První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. srpna 2017, Jarka Svobodová

Už je to dlouhých sedm měsíců, co umřel můj pejsek Bello. Nejdřív jsme plánovaly s dcerou, že si hned po Vánocích pořídím štěně a kotě. Jak už Čapek psal: Měl jsem psa a kočku. A v každém pořádném domku, pokud není úplně maličký a jeho majitelé nejsou pořád v práci, je dost místa pro oba. Jenže dopadlo to tak, že kotě Myška bylo pořízeno hned den poté, co umřel Bello, a pes pořád nikde. Však byla naše kočka Myška kočkopes, takže zastala obojí.

Až v květnu jsem se rozhoupala a společně s dcerou jsme začaly shánět štěně. Po dlouhých hledáních na bazoši a jinde, jsme usoudily, že šeltie z vesnice, kde bydlí dcera s manželem, by mohla být ta pravá. Ke všemu se naše šeltie /dala jsem jí jméno Nora/ narodila na den vítězství konce druhé světové války (pořád nechápu, proč se to číslovalo, jako by čekali na další) osmého května. Nota bene dva měsíce na to má Nora v kalendáři svátek. To jsou samé pozitivní osudové věci. A k tomu to je to černá hedvábná krasavice tricolor, chytrá jako opice.
Když jsme byly za měsíc po jejím narození si ji prohlédnout (my čtyři ženské, neboli dcera, já a dvě vnučky), vyřítilo se na nás přibližně dvacet pět psů, k tomu nějaká koťata. Všechno to lítalo a štěkalo, jen Nora chodila rozvážně kolem té ohromné smečky, kde byly dva vrhy štěňátek, k tomu rodiče a důchodci chovu. Prostě velký kravál. Vnučky, natěšené na nového pejska, se rázem rozbrečely a dcera musela vzít tu mladší do náruče. Mně se zdála Nora moc tlustá, i když byla měsíční štěňátko, ale její bratři byli štíhlejší a nohatější, a proti ní velice čilí. Majitelka říkala, že si klidně zatím můžu vybrat, že jsou ještě volní. Ona prý bude fenku prodávat mnohem jednodušeji. A v téhle chvíli, kdy jsem vážně váhala a přemýšlela, kterého pejska místo Nory si vzít, se mi najednou uprostřed toho virválu hrabalo něco černého u nohy. A ona to Nora! Paní se smála, že si mě vybrala.
Takže jsme si ji bez jednoho dne dvouměsíční přinesly k nám domů. Dcera říkala, že to je dobře, že není tak divoká jako její bratři, že potřebuju něco klidnějšího.
Nora chodila rozvážně po zahrádce, vnučky s dcerou se koupaly, a já se špatným svědomím se pídila po kočce Myšce. Ta nikde!
„Však ona se objeví, jen co holky odjedou,“ říkala Eva. „Je to na ní příliš vetřelců najednou.“ Manžel se taky neobjevil, neboť už dřív říkal, že žádného uštěkaného psa do baráku nechce. Já si pročetla příručku Kolie a šeltie a dočetla jsem se, že jsou velice citlivé a že se nemají ani plácnout, když něco provedou, jen lehce zvýšit hlas. A pokud se jim už odmala bude zakrývat tlamička, když budou štěkat, tak uštěkané nebudou.
Do mých starostí najednou zazvonil mobil. Sestra volala, že má na prázdninách vnučku a že by zítra přijely. Hrozně se těšily na fenku Noru. Marně jsem namítala, že se teprve všichni seznamujeme a že se Nora aklimatizuje, Myška je bůhví kde a že nemám doma pro ně nic k obědu.
Když dcera s vnučkami odjela, objevila se kočka. Zle si mě změřila za tu zradu, a pak už se se mnou nebavila. Když se mi ji podařilo ulovit, prskala, syčela a houkala. Nechtěla se mnou nic mít. Dokonce večer i zvracela. Byly to jen sliny, a druhý den ráno totéž. Prostě šok a stres. Rozmazlený jedináček se bál, že teď bude všechno jinak, že už bude druhá, nebo kolikátá vůbec.
Ale strachovala se zbytečně. I když ještě noc nebyla moc slavná, protože Nora chrlila bobky a loužičky, nejlépe na koberec, neboť jsem měla její pelíšek, velký koš po Bellovi, v ložnici vedle své postele, pejsek vůbec netesknil po svých blízkých, po své obrovské smečce. Asi i pro něj byla příliš veliká a neměla tam dost prostoru pro svůj rozlet.

Kočka se k ní pomalu přibližovala, a už třetí den se vzájemně očichaly. Kočka už tolik nevyváděla, místo houkání, prskání a syčení se omezila jen na temné vrčení, připomínající blížící se bouři. Čtvrtý den se už honily po zahradě, a dokonce když se Nora ztratila ze zahrady nahoru do bytu, přišla domů taky kočka a hledala ji. Zvlášť ostřížím zrakem se dívala po mé dvouposteli, jestli jsem tam náhodou neumístila Noru. Neměla se proč bát. Pejskové nejsou tak čistotní jako kočky, a tak do postele u nás nesmějí. Pejsek Bello měl výjimku, až když zestárnul. To pak mohl spát, kde chtěl.
Myška se uklidnila, zjistila, že misky má pořád plné dobrot a ve výšce, kam Nora nemůže, a že ji i nadále pročesávám její heboučký kožíšek. Protože není zlá, občas všetečnou Noru lehce praštila svou hedvábnou tlapkou, nebo se proti ní na zadních packách vztyčila na znamení, že dál Nora nemůže. Taky naježila svůj už dost chlupatý ocas, takže Nora se pozpátku odplížila trochu dál z dohledu kočky. Jinak se ta dvě mláďata docela dobře zabavila honěním se po zahradě, číháním v malinách na toho druhého a pak jeho přepadením ze zálohy.

Myška se zájmem sledovala, co všechno Nora okusuje, jak už první den leze zahradními dvířky do domu a batolí se. I když jsem ji měla po schodech nosit, občas jsem to nezvládla. Nora, tak distingovaná ve své velké smečce, najednou zdivočela, lítala jak blázen, a když jsem na ni štěkala na všech čtyřech, abych jí ukázala, že si taky po psím umím hrát, úplně rozvázala. Všechno prošmejdila, na kočku kničela, aby si s ní hrála, prostě byla ve svém živlu. Její bratři a smečka by ji ani nepoznali, jak je čilá.
Dcera mi psala, že byla překvapená, že ač na „mateřské dovolené“ , jsem jí poslala mejl. Že to bude asi tím, že už mám třetí (spletla se – čtvrté) miminko.
„To víš, já jsem vyhnala Noru a Myšku na zahradu, a když jsem se jich zbavila, tak sedím u počítače. To vypadá na odebrání,“ napsala jsem jí.
Rána jsou trochu náročnější. Vstávám brzo, abych na kole rozvezla noviny a časopisy a Metro, a když vykročím z ložnice a šlápnu do louže, co má na svědomí Nora, a pak zahlédnu v kuchyni pěkných pár hromádek bobků, není to zrovna příjemný začátek dne. Holt štěňátka, a vůbec miminka, musí čtyřikrát denně jíst po malých dávkách, takže bobky a loužemi nešetří. Naštěstí taky spí. A Nora usne často tam, kde ji náhle spánek přepadne. Čili na mé botě, uprostřed kousání klacku nebo třeba na schodech. Učím ji, kde má Místo a na noc že je Pelíšek. Je velice chápavá. Ale co se bobků týká, když jsou pokoje s koberci otevřené, nějak se jí louže a bobky lépe a příjemněji dělají na koberci než na linu. Taky ji baví pít vodu z kytiček a hrabat do hlíny pacičkou a pak špinavými pacičkami se prohánět po kobercích. No, však je to začátek.

Sestra jak řekla, tak přijela. Přivezla sebou natěšenou téměř dvanáctiletou vnučku, která když viděla maličkou šeltii,byla unesená. Hned se s ní začala fotit, všude ji nosila a žasla, jak je Nora hodná – to bylo druhý den, teď už by to asi neřekla, neboť Nora zdivočela. Asi ji zkazila Myška. Sestry vnučka žadonila, abychom šly s Norou na procházku. Naložila ji do psí speciální taštičky pro malé pejsky a štěňátka. V ní vypadala Nora obzvlášť roztomile. Z jedné strany tašky trčel malý černý ocásek, na konečku bílý, a z druhé maličká černá hlava s hnědými znaky, zakončená špičatým čumákem. Když ji pak Barunka vyklopila na velké louce, batolila se Nora kolem nás a lidé, co chodili okolo, se usmívali, když nás míjeli a ukazovali si na ni. Pak poprvé Nora lehce štěkla, neboť viděla za výlohou McDonalda psa.
„Teto, nemohla bych ji adoptovat?“ loudila na mě holčička. To se ví, že nemohla, myslela jsem si, já na ni dva měsíce čekala, a teď už bych ji nedala ani za nic. Jenže sestra říkala, že její vnučka má doma v baráčku celkem tři psy, a protože právě prochází pubertou /tedy vnučka/, chce každou chvíli něco. Fretku, pejska, prostě, co se jí zalíbí. Nora se jí zalíbila moc, takže když sestra s vnučkou odjížděla a já fenku nikde neviděla, tvářila jsem se tak divně, že sestra povídala: „Neboj, spí tady v chodbě pod kolem.“ A hned mě ujistila, že když to půjde, přijedou ještě za čtrnáct dní. Sestra je taky velká milovnice zvířat, obzvlášť psů a koček. Však má doma briťáka Igyho.
Až tedy přijedou, budou koukat, jak se skamarádily ty dvě holky, Myška a Nora. Zatím jsou spolu pátý den, a Myška se stále víc drží ve své zahradě, neboť tam má parťáka Noru. Ta jí chyběla, aby jí bylo veselo! Určitě se do té doby nudila, proto musela vyhledávat výšky a tropit různé lumpárničky. To byl od paničky bezvadný nápad, pořídit jí Noru! A ani neštěká.

Zpět