínek, „odvezu ho pochovat k babičce na louku za chalupou. Bude spinkat tam, kde byl tak šťastný …“
„Alenka plakala několik dní. Blížily se Vánoce a ona se poprvé na ně ani netěšila. Pořád cítila bolest v duši, kdykoliv si na Zvonečka Stříbrňáčka vzpomněla.
Tatínek a maminka byli samé spiklenecké úsměvy a šeptání.
Konečně přišel Štědrý den. Tatínek si potrpěl na určitou tajemnost. Stromeček stál v pokoji, kde bylo zhasnuto. Tatínek po večeři kamsi vyběhl z bytu. Obratem se vrátil a cosi nesl pod svetrem. To cosi mu vyboulilo na břiše svetr, že vypadal jako Otesánek. Alenka se svému nápadu zasmála.
Pak všichni tři stáli na prahu tmavého pokoje ve slavnostním očekávání. Tatínek rozsvítil řetěz elektrických svíčiček. V jedné krabičce pod stromkem něco zaškrábalo a ozval se zvuk podobný mňouknutí.
„Smím?“ obrátila se Alenka na tatínka. Kývl. Alenka se vrhla ke krabičce, která měla po stranách proříznuté otvory. Nedočkavě krabičku otevřela. Vykoukla na ni zářivá očka a ven se hrnulo malé černé koťátko.
„Sazička Sameťáček,“ zašeptala okouzleně Alenka. „Je to doufám kocourek,“ obrátila se na rodiče. „Je,“ přisvědčil tatínek.
„Sazička Sameťáček,“ opakovala si Irenka a šťastné se usmívala. Něžně koťátko k sobě tiskla. Obrátila se na tatínka.
„Neumře mi?“
„Ne,“ řekl s jistotou tatínek. „Narodil se v paneláku, je zvyklý na byt. Uvidíš, bude u nás spokojený …“
A měl pravdu …
Kapitola třetí – Černý Johny
Kapitola pátá – Kočka Fernetštočka