Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Mňaučáu holky kočičí
 8. listopadu 2015, Jana Petrželková


Mňaučáu holky kočičí, ahoj Čertičko, nazdár Lízinko
to jsem se vám dlouho neozval, co? Ale já nejsem takovej bídák, který nad vším jen mávne packou a nechá to být! Totiž holky, já jsem byl těžce raněný, něco jako když jsem prošel zákopama v první světový! No, to možná ne, to malililinko přeháním, abych vás víc zaujal, ale nemocnou zadní nohu jsem teda měl a zranění to bylo taky. Zkrátka a dobře, když jsem u nás na chatě honil drzého psa, abych mu dal za vyučenou, chtěl jsem si nadběhnout přes zahrady. Jenomže jeden z plotů měli ti nepořádní lidi nahoře špatně vypnutý (no tak to teda přiznám – byl to náš plot, jak na něj vloni spadla při bouřce bříza) a jinak pružil a já si o ten vršek zachytil zadní a vytrhl jsem si pěkný kus masa, málem i s drápama. Ale v zápalu boje jsem si toho vůbec nevšiml a toho psa jsem ještě prohnal, až pak jsem zjistil, že se mi jde zpátky domů moc špatně. Chybělo mi tam nejmíň 5 cm masa, hezky do hloubky i do šířky a prst s drápkem se mi sotva kýval. Domů jsem se doplahočil, ale bál jsem se to říct, protože Jana by zas nejen měla řeči, ale i starost a 100% by mě vezla na veterinu a to já teda fakt moc nemusím. Tak jsem byl zticha, nohu jsem si ošetřil sám a dělal, že nic, že si jen chci pořádně pospat na sluníčku, protože jsem strááášně unavenej a kvůli tomu neběhám. K misce jsem vždycky pajdal, když se nikdo nedíval. Jeden den to prošlo, ale druhý den jsem zapomněl a šel jsem se podívat, co to mají ty moji lidi na stole k snídani a jestli by jim náhodou neodpadlo pro takového hodného kocourka, jako jsem já a to byla chyba. Za prvé neodpadlo a za druhé to celé prasklo. A bylo to, jak jsem předpovídal, nářek, lamentace, mluvení o veterině, ale také litování a chování (to už bylo lepší). No a naštěstí ale byla sobota, veterinář se sobotní službou daleko předaleko, tak mě to celé ošetřovala Jana. Sice se mi na tu nohu pořád chtěla dívat a zkoumat jí, ale na druhou stranu mě pořád strkala nějaké lahůdky a poponášela mě a chovala a dadánkovala a to se mi jasně líbilo, tak jsem to vydržel. Pozdějc mi na to dávala i nějakou mast s medem, která hodně hojila – tak zkusila přímo med, jenže já jsem ho hned slízal a tak mi chutnal, že jsem si tu ránu zas rozlízal a tak už mi žádný další nedala. Ach jo, to je život, co? Ale teď už mám tlapku zase bezvadnou, zarostlou chlupatou a vůbec nikdo by na ní nic nepoznal.

No a pak jsme měli v létě ještě jednu nepříjemnost – těšili jsme se s klukama, že skončí prázdniny a v osadě zas nebude přes týden ani noha a jak si to užijeme – jenže prd prd! Jana s Jirkou si museli na tuhle dobu objednat dovolenou! Já to moc nechápu – vedro bylo letos až až, Berounku mají na dosah, proč se teda cábrovat někam k nějakýmu móři, no ne? Anebo, ať si teda jedou, kam je srdce táhne, ale proč musí kvůli tomu táhnout nás z chaty do Prahy, to je oč tu běží, jak by řekl klasik (šimněte si, holky, jak jsem vzdělanej!) Oni jedou na něco přes 2 týdny, ale my jsme kvůli tomu 4 týdny uvěznění v bytě. Tomu se říká spravedlnost? Tfuj je to! Že prý by se o nás neměl na chatě kdo starat. Jenomže to je jejich starost, společně s námi přijali i jisté povinnosti na svoje bedra, no ne? My se máme mít jak v bavlnce, jak na zámku s plným servisem! Takže jsme se měli jak v Drahobejlce a chodil za náma denně Lukáš a staral se o nás a vždycky s náma pobyl a popovídal si, i nás všechny pochoval a někdy s náma zůstal až do rána a my mu směli všichni do postele. Byl hodnej, fakt, ale byli jsme zavření jak v lochu! Žádná zahrada, žádný sluníčko, žádnej les, žádný myši, NIC. Tak tohle teda já považuju za podraz – to se nemohla Jana domluvit třeba s Oppovejma? 3 hodný, slušně vychovaný kocouři už by je na těch pár dnů nevytrhli, když mají doma koček, až až a ještě se starají o venkovní. A my bychom jim navíc za odměnu dovolili se s náma hodně často mazlit a chovat nás. To je férová nabídka, no ne?

No ale ted už jsme zase dávno dávno na chatě s Jirkou a Jana za náma jezdí jen na víkendy, takže jsme jak 4 chlapi v chalupě a hospodaříme se po svém, žádnej vopruz, jako třeba „to si nemůžeš utřít tlapky, co ten bordel, podívej kolik je zas po tobě chlupů, kde je tenhle kocour a už jsem dlouho neviděla tamtoho, je v pořádku? A jak to, žes to Čáro, všechno sežral sám a vyhnal od misky Míšu a už je tma a zima tak ať jdou kocouři domů a necouraj a nepouštěj je ven, nad náma v polích střílej myslivci divoký prasata…….“. Už teda není nijak extra, v noci bývá fakt docela zima a jednou jsme měli zamrzlý sudy s vodou, ale přes den to pořád jde a tak jsme si všichni 3 bráchové nechali narůst kožichy jak lední medvědi a pořád si chaty užíváme. Jenže se bojím, že už se nám to fakt krátí. Prej jsou na krku vánoce a to se zas bude uklízet (to já nerad) a péct (a to zas rád, protože to doma voní a všude je báječné teplíčko).

A co vy, holky, jak se chystáte na vánoce? Budete mít stromeček a dárky? A co byste si tak nejvíc přály? My bychom si nejvíc ze všeho přáli dveře do léta. Jana má jednu knížku, která se tak jmenuje a znamenalo by to, že kdykoli by Jana nebo Jirka ty dveře otevřeli, mohli bychom na chatu, protože by za těma dveřma bylo krásně teplo. Já vím, že asi některý kočky a kocouři zimu milujou, ale to my vlastně neznáme, nevíme co to je skočit do závěje a řádně se v ní vyválet a dělat cestičky v čerstvě napadaném něhu a chytat vločky do tlamiček. A V Praze to nevyzkoušíme, tak aspoň aby bylo pořád to léto.

Holky, ahóóój, mějte se, zase vám napíšu.

Čára – a bráchové vás moc pozdravují!

Předtím




Zpět