První společnost za práva koček

9. srpna 2016, Jan Čejka

1 část 3 dílné eseje Jana Čejky, důsledného ochránce práv zvířat, bývalého pracovníka pražského Ústavu hematologie a krevní transfuse, po roce 1968 vedoucího oddělení klinické chemie dětské nemocnice Children's Hospital of Michigan. Dr. Čejka je mimoto autorem knížky „Zvířata jsou naši bližní“, vydané v Praze (Práh, 2010) a dostupné v četných internetových knihkupectvích a také v našem charitativním obchůdku.

Jan Čejka

Úvod

Hospodářská zvířata prožívají radost i smutek,
vzrušení i depresi, a pociťují strach i bolest.
Jsou nadána vědomím a inteligencí víc,
než jsme si dovedli kdy představit…Jane Goodall

V posledních dvou desetiletích jsme svědky nebývalého zájmu společnosti o utrpení mimolidských stvoření. Je to především díky obětavým lidem, kteří se nebojí odhalovat doslova šokující vykořisťování zvířat člověkem. Tito odvážní lidé vrhají světlo do nejtemnějších míst utrpení zvířat, většinou pro ně za nebezpečných podmínek, aby přes opovržení a nenávist zástupců průmyslu a za cenu vlastního odcizení či ztráty svobody odhalili často otřesné zneužívání zvířat v různých oblastech lidské činnosti. Fotografie a videa přinášejí lidem takřka neuvěřitelná svědectví o utrpení zvířat na jatkách, v továrních velkofarmách, pokusných laboratořích, kožešinových farmách, cirkusech, při sportovním lovu, chytání do pastí a mnohých jiných zábavách člověka. Televize a ostatní media přinášejí do našich domovů znepokojující pravdu a lidé se tak stávají svědky nelidského zacházení s těmito tvory vnímajícími bolest stejně jako člověk. Výpovědi svědků a obrazy klecí a stání, ve kterých se zvířata sotva mohou pohnout, přinášejí svědectví o standardních podmínkách, ve kterých hospodářská zvířata dnes žijí. Postupně je odhalován nedostatek základní péče a laskavosti vůči těmto tvorům, násilné a doslova srdcervoucí oddělování matek od jejich mláďat a strastiplný život v temných prostorách, v nichž je zvířatům odepřeno spatřit slunce a vdechnout čistý vzduch. Celý jejich život je tak naplněn bolestí a utrpením, které jsou vlastní každému systému, v němž zvířata jsou chápána jako pouhé zboží.

Díky snahám těch, jimž osud zvířat není lhostejný, se postupně otevírají oči milionů lidí, kteří se stávají svědky úděsných podmínek, ve kterých jsou zvláště hospodářská zvířata určená pro výrobu živočišných produktů nucena žít. Životní podmínky a zacházení se zvířaty v novodobých industriálních velkofarmách, v tzv. koncentrovaných zařízeních pro výkrm zvířat, se staly natolik šokující, že každý soucitný člověk musí po zhlédnutí fotografií a videí tato zařízení a nelidské zacházení se zvířaty odsoudit. Hospodářská zvířata jsou na nás závislá a člověk využil své nadřazenosti k jejich zotročení a k vytvoření systému, ve kterém se tito tvorové stali pouhými přízraky, trýzněnými v bezcitném systému výroby potravin. Skryti před zrakem veřejnosti, krávy, prasata, slepice a ostatní vnímaví tvorové přežívají v ubohých stáních a klecích, skrývají se před násilím člověka a zakoušejí nezměrné utrpení.

Lidé si začínají uvědomovat, že není rozdílu v emocích a schopnosti trpět a prožívat bolest mezi psem, kočkou, krávou, vepřem či slepicí. Každý z nich je jedincem se stejnými potřebami a životními zkušenostmi: všichni touží po nasycení a laskavém doteku, všichni cítí bolest a prchají před nebezpečím – každý z nich chce žít. Průzkum veřejného mínění trvale prokazuje, že lidé soucítí s hospodářskými zvířaty, se kterými je špatně zacházeno. Stačí jen krátké soužití s domácími zvířaty, aby člověk poznal, že každý pes, kočka, ovce či králík je sám o sobě jedincem, který má schopnost prožívat hlad a žízeň, strach a úzkost, zármutek i radost. Člověk od přírody pociťuje odpor k někomu, kdo zvířeti úmyslně působí utrpení, a to jak kočce či psovi, tak i zvířeti určenému k jídlu.

Tento nový pohled na zvířata coby cítící a vnímavé tvory postupně ovlivnil podmínky chovu hospodářských zvířat, označování produktů živočišné výroby a způsob, jakým jsou tyto produkty prezentovány spotřebiteli. Lidé, kteří nechtějí mít účast na utrpení zvířat, hledají alternativy a průmysl je nucen se novým podmínkám přizpůsobit – to je zcela mimořádný krok směrem k větší odpovědnosti a soucitu s utrpením ostatních tvorů. Lidé si uvědomují, že hospodářská zvířata žijí v bídě a že na jejich tělesném i psychickém zdraví záleží. Systém malých hospodářství se tak stává novým trendem, stejně jako zemědělské výrobky „lokálně“ připravené či nápisy a nálepky na výrobcích, hlásající „humánní“ zacházení se zvířaty. Spotřebiteli jsou nabízena „bezklecová vejce“, maso ze zvířat z „volného výběhu“ a produkty „organicky“ připravené. Je však tento nový trend opravdovým řešením nesčetných problémů chovu zvířat sloužících nám za potravu? Co všechny ty nálepky a označení vlastně znamenají? Jsou všechny ty nové produkty vůbec etické? Příznivé pro životní prostředí? Morálně obhajitelné?

Hospodářská zvířata jsou vědomá a inteligentní stvoření

Skutečnost, že zvířata cítí bolest a mají schopnost trpět je nejenom obecně přijímána; v podstatě není o těchto schopnostech již žádných pochyb. Věda hledá a nachází metody, kterými je možno měřit bolest a utrpení, jakož i způsoby, kterými je možné utrpení zmírnit Kolik toho však víme o emocích zvířat a o jejich vědomí? Všichni savci a ptáci, včetně zvířat hospodářských, jsou obdařeni stejnými emocemi jako člověk: vyhledávají společnost jim blízkých tvorů, jsou hraví a zvídaví, zkoumají svět kolem sebe. Vědecké studie přinášejí stále nové důkazy o složitém společenském, citovém a intelektuálním životě hospodářských zvířat.Skupina prominentních světových vědců nedávno vydala prohlášení o tom, že všichni savci, ptáci a dokonce i chobotnice jsou obdařeni stejnými city a vědomím jako člověk. Tento dokument, nazvaný The Cambridge Declaration of Consciousness (Prohlášení o vědomí), je výsledkem desetiletí výzkumu, který u zvířat jasně prokázal přítomnost vědomých stavů – tudíž že zvířata, podobně jako člověk, pociťují bolest a mají schopnost trpět.

Signatáři deklarace prohlásili následující: „Dosavadní výsledky bádání se shodují v tom, že mimolidská stvoření mají neuroanatomické, neurochemické a neurofyziologické substráty nutné k vytváření vědomých stavů, jakož i schopnost projevovat záměrné chování. Závažnost těchto poznatků vede k závěru, že lidé nejsou jediná stvoření, která vlastní neurologické substráty k vytváření vědomých stavů. Mimolidská stvoření zahrnující všechny savce a ptáky, jakož i mnohá jiná zvířata včetně chobotnic, vlastní tyto neurologické substráty.“ Renomovaní vědci jednoznačně prokázali, že zvířata jsou vědomá stvoření nadaná schopností vnímat bolest a trpět. Nemůžeme tedy dál říkat „jsou to jenom hloupá a bezcitná zvířata“, když věda a zdravý rozum dokazují pravý opak.

Když vidíme krávu pasoucí se na poli, její poklidné chování a upřený pohled nás může snadno vést k pomyšlení, že se toho v té její velké hlavě moc neděje. Jak bychom se ale mýlili! Marc Bekoff, etolog a autor četných knih o chování zvířat a jejich citovém životě, napsal: „Krávy jsou velmi inteligentní. Projevují znepokojení, když něčemu nerozumí a bylo prokázáno, že pociťují radost, když dokáží vyřešit problém, třeba jak otevřít závorou zajištěná vrátka.“ Krávy jsou velmi družná zvířata, která vytvářejí silná rodinná pouta a přátelství uvnitř svého stáda. Výzkumný pracovník na northamptonské univerzitě v Anglii zavřel krávy do oddělených ohrad, aby zjistil míru jejich stresu měřením srdečního tepu, hladiny kortizolu (stresového hormonu) a sledováním jejich chování. Zvířata byla klidná a jejich tep pomalý, když byla v ohradě spolu s ostatními jim známými druhy; kdykoliv však byla jednotlivá zvířata odloučena od svých druhů, jejich tep se zrychlil a hladina kortizolu vzrostla.8

Holly Cheever, zkušená veterinářka a členka organizace Humane Society Veterinary Medical Association, byla jednoho dne během své praxe povolána na farmu, aby pomohla vysvětlit záhadu. Tamní farmář si nemohl vysvětlit, proč kráva, která nedávno předtím porodila tele a měla mít dostatek mléka, se každý den vracela z pastvy do stáje s prázdným vemenem. Dr. Cheever též neměla vysvětlení pro tak zvláštní úkaz a rozhodla se příští den ráno na farmu vrátit a pozorovat krávu při pastvě. Sledovala ji až na pokraj louky, kde začínal les; a tam, v trávě mezi keři a stromy, tiše leželo telátko a čekalo na svou ranní dávku mléka. Kráva totiž porodila dvě telata a vrátila jedno z nich na farmu, protože dobře věděla, že jí tele bude po porodu odebráno. Druhé schovala v lese, kam za ním mohla denně chodit a starat se o ně.

Tento tak neobyčejný čin mateřské lásky dokládá, že matka nezapomněla na to, jak jí vždy při předchozích porodech bylo tele odebráno hned po narození. Věděla též, že farmáře uspokojí, když mu vrátí jenom jedno tele a druhé si ponechá pro sebe, aby o ně mohla pečovat. Takový čin vyžadoval velkou dávku vynalézavosti, prozíravosti a odvahy – vlastností, které jinak přisuzujeme pouze lidem.

Kdykoliv lidé navštíví útulek pro hospodářská zvířata, jsou často překvapeni, že to jsou slepice, které vzbudí jejich pozornost, a to pro jejich svéráznost, zvídavost a příchylnost. Slepice mají mnohem lepší zrak i sluch než lidé a vidí plné spektrum světla od ultrafialového až po infračervené záření. Když ráno před rozedněním kohout zakokrhá, vidí infračervené světlo nadcházejícího dne daleko dřív než člověk. Zobáky slepic mají citlivé nervové receptory, které jsou důležité nejen pro jejich vlastní obranu, ale i při hledání potravy, materiálu k vystlání hnízda a k čechrání peří.

Slepice se zdají být od nás tak odlišné též díky jejich neklidnému a obezřetnému chování; mnohé studie však dokazují, že slepice jsou inteligentní stvoření – jsou nadány četnými emocemi, mají schopnost předvídat budoucnost, jakož i rozumět vztahům příčiny a následku. Navzdory všeobecnému mínění slepice překonají psy a kočky v experimentech prováděných za účelem zjištění jejich schopnosti vnímání a míry vrozené inteligence. Etoložka Dr. Lesley Rogers zaznamenala: „Je prokázáno, že ptáci mají schopnost vnímání srovnatelnou se savci, a dokonce i s primáty.“ Ve skutečnosti slepice mají vlastnosti dříve připisované pouze člověku a primátům, a to předvídání budoucnosti a sebeovládání. Vědci výzkumného ústavu Silsoe Research Institute v Anglii prokázali, že slepice dokáží vědomě oddálit požitek. Při pokusech slepice mohly stisknutím tlačítka získat potravu; když stiskly tlačítko hned, dostaly jen malé množství potravy. Brzy však zjistily, že když stisknutí tlačítka na chvíli oddálí, budou odměněny větším množstvím potravy. Bylo tak prokázáno, že slepice dokáží ovládnout svoje impulzivní chování a v devadesáti procentech případů zvolí počkat. Vlastní tedy důležitou složku vědomí: dokáží předjímat budoucnost.

V jiné studii bylo prokázáno, že kvočny soucítí se svými kuřaty, a to i v případě mírného nebezpečí. Kuřata byla vystavena každých třicet vteřin náhlému zasyčení plynu, které je jen mírně znepokojilo. Srdeční tep kvočen se však náhle zvýšil a oční vlhkost poklesla, což je znamením stresu a zvýšené ostražitosti. Chování kvočen se též změnilo; jejich vokalizace a bdělost vzrostly. Spoluautor této studie uvedl: „Zjistili jsme, že samice ptáků vlastní přinejmenším jeden z nezbytných důkazů empatie: to jest být ovlivněn emocionálním stavem druhého jedince a být schopen tento s ním sdílet.“

Schopnost hospodářských zvířat trpět fyzicky i duševně je dokonce uznávána samotným průmyslem živočišné výroby. Reakcí na shora uvedenou studii byl článek v The Poultry Site (internetová stránka drůbežářského průmyslu), který nepřímo potvrdil skutečnost, že slepice v průmyslu živočišné výroby často trpí. V článku je uvedeno následující sdělení: „Vědci použili slepice jako model, protože se v průmyslových podmínkách běžně setkávají s tvory, kteří projevují bolest a trpí díky častým zlomeninám a nemocem pařátů.“ Věda i prosté pozorování chování zvířat prokázaly, že slepice spolu s ostatními ptáky jsou nadány empatií a emocemi, které jsou tak překvapivě podobné nám samým. Navíc shora uvedené sdělení je jedinečné svým doznáním, že hospodářská zvířata jsou v systému dnešních továrních velkofarem vystavena velkému utrpení.

Ovce se též vyznačují značnou dávkou inteligence a obdivuhodnou škálou emocí. Bylo prokázáno, že ovce si pamatují až sto různých lidských tváří a mají v oblibě člověka s usměvavou tváří oproti člověku zachmuřenému či jedinci s nevýraznou tváří. Zdá se, že ovce jsou schopny nejenom rozpoznat přátelskost, ale že jí dávají přednost – podobně jako je tomu u lidí. Ovce mají též schopnost se naučit a zapamatovat si, jak se orientovat ve složitém bludišti. Byly též výjimečně úspěšné při zkouškách jejich inteligence a schopnosti přizpůsobit se změnám při řešení složitých úkolů. Vědci byli překvapeni neobyčejnými schopnostmi ovcí a napsali: „Ovce mají poznávací schopnosti, které jsou důležitou součástí složitého repertoáru chování primátů; tyto schopnosti doposud nebyly pozorovány u jiného velkého zvířete“ kromě člověka a některých ostatních primátů. Dle prohlášení organizace The National Sheep Assocoation „ovce jsou inteligentní stvoření, která mají víc schopností, než jsme jim kdy byli ochotni přiznat.“

Prasatům naopak byla občas přiznána jistá dávka inteligence. Podle jedné studie prasata předčila při videohrách šimpanze co do soustředění a přesnosti. Novější studie též prokázaly, že prasata jsou si vědoma sama sebe. Vědci se shodují v názoru, že schopnost poznat sama sebe v zrcadle je důležitou složkou složitého mechanizmu poznávání a je známkou vyššího stupně vědomí. Sloni, delfíni, primáti, papoušci a dokonce i straky jsou schopni poznat sami sebe v obraze zrcadla. Prasata mají tutéž schopnost; zírají na svůj obraz v zrcadle, prohlížejí jej z různých úhlů a jsou jím fascinováni. Když jim v jednom pokuse bylo krmivo schováno tak, aby je viděli pouze v zrcadle, sedm z osmi prasat dokázalo pokrm najít. Profesor Donald Broom z oxfordské univezity napsal, že prasata „mají velmi důmyslné poznávací schopnosti, a to větší než psi a určitě větší než tříleté děti.“ Navíc Dr. Mike Mendl z Bristol University zjistil, že „prasata dokáží vytvořit značně důmyslné společensky kompetitivní chování, které je známé jen u některých druhů primátů.“

Široká škála emocí a inteligence hospodářských zvířat je velmi často podceňována. Je nutno však zdůraznit, že inteligence sama o sobě není rozhodující pro to, abychom jednali se zvířaty se soucitem. Rozhodující je skutečnost, že zvířata mají schopnost trpět a pociťovat bolest! Inteligence je jen jednou z mnoha vlastností, které musíme brát v úvahu při rozhodování, zda daný jedinec je hoden našeho soucitu či nikoliv. Inteligence coby jedna ze součástí vědomí je zde uváděna též z toho důvodu, že lidé často omlouvají pojídání masa tím, že „zvířata jsou hloupá“. Jak je shora ukázáno, je tomu v případě hospodářských zvířat právě naopak.

Nedávno ukázali na internetu video, ve kterém se kačena opakovaně snažila překročit se svými pěti káčaty rušnou ulici. Tato vzrušující scéna byla nekonečně opakována na různých televizních stanicích, dokonce i v ranních zprávách. Kola rychle jedoucích aut míjela jen o několik centimetrů malou opeřenou rodinku, která se s velkou opatrností vyhýbala autům a snažila se ulici přejít. Po několika vzrušujících minutách, kdy se máma s káčaty dokolébala na druhou stranu silnice, si diváci s radostí nad šťastným koncem celého příběhu konečně oddechli. Jak je to však podivné, že titíž lidé, tolik zaujatí celým příběhem a s obavami sledující rodinku kachen v nebezpečné situaci, se v ten samý den rozhodnou zajít večer do čínské restaurace a objednat si nadívanou kachnu. Čím to je, že projevili takovou obavu o bezpečí kachní rodiny a přitom nedokázali projevit sebemenší starost o osud kachny na svém talíři? Ta skoro jistě prožila ve svém životě daleko víc úzkosti a navíc skončila hroznou smrtí – proč tedy sledovali ono video s takovou účastí? Jde tu o rozpor v nazírání, o popření toho, že kachna na talíři kdy byla skutečným živým tvorem, schopným pociťovat strach i zármutek, milujícím svá mláďata a zasluhujícím náš soucit. Člověk prostě oddělí maso na talíři od živého stvoření, vytvoří si jakýsi obranný mechanizmus a slepě pojídá maso, nikoliv zvíře.

Nicméně tento dojemný příběh je též zdrojem naděje a dokazuje, že naše společnost si zvolna vytváří vřelejší vztah ke zvířatům; že my, coby členové této společnosti, nechceme, aby tito tvorové trpěli. Video vzbudilo soucit s hrstkou ohrožených ptáků a reakce přečetných diváků byla dokladem jejich schopnosti soucitu. A v tom je též naděje v tomto světě plném násilí. Stejně jako tímto příběhem jsou vždy lidé dojmuti četnými příhodami, v nichž se zvířata odhodlala uniknout jim určenému osudu a hledat svobodu. Neuplyne měsíc, aby nedošlo k takové události, a to většinou během přepravy hospodářských zvířat. Jakmile se pracovníci mediálních středisek dozvědí, že nějaké hospodářské zvíře je na útěku, vždy to v lidech vzbudí sympatie pro zběhlé zvíře a vyvolá paniku mezi místními farmáři, policisty, příslušníky policie pro ochranu zvířat a ostatními rádoby zachránci. Často zvíře na útěku dostane i své jméno – není již jedním z tisíců bezejmenných tvorů přepravovaných na jatka. Tato zvířata většinou skončí v útulcích pro týraná a opuštěná zvířata, kde svůj život prožijí v bezpečí, ušetřena hrozného konce, který jim byl souzen.

Přepravní kamion při cestě na jatka v Milwaukee ztratil rovnováhu a převrátil se s dvaceti šesti kravami v nákladním prostoru. V nastávajícím zmatku byla jedna kráva sražena jiným nákladním autem, ostatní byly usmrceny na místě nebo zastřeleny. Jedné krávě se však podařilo utéct a trvalo měsíc, než se ji podařilo chytit. Pojmenovali ji Bella a po celou dobu, kdy unikala pronásledovatelům a skrývala se v lesích, uchvátila pozornost lidí celého Severovýchodu. Podařilo se ji obklíčit při pastvě a byla převezena do SASHA Farm Animal Sanctuary, útulku pro opuštěná zvířata poblíž města Ann Arbor v Michiganu. Teprve tam zjistili, že zachránili ne jednu, ale dvě krávy. Bella, při cestě na jatka, byla totiž březí.

Co je tak zajímavé u všech podobných příběhů o zběhlých zvířatech je to, jak se osud zvířete náhle stane středem pozornosti nesčetných tisíců lidí. Sdělovací prostředky se předhánějí zprávami a podrobnostmi o jeho útěku, lidé volají televizní a radiové stanice, nabízejí svá svědectví a přejí zvířeti štěstí v tak svízelné situaci, přejí mu svobodu a život v bezpečí. Kdyby bylo možné popsat osudy jednotlivých hospodářských zvířat, jejich utrpení a smutek, bídu a strach, věřím, že by převážná většina lidí byla též dojata jejich osudem, že lidé by jim věnovali pozornost, projevili by starost a soustrast. A právě proto průmysl živočišné výroby a instituce s ním spojené pracují potají, za zavřenými a zamčenými dveřmi. Dobře vědí, že kdyby lidé byli obeznámeni s utrpením hospodářských zvířat a jejich strastiplným životem, začali by klást otázky a hledat alternativy – a to je právě to, čeho se obávají. Lidé se stávají svědky hrůz továrních velkofarem, vidí nemocné a umírající slepice nakupené jedna na druhé, zkrvavená prasata na holých betonových podlahách, bezcitné zaměstnance jatek vrážet vidle do tváří dojnic, statisíce zvířat pohřbívaných zaživa. Začínají si též uvědomovat, jaký dopad živočišná výroba má na životní prostředí a na oteplování naší planety díky miliardám zvířat chovaných pro naše jídlo. Následkem toho tito uvědomělí spotřebitelé vyhledávají produkty označené jako „humánní“ nebo „organické“, kupují „bezklecová“ vejce, mléko a mléčné výrobky získané od „šťastných krav“ či maso ze zvířat chovaných v hospodářstvích s „volným výběhem“.

Jsme svědky velkého pokroku v nazírání lidí na zvířata, a to zvláště zvířata hospodářská, na jejich bídný život a na jejich vnitřní hodnotu. Je však alternativní živočišná výroba tou správnou odpovědí? Jsou ty nové metody chovu zvířat opravdu dobré pro zvířata, která chováme pro naši spotřebu, jsou dobré pro naše životní prostředí a pro naši Zemi? Existuje vůbec ono „šťastné“ maso, mléko a vejce nám tolik slibované a nabízené?

2. část třídílné eseje Jana Čejky

Přijde čas, kdy mlčení se stane zradou.

Martin Luther King

Zatímco lidé požívají neomezenou nadvládu nade všemi ostatními tvory, zvířata – a to zvláště zvířata hospodářská – nemají v dnešní době prakticky žádnou možnost ovlivnit své životní podmínky. Jsou zcela závislá na našem dobrodiní. Pečujeme-li o ně s ohledem na jejich základní potřeby, bezpečí a blaho, vyvine se mezi zvířetem a člověkem vztah vzájemné důvěry. Nedílnou složkou každého vztahu založeného na důvěře je tudíž ohleduplné, humánní zacházení a starost o dobro druhého. Zvířata coby vnímavá a emocemi nadaná stvoření žijí v důvěře, že se o ně budeme starat, že jim zajistíme bezpečí a poskytneme tu nejlepší péči během celého jejich života. Krmíme-li je, napájíme, ošetřujeme v nemoci a zmírňujeme jejich bolest, vytvoří se mezi člověkem a zvířetem důvěrný vztah, který je často doslova ohromující. Tato důvěra může vést k oddanosti tak hluboké, že ji můžeme nazvat láskou.

Má-li však člověk skrytý záměr zvíře nakonec zabít, je ono posvátné pouto důvěry navždy zničeno. Tak velké zneužití důvěry jedince, jehož prospěch a samotný život je plně na člověku závislý, nelze nazvat jinak než zradou – neboť čím větší je závislost jedince na pomoci a péči druhých, tím větší je míra jeho důvěry; a čím silnější je pouto důvěry, tím větší je provinění když tuto důvěru zneužijeme. Obzvláště hanebné je zneužití dětí, mentálně postižených a nemohoucích či starých lidí; tito jedinci jsou zcela závislí na péči těch, kteří jsou silnější a kteří mají větší schopnosti, nadání a možnosti. Stejně tak je tomu v případě našeho chování vůči zvířatům. Osud všech hospodářských zvířat, ať pocházejí z velkých „továrních farem“ či malých hospodářství, je stejný; všem je nakonec, dříve či později, vzato to nejcennější co mají – jejich život. Protože zvířata jsou na nás tak závislá a v tak velké míře člověku důvěřují, je násilné a ve většině případů doslova hrůzné ukončení jejich života činem natolik hanebným, že jej nemůžeme nazvat jinak než „konečnou zradou.“

Nadřazenost člověka

Není sporu o tom, že lidé jsou v mnoha směrech obdařeni vyššími schopnostmi a nadáním než ostatní tvorové; jsou jedineční v jejich schopnosti ovlivňovat život a určovat osud prakticky všech ostatních tvorů na této planetě. Mají schopnost manipulovat přírodu a mimolidská stvoření, aby vyhovovala jejich potřebám, vytvářejíce tak s každým novým rokem stále lepší podmínky k většímu našemu pohodlí i pobavení. Naše privilegované postavení je nám dáno díky rozumovým schopnostem, které převyšují schopnosti všech ostatních tvorů. Toto vyšší nadání však neznamená nadvládu, jak tomu bylo v případě technologicky vyspělejších evropských kolonistů, kteří ovládli a vyhladili původní obyvatele domorodých civilizací v dobách evropského imperializmu.

Zatímco zvířata často projevují chování jako je sobeckost či krutost, nejsou obdařena vyspělými rozumovými schopnostmi jako člověk; proto jejich chování nemůže být považováno za neetické. Člověk, který je nadán vyšším rozumem, má však vůči ostatním tvorům povinnost: čím větší je naše schopnost racionálního jednání, tím přísněji musíme posuzovat jakékoliv naše počínání a skutky. Jedině když jednáme eticky můžeme mluvit o naší vyšší intelektuální schopnosti. Zamyslíme-li se nad postavením člověka a svobodou volby ve všem jeho počínání, nemají naše rozhodnutí vést k tomu, abychom svým jednáním způsobovali co nejméně utrpení?

Je na nás se rozhodnout. Máme možnost zvolit cestu, která přináší prospěch nejen nám samým, ale i ostatním stvořením. Jedině potom budeme moct mluvit o lidské nadřazenosti v pravém smyslu toho slova. Aby člověk žil v souladu se svým svědomím, pak nestačí požadovat, aby bylo se zvířaty jednáno lidsky a s ohledem na jejich potřeby během jejich života; zármutek nad utrpením zvířat vede k nevyhnutelnému rozhodnutí vzdát se vší účasti na jejich zabíjení v jakékoliv formě. Požadovat pro zvířata větší prostor, čerstvý vzduch, potravu a přístřeší, a pak být spoluúčasten na jejich zabíjení je morálně rozporné. Nesoulad mezi vnitřním hlasem svědomí a naší podporou zabíjení zvířat má vážné důsledky i pro naše psychické zdraví. Mít odpor ke krutosti vůči zvířatům a přitom mít účast na jejich zabíjení je prostě neslučitelné.

Živočišná výroba

Mluvíme-li o jídle, je dobré se alespoň krátce zmínit o tom, jak se dané zvíře dostalo na náš talíř. Díky vysoké spotřebě živočišných výrobků, snaze o co nejvyšší efektivnost chovu zvířat a honbě za co největším ziskem jsou prakticky všechna hospodářská zvířata v dnešní době chována v obřích „továrních“ velkofarmách. Způsob chovu a zacházení se zvířaty na těchto farmách a na jatkách je popsán ve vládních dokumentech a předpisech samotného průmyslu živočišné výroby. Zde uvedený popis je pouze krátkým přehledem standartních podmínek soudobého chovu hospodářských zvířat.

Mnozí lidé si neuvědomují, že krávy poskytují mléko jen tehdy, když jsou březí a rodí telata, pro které je mléko určeno. Ve snaze získat co největší množství mléka jsou krávy opakovaně uměle oplodňovány; většinou již v den porodu je jim tele násilím odebráno. Cyklus oplodňování je ukončen, když kráva již není schopna poskytnout předepsané množství mléka a po zhruba čtyřech letech je poslána na jatka; její životnost za přirozených podmínek je dvacet až dvacet pět let. Býčci jsou buď zabiti hned nebo chováni pro jejich maso. Jsou často drženi po celý svůj krátký život ve tmě, vtěsnáni do úzkých klecí, ve kterých se prakticky nemohou pohnout, postavit či otočit. Díky tomuto uvěznění a potravě chudé na železo lze získat libové a co nejsvětlejší maso. Tato telata jsou poražena v období několika dní až šesti měsíců po narození. Stejný osud je určen ostatním telatům, pokud nejsou použita pro pozdější produkci mléka.

Březí prasnice jsou po většinu svého života vtěsnány do individuálních kovových klecí, ve kterých se nemohou otočit ani pohodlně lehnout. Dlouhodobé uvěznění za těchto podmínek vede u mnohých jedinců k těžkým psychickým poruchám a úplnému mentálnímu zhroucení. Po opakovaných umělých oplodňováních a porodech jsou prasnice po zhruba třech až pěti letech zcela vyčerpány a poslány na jatka. Prasata jsou kastrována a jsou jim usekávány ocásky a uštipovány zuby. Účelem těchto úkonů, prováděných bez umrtvení a utišení bolesti, je zabránit vzájemnému napadání a zraňování v přeplněných kotcích, kde tito tvorové prožívají svůj krátký život na betonových podlahách nebo kovových roštech. Selátka, která nerostou dostatečně rychle, jsou běžně zabíjena úderem hlavy o betonovou podlahu. Prasata jsou poslána na jatka po šesti měsících života; v přírodních podmínkách by se tato inteligentní a k člověku tak příchylná zvířata dožila deseti až dvanácti let.

Cesta na jatka je pro krávy a prasata plná utrpení. Při nakládání jsou tito tvorové vystaveni častým krutostem zaměstnanců a při cestě samé, trvající někdy i několik dní, je jim odepřen odpočinek, krmivo a napojení. Mnozí z nich jsou během cesty zraněni nebo zemřou vyčerpáním, umrznutím či přehřátím vlivem extrémních podmínek počasí. Ač mají být před porážkou omráčena a v bezvědomí, zvířata jsou velmi často zabíjena, stahována z kůže a rozřezávána při plném vědomí. Není ekonomicky výhodné zastavit rychle se pohybující linku.

Nosnice jsou většinou drženy za doslova neuvěřitelných podmínek natěsnány v bateriových klecích, kde je jim prakticky znemožněn jakýkoliv pohyb, natož protažení křídel. Jsou drženy takřka stále ve tmě a často o hladu za účelem vyšší produkce vajec. Aby se zabránilo vzájemným zraněním jsou nosnicím již v ranném věku useknuty části zobáků. Jakmile snůška poklesne pod určité minimum, většinou mezi prvním a druhým rokem života, není ekonomicky výhodné je dále krmit a jsou poslány na jatka. Maso z jejich zmučených těl je většinou použito jako potrava pro psy a kočky. Kohoutci, kteří jsou nepotřební pro průmysl vajec, jsou hned po vylíhnutí zlikvidováni udušením v plastikových pytlích nebo rozemleti zaživa ve specielních drtičích.

Slepice chované pro jejich maso jsou natěsnány ve velkých halách a jejich zobáky též zčásti amputovány brzo po vylíhnutí. Díky značnému nahromadění a genetické manipulaci často dochází ke zchromnutí jejich pařátů a vlivem vysoké koncentrace čpavku ve vzduchu a nahromaděném trusu k poškození plícní tkáně a kůže na prsou. Zchromnutí pařátů a spáleniny na prsou jsou velmi bolestivé. Ač životnost slepic v přirozených podmínkách je nejméně osm let, většina jich je poslána na jatka během dvou měsíců. Díky velké rychlosti „konečného zpracování“ jsou mnohé z nich zabíjeny či vhazovány do vřelé vody při plném vědomí.

V samotných Spojených státech je skoro 11 miliard zvířat zabito pro potravu lidí každým rokem. To znamená 30 milionů denně, 21 tisíc každou minutu, ve dne i v noci. Víc než 150 milionů zvířat je obětováno ročně jen v České republice, kde podmínky chovu nejsou o mnoho odlišné od běžných metod používaných v USA. Díky novým předpisům Evropské Unie a přispění četných občanských organizací se podmínky chovu ve státech EU pomalu zlepšují. Co se celosvětové spotřeby týče, jedná se zhruba o 60 miliard pozemních zvířat (a odhadem jeden bilion ryb vylovených z moří a jezer). Není možné si domyslet, jak nelidsky je s těmito tvory zacházeno v zemích, kde ani lidský život nemá valnou cenu a kde prakticky neexistují zákony proti krutosti a předpisy pro humánní zabíjení zvířat. Ovšem i ve vyvinutých zemích hodnota zvířete není ničím jiným než kusem masa; nelidské zacházení s hospodářskými zvířaty, podmínky jejich „chovu“ v továrních velkofarmách a většinou doslova hrůzné jejich zabíjení jsou stále zcela legální. Navíc průmysl živočišné výroby všemi prostředky usiluje o to, aby jejich praktiky zůstaly co nejvíce před spotřebitelem utajeny a zavádí zákony, dle nichž by bylo trestné bez povolení do hospodářství, jatek a ostatních zařízení průmyslové živočišné výroby vstoupit a poměry v nich dokumentovat. Jsou však stateční lidé, kteří se odváží v těchto zařízeních dočasně pracovat a pomocí skrytých kamer přinést ostatním svědectví o nelidském zacházení se zvířaty během jejich chovu, přepravy a zabíjení na jatkách. Tito lidé jsou často pronásledováni a odsuzováni jako teroristé.

Humánní zabíjení

Je těžké pochopit, že mnozí lidé projevují starost o to, jak je s hospodářskými zvířaty zacházeno a v jakých podmínkách žijí, přitom však je neznepokojuje jejich usmrcování. Ve Spojených státech je trest smrti povolen ve třiceti třech z celkových padesáti států, a to skoro výlučně v případech, kdy obžalovaný se dopustil vraždy – zvláště když je prokázána záměrnost činu, únos, znásilnění a jiné přitěžující okolnosti. To je důkazem toho, jak vysoko naše společnost oceňuje hodnotu lidského života. Proč tedy hodnota života mimolidských stvoření není oceněna stejnou měrou? Vždyť zvíře má stejnou vůli k životu jako člověk a jak bylo dříve uvedeno, člověk i zvíře mají srovnatelnou míru vědomí, citů a emocionálního nadání. Jsou skutečně natolik odlišní, že je beztrestné je zabíjet?

Ve snaze vyloučit hospodářská zvířata z okruhu našeho soucitu pomíjíme závažnost jejich zabíjení a soustřeďujeme naši pozornost pouze na podmínky, ve kterých jsou nucena žít – jakoby vše bylo jinak v pořádku, pokud je s nimi dobře zacházeno. Je absurdní mluvit o humánním zacházení se zvířaty, o péči, potravě nebo přístřeší, které jim poskytujeme a přitom mít účast na jejich zabíjení. Takový je však trend v dnešní společnosti – přijde nám jako přijatelné schvalovat zabíjení zvířat, se kterými bylo dobře zacházeno během jejich života. Humánní zabíjení neexistuje a označovat produkty živočišné výroby jako „humánně připravené“ je tedy nejenom nesmyslné, ale opovrženíhodné.

Pokládat zabití za nejhorší přestupek zákona není v naší společnosti omezeno pouze na lidi. Prakticky ve všech státech existují zákony, které chrání domácí zvířata, většinou psy a kočky, před krutostmi na nich spáchanými. Jak vysvětlila Cindy Machado, vedoucí oddělení ochrany zvířat proti krutosti při Marin Humane Society ve městě Novato v Kalifornii, stupeň provinění určuje míru trestu: „Nejvyšší tresty byly zvoleny v případech brutálního poranění zvířete nebo jeho zabití. Dle toho je daný skutek řešen jako přečin nebo zločin.“ K tomu dodala: „V případě, že zvíře zemře následkem hrubého zacházení nebo zanedbání péče, pak trest je přísnější.“ Zabití psa je tedy považováno za zločin, pro který můžete skončit v žaláři; když však zabijete stovky krav za den, dostanete za to zaplaceno. Hospodářská zvířata jsme tak vyloučili z okruhu našich základních morálních zásad a vyvážili výčitky svědomí kompromisem, dle kterého musíme s hospodářskými zvířaty dobře zacházet alespoň během jejich života. Je to první dobrý krok v našem nazírání na zvířata coby stvoření schopná trpět.

Je ohromný nepoměr mezi požitkem, který prožíváme při pojídání masa, a obětí, kterou zvíře muselo pro toto letmé potěšení přinést. Člověk získá poměrně málo, zatímco zvíře musí obětovat vše, celý svůj život, pro pouhou zálibu. A v tom je veliká nespravedlnost. Robert Grillo výmluvně napsal ve své stati Free From Harm toto: „ ...i když zisk pro člověka je tak nicotný a pro zvíře je to otázka života a smrti – tak jak tomu je při pouhém uspokojení našich chuťových buněk – přesto prospěch člověka zvítězí nad zájmem zvířete. A konáme tak zcela bezděčně, protože tomu tak vždycky bylo a protože tak konat můžeme – aniž bychom o celé věci vůbec přemýšleli z morálního hlediska.“

Pokud jste neprožili se zvířetem celý jeho život a neprovázeli jej na jatka, nemůžete vědět nic o tom, jaký byl jeho život a jaká byla jeho smrt. Není ani možné to doopravdy vědět. Výrobci produktů živočišné výroby vyprávějí příběhy, které nás upokojí, obrázky na zboží nás uklidní a internetové stránky plné výmyslů ukonejší naše svědomí. Vše, o co průmyslu jde, je prodat své výrobky, a to co s největším ziskem. Pokud si opravdu nejste jisti, pak tedy neriskujte, protože zvíře na té krásné nálepce šťastné nebylo a velmi pravděpodobně prošlo velkým utrpením.

Idea být etickým spotřebitelem a zároveň soucitným konzumentem masa je vnitřně rozporná. To neznamená, že lidé požívající produkty odvozené ze zvířat by nebyli soucitní. Lidé mohou být nadmíru soucitní a schopni jednat morálně v mnoha oblastech denního života – v jejich vztahu k dětem, chudým lidem, životnímu prostředí či domácím miláčkům; přesto však si bez jakékoliv úvahy připraví k večeři kus masa. Byl jsem svědkem toho, jak někteří z mých přátel plakali nad ztrátou svého psa nebo kočky; neuronili však jedinou slzu pro zvíře, které v ten den pojídali a které prošlo daleko větším utrpením než jejich pes či kočka. Většina lidí má soucit s bezbranným tvorem a nepřejí si jeho smrt – avšak okno jejich soucitu je otevřeno pouze pro určitý druh. Otevřme ono okno dokořán a zahrňme hospodářská zvířata do okruhu našeho soucitu! Hospodářská zvířata mají stejnou schopnost trpět jako kterékoliv jiné zvíře a jsou hodna našeho zájmu stejně jako poraněný pták, který vypadl z hnízda, stejně jako hladový a opuštěný pes. Těmto zvířatům bychom pomohli, kdyby nám to bylo možné – proč tedy prasata, krávy či slepice jsou vyloučeni z okruhu našeho zájmu a soucitu? Jak jenom, při dobrém svědomí, můžeme mít účast na zabíjení, když to není nezbytné? Být příčinou usmrcení jiného tvora, aniž by to posloužilo našemu zdraví či naší Zemi, naopak aby bylo škodlivé pro přírodní prostředí a často pro nás samé, je prostě neslučitelné s příkazy etického života.

3. část třídílné eseje Jana Čejky

Je snazší oklamat lidi než je přesvědčit, že byli oklamáni.

Mark Twain

V poslední době jsme svědky stále většího zájmu průmyslu živočišné výroby nabízet spotřebitelům zdánlivě humánní a pro udržitelnost životního prostředí příznivé výrobky. Výrobci masa, mléka a vajec opatřují své produkty celou škálou nápisů, jako např. Organicky pěstované, Z volného výběhu, Přírodní, Bezklecové, a doplňují je nálepkami s obrazy zelených pastvin, usměvavých zvířat a otevřených stodol jen za tím účelem, aby povzbudili spotřebitele k nákupu těchto „zcela nových“ potravin. Místní prodejna nabízí hovězí karbanátky z masa zvířat z volného výběhu, v blízké kavárně lze dostat vdolky připravené z „bezklecových“ vajec. Zajdete do kteréhokoliv obchodu se zdravou výživou a najdete tam celou řadu potravin získaných „humánními“ metodami chovu zvířat. Co však všechny ty produkty a nápisy na nich znamenají? Co se za tím novým způsobem hospodaření vlastně skrývá? Vyřeší se tím etické a ekologické problémy, které souvisí s chovem zvířat určených pro naši potravu?

Tento nový trend je jistě neklamným znamením toho, že naše společnost se začíná probouzet k větší odpovědnosti za humánní chování vůči hospodářským zvířatům a k soucitu s jejich utrpením; lidé si začínají uvědomovat, že zvířata při produkci masa, mléka a vajec skutečně trpí. Ve skutečnosti však zvířata v alternativních chovech jsou podrobena stejně krutým procedurám jako zvířata v tradičních velkokapacitních chovech a jejich život též končí na jatkách. Oba systémy sdílejí stejně kruté metody, které jsou tradiční a pro zajištění co největšího zisku nevyhnutelné; alternativní chovy tyto metody prostě nemohou zanedbat. Spotřebitel si jich přitom není vědom a navíc je upokojen názvy a nápisy uklidňujícími jeho svědomí.

Podle Cindy Machado z Marin Humane Society záleží při právním posuzování případů krutosti ke zvířatům na druhu zvířete; vysvětluje to takto: „Je naprostý rozdíl v tom, co můžete dle zákona udělat psovi a co krávě. Krutosti vůči hospodářským zvířatům jsou na denním pořádku, ať se jedná o alternativní chov nebo tovární velkofarmu. Kdyby se takových činů člověk dopustil vůči psovi, zavřou vás do vězení.“ V zemědělství existují totiž výjimky, někdy nazývané „směrnice přijatelné péče“, dle kterých jsou určité metody pro průmysl živočišné výroby nezbytné a tudíž nejsou pokládány za kruté, ač ve skutečnosti kruté jsou. A pokračuje: „Všechny ty běžné a každodenní výkony – ať je to značkování, usekávání částí pařátů nebo zobáků, ulamování zubů, zkracování ohonů – jsou prováděné bez umrtvení a nejsou považovány za kruté, ač ta zvířata pociťují stejnou bolest a trpí stejně jako pes nebo kočka.“ Cindy uzavírá těmito slovy: „V případě hospodářských zvířat nelze vůbec o zákonech na ochranu zvířat proti krutosti mluvit.“

„Alternativní“ produkce mléka

Aby byl jakýkoliv výrobek mlékárenského průmyslu rentabilní, je nutné učinit velké ústupky v předpisech týkajících se zodpovědného chovu zvířat. Samice savců neprodukují mléko, pokud nejsou březí, nebo po porodu. Alternativní chovy, stejně jako chovy tradiční, musí tedy udržovat krávy ve stále se opakujícím cyklu březosti a porodů za účelem získání maximálního množství mléka, které díky těmto manipulacím zdaleka převyšuje produkci, která je jim od přírody dána. Toho je dosaženo skoro výlučně pomocí umělého oplodňování, které musí být přinejmenším nepříjemné a je pravděpodobně bolestivé a děsivé zvláště pro mladé zvíře.

Být prakticky rok za rokem březí je pro krávu velkou metabolickou a fyzickou zátěží a její zdraví následkem toho značně trpí. V tzv. humánních chovech jsou telata matkám odebrána hned nebo brzy po narození, stejně jak tomu je v případě intenzivních chovů. Toto násilné oddělení matky od telete je příčinou pravděpodobně největšího zármutku jaký může živý tvor prožívat; matka i tele se vší silou brání odloučení a matka často po celé dny naříká a upřeně hledí na místo, kde své mládě viděla naposledy. Obě žalostně naříkají po celé dny, zvláště když jim byl předtím dopřán čas k vytvoření vzájemné citové vazby. Aby se předešlo vytvoření tohoto citového pouta, jsou telata matkám odebrána většinou v den porodu. Silná vazba mezi matkou a teletem se navíc vytvoří ještě před porodem; odebrat matce její mládě hned po porodu je násilný čin, který u matky často vyvolá extrémní psychický šok. Proč tomu tak je, že průmysl mléka se dopouští takových činů a nechá telata vyrůstat jako sirotky, bez mateřské péče a lásky? Je pro to snadné vysvětlení – průmysl si nemůže dovolit, aby jim tele upíjelo mléko, které se dá prodat.

Odloučena od svých matek, telata jsou přivázána většinou venku ve specielních plastikových boudách a vystavena často extrémním podmínkám počasí. Po dosažení určitého věku jsou opakovaně uměle oplodňována, stejně jako jejich matky; jediný smysl jejich života je přivádět na svět další mláďata a produkovat co největší množství mléka v chlévech, které za celý svůj život sotva kdy opustí. Průmysl mléka se pak postará o to, aby spotřebitel byl očarován idylickými obrazy zvířat pasoucích se na sluncem ozářených pastvinách, které mají za účel zakrýt všechen ten smutek a utrpení, kterým zvířata musela projít.

Býčci nejsou pro průmysl mléka ničím víc než nepotřebným odpadem. Stejně jako jejich sestry jsou odděleni od svých matek hned po narození. I v údajně nejlepších zařízeních jsou býčci týden po narození posláni do dražby a chováni, mnohdy v továrních velkofarmách, po krátký čas pro telecí maso nebo později pro laciné hovězí maso. Dražby jsou velmi hlučné a plné děsu pro všechna zvířata, natož pro mladá telata. Jeden z bývalých zaměstnanců dražeb zvířat se svěřil: „Dělníci tahají novorozená telata, mnohá z nich stále ještě s přirostlou pupečníkovou šňůrou, násilím z nákladních vozů. Vláčí je za uši, za nohy nebo za ocasy, protože ještě nejsou schopna sama stát na nohou. Slovy ani nejde popsat hrůzy těch míst, kde se konají dražby.“

Pro průmysl mléka nepotřební býčci a telata na maso jsou držena v úzkých klecích, v nichž se nemohou obrátit ani si pohodlně lehnout. Prakticky nehybná, jsou krmena tekutou stravou postrádající železo, aby jejich svalstvo zůstalo nevyvinuté a maso co nejsvětlejší a libové. Některá telata jsou držena v malých kotcích ve skupinách bez možnosti výběhu. Po dvaceti dvou až dvaceti čtyřech týdnech strádání jsou poslána na jatka a poražena pro telecí maso. Mnozí lidé jsou proti zabíjení mláďat a telecí maso nejedí; nicméně kupují mléko a mléčné výrobky, aniž by si uvědomili spojitost mezi produkcí mléka a stále opakovaným rozením telat. Jedno podporuje druhé a krutost je společná oběma.

Díky genetickým manipulacím je v dnešní době kráva schopna produkovat zhruba desetkrát více mléka než její předchůdci v minulosti. V rozmezí let 1950 a 1975 výtěžnost mléka krávy stoupla o 95 procent, v letech 1975 až 2000 o dalších 76 procent. V minulosti kráva podojila zhruba 4 litry mléka, množství dostatečné pro výživu jejího telete; dnes je to denně mezi 28 až 45 litry pouze pro potřebu člověka.

Ať jde o „humánní“ nebo intenzivní chov, neobyčejně vysoká produkce mléka je nesmírným fyzickým zatížením pro dojnou krávu. Jakmile její výkonnost poklesne pod určitou mez, není výhodné ji dále udržovat a krmit; po třech či čtyřech laktačních obdobích je poslána na jatka a její maso je použito k přípravě produktů nízké kvality. Mnohá laciná jídla jsou připravena z masa těchto „vyčerpaných“ dojnic; mnohé z nich jsou vysíleny natolik, že nemohou ani stát na vlastních nohách. Přesto však jsou často hrubým násilím dovlečeny na jatka, kde je jejich strastiplný život ukončen, a to často při plném vědomí. Takový je osud těchto mírných a vůči člověku přátelských tvorů, kteří by se v normálních, přírodních podmínkách dožili zhruba dvaceti let.

„Alternativní“ produkce vajec

Slepice je společensky a psychologicky složité stvoření, jehož potřeby převyšují pouhé zahnání hladu a žízně. Slepice potřebuje slunce k zahřátí peří, půdu, ve které může hrabat, popelit se a hledat potravu či materiál ke stavbě hnízda, miluje keře a větve stromů, na kterých se může usadit, často i pro noční spánek. Potřebuje kolem sebe svět plný činnosti a podnětů. I v alternativních chovech slepic jsou tyto potřeby často zanedbány a slepice díky tomu nemohou projevit ani to nejzákladnější a přírodou jim dané chování.

Stále častěji nacházíme vejce označená jako „bezklecová“, přitom převážná většina slepic v těchto alternativních chovech nemá možnost se dostat na čerstvý vzduch, protože jsou drženy po desetitisících ve velkých halách bez možnosti výběhu. Natěsnání tolika tvorů, z nichž každému je přidělena plocha o málo větší, než je jejich tělo, vede k častým soubojům; mnohé, méně agresivní slepice, prožijí celý svůj život v neustálém strachu. Aby se zabránilo vzájemným zraněním, jsou slepicím useknuty přední části zobáků, tak jak je to prováděno v konvenčních chovech, v nichž nosnice jsou drženy v tzv. bateriových klecích. Vědecky bylo prokázáno, že odstranění části zobáku rozžhavenou čepelí je provázeno silnou akutní a chronickou bolestí.16

I v alternativnch, „bezklecových“ zařízeních většina slepic žije v tmavých budovách bez ventilace. Vysoká koncentrace čpavku ve vzduchu z nahromaděného trusu je příčinou onemocnění očí a dýchacího ústrojí slepic, jakož i bolestivých popálenin kůže na prsou. I bezklecová zařízení získávají kuřata z umělých líhní, upalují jejich zobáky a chovají je v halách v počtu desítek tisíc (v některých zařízeních více než sto tisíc) bez možnosti dostat se ven na čerstvý vzduch. Život nosnic je krátký; jsou poslány na jatka nanejvýš ve dvou letech života.

Mláďata slepic, krůt a kachen, která jsou chována pro jejich maso, jakož i kuřata určená k produkci vajec, pocházejí z umělých líhní. Hned po vylíhnutí jsou vhozena na pohyblivý pás a roztříděna podle jejich pohlaví; samečci, nepotřební pro průmysl vajec a nevhodní pro přípravu masa díky jejich pomalému růstu, jsou zaživa udušeni v plastikových pytlích nebo rozemleti ve velkých drtičích a použiti k produkci hnojiv. Dle sdělení Davida (krycí jméno), který prováděl četné tajné průzkumy pro organizaci Compassion Over Killing, jsou „mláďata velmi často zachycena v ústrojí pohyblivého pásu a těžce zraněna – zlámané a od těla utržené nohy a křídla, střeva a vnitřnosti vyhřezlé z jejich těl – to všechno zažívají při plném vědomí; jsou ponechána na holé zemi umírat po celé hodiny.“ To nejsou podmínky, které by člověk očekával od výrobce, který dodává vejce prodejnám, jejichž marketingová strategie je „vysoká úroveň péče“ o zvířata. Takový je osud těchto mláďat, a to jak v konvenčních tak i v alternativních chovech. Produkty pocházející z alternativních chovů jsou pak často označeny jako „humánní“ nebo nic neříkajícím nápisem „organické“.

Tajný průzkum konvenčních i alternativních chovů, prováděný obvykle použitím skrytých kamer, takřka bez výjimky přináší důkazy nezměrného utrpení hospodářských zvířat, a to bez ohledu na velikost hospodářství či označení konečného výrobku. Běžným argumentem průmyslu živočišné výroby je tvrzení, že spotřebitel může bez obav jejich produkty kupovat, pokud je se zvířaty zacházeno humánně; důležitou otázkou však je, zda je vůbec možné chovat zvířata pro naši potravu humánním způsobem. Je možné považovat upalování zobáků za humánní? Usekávání částí pařátů? Život v tmavých budovách bez slunce a čistého vzduchu? Zabíjení? Do jaké míry může spotřebitel věřit ujišťování průmyslu, že je se zvířaty zacházeno s velkou péčí, když stále častější průzkumy – ať jde o ty tajné nebo dnes časté „otevřené záchrany“ zvířat z různých druhů hospodářství – jasně dokazují pravý opak?

Výrobci záměrně klamou spotřebitele, aby je přesvědčili o tom, že jejich zvířata mají dobrý život a vydělávají na jejich důvěře vyššími cenami svých produktů. Jsme svědky stále častějších soudních řízení proti výrobcům, kteří pomocí falešných tvrzení a nápisů na svých produktech klamou nic netušící a neinformované spotřebitele. Ať je význam a výsledek těchto řízení jakýkoliv, nadále zůstává otázka humánnosti chovu zvířat a jejich zabíjení – ať se jedná o „bezklecová“ zařízení a vejce z „volného výběhu“ či nikoliv. Humánní produkce vajec v kterémkoliv zařízení, tradičním nebo alternativním, je eufemizmem, pouhým zjemňováním pojmů za účelem oklamání spotřebitele a docílení většího zisku.

„Alternativní“ produkce masa

Netradiční alternativní hospodářství se mnohdy liší od standardních velkokapacitních zařízení velmi málo. V alternativních chovech jsou mláďata, stejně jako na velkofarmách, oddělena od svých matek brzy po narození a jsou podrobena četným bolestivým manipulacím. Krávám a býkům jsou odstraněny celé rohy nebo jejich části amputací nebo vypálením. Velice bolestivé značkování vypalovacím železem na různých částech těla zvířat, způsobující popáleniny třetího stupně, je prováděno bez použití bolest utišujících léků. Prasata jsou podrobena bolestivým kastracím, uštipování zubů a amputacím ocásků prováděným bez umrtvení či zmírnění bolesti. Krůtám, stejně jako krocanům, jsou rozžhavenou čepelí odstraňovány části zobáků a prstů na pařátech, což samo o sobě dosvědčuje, že jsou i v těchto alternativních hospodářstvích nahromaděny v přeplněných halách ve velkém počtu. I v zařízeních s „volným výběhem“ slepice i krůty trpí bolestivými nemocemi kostí a kloubů díky jejich nepřirozené váze a rychlému růstu. Zvířata chovaná pro jejich maso nežijí většinou déle než jeden rok; jsou poslána na jatka, aniž prožila skutečný život a poznala jakoukoliv dobrotu a soucit člověka.

Je nutno zdůraznit, že prakticky všechna zvířata z alternativních „humánních“ chovů jsou přepravena na jatka, která jsou určena pro porážku zvířat pocházejících z velkokapacitních „továrních“ velkofarem. Nejsou pro ně připravena žádná „humánní“ jatka. Zvířata jsou vystavena stejnému brutálnímu způsobu nakládání na přepravní vozidla, hrůzám přepravy a nezměrnému utrpení na jatkách. Převážná většina konzumentů masa a ostatních výrobků živočišného průmyslu si není této skutečnosti vědoma, a vpravdě ani nepřemýšlí o tom, jakým způsobem bylo zvíře přepraveno a na jatkách zabito. Jako příklad lze uvést statistiku komise EU; dle nedávné studie utrpělo 29% slepic zlomeniny pařátů a křídel během nakládání a převozu na jatka. Též tisíce zvířat, slepic i prasat, jsou každodenně vhazovány při plném vědomí do vřelé vody; jak bylo prokázáno pomocí skrytých kamer, často se tak děje pro pouhé pobavení samotných jatečních dělníků. Při stále se zvyšující rychlosti „konečného zpracování“ jsou zvířata často stahována z kůže a rozřezávána, aniž byla zbavena pociťovat bolest.

Průmysl masa, mléka a vajec se všemi způsoby snaží o to, aby zákazník byl upokojen obrázky a nápisy na pečlivě zabaleném zboží – ač není žádná záruka, zda tato označení odpovídají skutečnosti, zvláště když neexistují nařízení ani zákony, které by zajišťovaly jejich pravdivost a právoplatnost. Zůstáváme obklopeni zfalšovanými obrazy „šťastných“ krav a ostatních hospodářských zvířat na zelených pastvinách, jakož i matoucími nápisy, které soucitným a slušným lidem zakrývají tragický život těchto tvorů.

Nejdůležitější otázka je tedy tato: kdyby všechny produkty živočišné výroby byly označeny skutečně pravdivě, dokonce i s krátkým popisem života daného zvířete a jeho smrti, nadále by je lidé často tak bezstarostně kupovali a pojídali? Není možné na tuto otázku najít jednoznačnou odpověď. Je však možné říci toto: převážné většině lidí jde o to, aby se s hospodářskými zvířaty zacházelo humánně a aby jim byla věnována péče, kterou si coby bolest a utrpení vnímající tvorové zaslouží. Četná media stále častěji přinášejí doslova otřesné dokumenty týkající se „chovu“ a utrpení hospodářských zvířat, a to jak v tradičních, tak i v těch nových, „alternativních“ chovech. Není tedy možné nadále prohlašovat „my jsme nevěděli“. Spotřebitel musí učinit rozhodnutí, zda bude nadále podporovat soudobý systém nebo se zřekne – alespoň částečně, či postupně a nejlépe zcela – produktů, jejichž příprava je založena na celoživotním strádáni a krutém zacházení s tvory, kteří nám byli svěřeni do naší péče a za jejichž ochranu neseme odpovědnost. Náš podíl na zmírnění utrpení těchto našich bližních bude výrazem milosrdenství a soucitu, které určují skutečnou hodnotu každého člověka.

Michigan, léto 2015

Tato třídílná esej je určena zdarma k volnému použití.
Autor je plně zodpovědný za její obsah.

Odkazy

Bufalari A. et al. : “Pain Assessment in Animals”. Veterinary Research Communications. August 2007, p. 55-58
Molony V. and Kent J.E. : “Assessment of Acute Pain in Farm Animals Using Behavioral and Physiological Measurements”. J. Animal Science, January 1997
Mellor D.J. and Stafford K.J. : “Integrating Practical, Regulatory and Ethical Strategies for Enhancing Farm Animal Welfare”. Australian Veterinary Journal, 79, 762 (2001)
Swanson J.C. : “Farm Animal Well-being and Intensive Production Systems”. J. Animal Science 73, September 1995
Guatteo R. et al. : “Minimizing Pain in Farm Animals, 3S Approach: Suppress-Substitute- Soothe”. Cambridge University Press, August 2012
Dantzer R. : “Can Farm Animal Welfare Be Understood Without Taking Into Account the Issues of Emotion and Cognition?” Integrative Neurobiology, J. Animal Science, 2002
Francis Crick Memorial Conference, http://fcmconference.org
“Cows suffer stress when separated from their best friends” BioNews Bioscholar, July 5, 2011. http://news.bioscholar.com/2011/07
Abeyesinghe S.M. et al. : “Can Domestic Fowl, Gallus gallus domesticus, show self-control?” Animal Behavior 70, July 2005
Edgar J.L. et al. : “Avian Maternal Response to Chicken Distress” Proc. Royal Soc. Biol. Sciences, February 14, 2011
Lee C. et al. : “Development of a Maze Test and Its Application to Assess Spatial Learning and Memory in Merino Sheep”. Applied Animal Behavior Science 96, 43 (2006)
Morton A.J. and Avanzo L. : “Executive Decision-Making in the Domestic Sheep”. Public Library of Science, 2011
Broom D. : “Pigs Learn What a Mirror Image Represents and Use It to Obtain Information”. Animal Behavior 78, No.5, November 2009
Podobný případ byl popsán v kapitole „Šťastná Emilie“ v knize „Zvířata jsou naši bližní“ (Jan Čejka; nakladatelství PRÁH, 2010)
Blayney D.P. : “The Changing Landscape Of Milk Production“. United States Department of Agriculture (USDA), June 2002
Cheng, H.W. : “Pain in Chickens and Effects of Beak Trimming”. Agricultural Research Service, USDA, April 2010
Způsob chovu hospodářských zvířat v intenzivním systému soudobého hospodaření je popsán v kapitole „Bez jediné slzy: Náš tragický poměr ke zvířatům“ v knize „Jejich jest království“ (Jan Čejka; nakladatelství PRÁH, 2005)

Zpět