Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Co vypráví kocour Mourek na bezince XVII
25. června 2011, Alice Oppová
Jsem dražitelem
Vydražil jsem tý mojí papuče. Krásné s bílou kočičkou. Mnohem hezčí než ty, který jsem jí ohlodal a uslintal. Vydražil jsem je v aukci Kočiček z
Poličky. Mám tam totiž kolegyni sekretářku Týnku. Netrpělivě jsem čekal na balíček s papučkami, aby mně ta moje odpustila, že jsem se zas popral s Mikešem.Nemůžu za to. Nemá se vyvalovat na naší zahradě, spratek jeden mourovanej! Teď to bylo ale hustý. Půlka hlavy od levýho ucha po krk otekla, boule děsná, naši vyváděli. „Jéžišmarjá, dyť má oteklý lymfatický uzliny, zrovna když mu ty krevní testy dopadly OK? Ukaž se, Moure! Ježkovy zraky von už je zas pokousanej. Kurnikšopa to se musíš pořád rvát? Jedeme k vetovi. To bude sprďunk, že tě nedokážem 3 dny ohlídat“. Zdrhnout se mi nezdařilo. Cestou jsem radši provinile ani nemukal. Naneštěstí v noci v čekárně ni tlapka či chlup. Šel jsem rovnou na řadu. Bylo to hrozný. Potupně mně změřili teplotu, vyholili od ucha do půl krku (vypadám jak debil), vymačkali bouli, píchali do kožichu. Hrdinně jsem nevřískal. Náš vet tam mňaukybohu nebyl, takže se sprďunk nekonal. Dali nám sebou ale dalších 5 píchadel a radu „aspoň 2 dny dodržovat klidný režim“ (to tak!) a jelo se domů.
Okřál jsem, nacpal se, počkal, až budou dávat papouchy domů a hurá ven. To bylo lamentací a řvaní „Moure domů“, že se rozštěkali i psi za řekou. Popravdě mně nebylo dvakrát a navíc pršelo. Poslušně jsem se vrátil, vhupnul k tý mý do postele, předl, mňaukal, odprošoval, sliboval, že se už nikdy nebudu rvát s Mikešem a že za to trápení se mnou dostane mňaukózní překvapení. Skepticky pravila „no jo, už se nemůžu dočkat, hlavně se neper, nelítej venku a koukej spát je pomalu ráno“. Já jí na to, kdo si počká, ten se dočká.
A dneska paní poštovní od branky volá „mám doporučený balíček pro pana Mourečka funkcí sekretáře. Vezměte si prosím občanku a podepište převzetí“. Cože, jakou občanku? Letím, div se nepřerazím. Klidně vám to podepíšu pravou packou bláta je tu dost nebo chvilku posečkejte, namočím ji do inkoustu, ale odkdy mají kocouři občanky? „Jejda, vy nevíte, že jen obyčejní kocouři nemusí mít občanky? Ale vy jako významný kocour funkcí sekretář První společnosti za práva koček jste povinen doložit svou identitu řádným průkazem příslušnosti k této organizaci“. Tý brďo! A nestačil by členský průkaz? „Jistěže“. No jo, ale kde vzít průkaz, když ho nemám? Vymluvil jsem se, že jsem ho zašantročil. Slíbil, že ho předložím příště a uprosil ji, aby mi balíček vydala.
Rozbalili jsme ho s tou mojí, ta jásala! „Teda Mourku, tak krásné papučky jsem nikdy neměla, strašně moc děkuju. Jsi náš milovanej kocourek, máme o tebe strach, nesmíš se prát, musíš se držet doma…“. Bla bla bla… no jo pořád samý musíš…Slibuju, ale musíš mně vystavit členský průkaz. Mňauvajz. Povídání XVI
Povídání XVIII