Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Ráno s kočičáky
 17. září 2017, Alena Vave Zemanová Usazeniny


Čím dál častěji mám pocit, že moje kočky nechtějí, abych ráno odcházela z domu. Usuzuji tak podle toho, že se mi kocouři po snídání, naservírovaném více či méně ochotně jejich komorníkem, nasáčkují do postele a jemně předou. Mikeš omotaný kolem mé hlavy a Bertík stočený u břicha. To jsou situace, kdy se člověk nerad hýbe, aby své hovící si miláčky nevyrušil, což mi jistě potvrdí kdokoli z kočičího lidu.
Když to nepomůže a já přece jen vstanu, začnou kočky můj odchod sabotovat. Teď v létě spím s dokořán otevřenými dveřmi na balkón, a protože je přece jen k ránu už trochu chladno, zavírám je, hned jak vstanu. Tedy ráda bych, ale nejde to, protože v nich sedí Bertík a rozmýšlí se, zda jít dovnitř nebo ven. Dobrá tak počkám chvilku, než to vymyslí, a zatím hodím na postel přehoz.
Nebo nehodím, protože na přehozu, přes noc složeném na řezacím stole, sedí Mikeš. Je důstojnost sama, a protože mám stále před očima jeho dotčený výraz, když jsem si onehdy dovolila ho přesunout kousek vedle na deku, rozhlížím se, co bych tak mohla udělat, než se sám pohne. Protože ranní prostoje pochopitelně znamenají pozdní příchod do práce.
Bleskne mi hlavou, že bych mohla ostříhat Rózce drápky. To je samozřejmě činnost, která můj odchod do práce neurychlí, nicméně když to neudělám hned, tak na to zase zapomenu. Zavrkám sladce „Rózinko, Rózí“ a jmenovaná podezíravě a hbitě zdrhne na kočičí strom na balkóně. Pouštím drápky z hlavy a využívám toho, že se Bertík lekl Rózky, která mu skočila přes hlavu, a zavírám dveře na balkón.
Klapnutí dveří donutilo Mikeše se jít podívat ven, jestli se tam neděje něco zajímavého, o co by mohl přijít. Takže mohu konečně dostlat postel a začít si připravovat vločky v jogurtu a mléku k snídani.
Protože se v kuchyni náhle zhmotnila Rózinka, jdu si pro kleštičky na drápky, protože kupodivu stále ještě držím myšlenku, že je třeba je ostříhat. Než je u sebe v pokoji najdu, kocouři mi snědí kus snídaně a Rózka opět zdrhne.
Doleju si do misky mléko, přihodím hrst oříšků a borůvek, zaklapnu misku a dám do tašky. Sundám na zem Bertíka, který mi leží na batohu, a Mikeše, který mi leží na šátku. Zamykám byt, odemykám auto, zamykám auto, odemykám dům i byt a hledám zapomenutý mobil. Kočky na mě kouknou z postele, jestli jsem se vrátila doopravdy, nebo to je jen jako vždycky. Strkám mobil do kapsy, kouknu na uvelebené kočky a s notnou dávkou závisti odcházím do práce.
Pochopitelně pozdě.

Předešlý příběh




Zpět