První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. ledna 2018, Jarka Svobodová

Už týden před Vánoci mi syn nasadil v pokoji do stojánku jedličku. Mám v pokoji chladno, vůbec nepotřebuju v zimě topit, neboť máme dobré zateplení domu. Také ráno dlouho větrám, a také budu každé ráno zalévat stromeček do stojánku. V podstatě na tom bude jen o něco hůř než venku. Sice bych raději umělý stromeček, že bych neničila nic živého a voňavého, ale vnučky holt chtějí živý. Prý jsou ty stromečky k tomu vysazené, ale myslím, že časem tohle barbarství pomine.
Tak jsem jedličku nazdobila. To měla moje dvě zvířata radost! Jsou také ještě, stejně jako naše vnoučata, v raném věku, takže Vánoce jsou pro ně vzrůšo. Kočka mi hned pomáhala se zdobením, neboť pokoj zaplnila andělským zvoněním. To pacičkou kývala ozdobami a zvonečky. Naštěstí je to šikovná kočička, jedlička to přežila i s ozdobami. Horší už je hrom do police Nora. Pro fenku to byly první Vánoce, takže z nich byla na větvi. Hned začala Myšku pod stromečkem honit a já je obě musela vyhodit. Ale stejně mi teď obě každé ráno předváděly tuhle pro ně moc zajímavou zábavu.

Asi tři dny před Vánoci jsem najednou slyšela, že běh kolem jedličky je nějaký agresivnější. „Tak dost!!“ vlítla jsem na ně. Kočka pelášila do kuchyně, a jak jsem postřehla, v hubě měla něco zrzavého. Jéje, chcíplá myška, napadlo mě. Zatím se ještě nestalo, a to je už kočce rok a pět měsíců, aby přitáhla své myší úlovky do domu. Natož do bytu!
Ale stalo se. A kočka byla nyní honěna jak paničkou (nebo svým člověkem?), tak lítou Norou, která jí zrzavou myšku záviděla. Kočce se myška v tom letu vysmekla, a tak jsme s Norou zjistily, že je to velice živá a čilá myška. Jenže naše číča je taky velice čilá, tak chytila myšku nanovo. To už jsem chňapla po kočce a myšku jí z tlamy sebrala. Chtěla jsem tu nešťastnou myšku dát venku sousedovi do zahrady. Stejně si ji myšilov Myška co nejdřív zase chytí. Ale teď o Vánocích si myš přece zaslouží darovat život.
Jenže to jsem neměla dělat! Jen jsem proběhla předsíní s myškou opatrně drženou v dlani, abych jí neublížila, ta se mi na chodbě vysmekla, a namísto, aby letěla ze schodů dolů a prolezla dvířky ve dveřích do zahrady, hupsla dírou na chodbě do ložnice. Ta díra je tam pro naše kočky už mnoho let, aby nemusely čekat, až je pustím ven dveřmi. Asi skutečně máme v našem domě přílišnou demokracii.

Takže teď se myška vesele promenáduje v ložnici, myslela jsem si. Tam je úkrytů! Někam si zaleze, a až natáhne bačkory, bude někde zapáchat, a my ji budeme marně hledat. To se mi honilo hlavou. Kočka se posadila v ložnici ke skříni a podle pohledu, kterým mě sjela, mi určitě strouhala mrkvičku. „Dobře ti tak, nemělas mi ji brát! Teď si ji chytej sama, když seš tak chytrá,“ jakoby mi říkala. Radši jsem odešla nakupovat, sadisticky doufajíc, že až přijdu z nákupu, bude se v chodbě povalovat myší mrtvolka.
Leč nestalo se tak. Volala jsem to dceři. „To se máš na co těšit. To budeš mít Vánoce! Myši se proberou v noci a děsně šramotí. Ta se jen tak chytit nenechá.“
Tu první noc byla myška zticha. Ale hned druhou se někdy v jednu v noci kočka začala prohánět po ložnici, a napadla dokonce i velkou bednu s hračkami, kterou převrhla a způsobila obrovský noční rachot. Nora se samozřejmě přidala, já rozsvítila a nadávala. Ale bylo mi to málo platné. Ráno byl zase klid a myška nikde. Zdálo se však, že už to kočku nezajímá. Chodila jako dřív na zahradu, kde prodlévala skoro celý den, než byla tma. Pak jsem ji vždycky nějak odchytila, nebo přišla dobrovolně, a já na noc zavřela díru ve dveřích do zahrady. Kdyby ta nešťastná myška přece jen vylezla dírou z ložnice na chodbu a prchala pryč po schodech, musela by prolézat sklepy. Takže to vypadalo, že její i můj osud je tím zpečetěn. Nikdy už nebudu zachraňovat myši, které kočka uloví. Každý dobrý skutek je, jak se říká, po zásluze potrestán, myslela jsem si.
Noční kravál a honičky jsem trpně snášela, akorát jsem se více zachumlala do peřin. Mám štěstí, že hned zase usnu, a tak jsem k rannímu roznášení novin vstávala ve čtyři docela vyspalá.
Až na Boží hod došlo ke změně. Ráno jsem vyšla z ložnice, a tam na psí dece v předsíni ležela na zádech ulovená zrzavá myška. Vskutku byla velice maličká. Kočka mezitím pyšně odkráčela do zahrady a já s myší do popelnice.

Musím říct, že pod stromeček na Vánoce dostala naše zvířata dvě pískací plyšové myšky. Ale kočka si k nim jen přičichla a zhnuseně odešla. Zato Nora z nich byla celá pryč. Stále je nosila v tlamě, takže se pořád v našem bytě ozývalo pískání. Tu druhou, bílou myš Myšce znárodnila, takže teď si střídavě pohazovala šedivou a bílou myškou. Kupodivu ještě fungovaly. A Nora je využila i jinak. Už odmalička totiž miluje aport, a naučila mě, že jí mám házet míček – má jeden zamilovaný, sotva se jí vejde do tlamy, a když jí každou chvíli spadne do misky s vodou, tak jí z tlamy stále vypadává.Už ve třech měsících, když se u nás rozkoukala a zjistila, že to tam patří hlavně zvířatům, rozhodla se, že jí budu házet míčky. Protože usoudila, že jsem natvrdlá, vždycky mi přinesla míček a pohodila mi ho u ruky. Když jsem cvičila a třeba ležela na zádech, pak mi umístila míček na břicho. Dokonce když jsem se sprchovala, zanesla mi míček do sprchového koutu a vypustila ho tam. Pak se v očekávání posadila a dívala se významně na mě. Asi si říkala: Chytrému napověz, hloupého trkni! Tak jsem jí házela míčky odevšad. Malým vnučkám se taky tenhle nový sport zalíbil. I ty naučila Nora házet jí míček. A nyní občas chce, abych jí házela i plyšové pískací myšky. Jenže to mi přijde příliš brutální. Asi jsem moc útlocitná.
Ale věřím, že Myška nám už do baráku myši tahat nebude. Jsme podle ní nevděčná sebranka a nevážíme si jejích darů. Tak si nic nezasloužíme.

Zpět