Příběhy a fotografie kočiček z depozit
TryskoMyška
2. května 2017, Jarka Svobodová
Pokud chcete poznat kočkopsa, musíte přijít k nám. Pořídila jsem si koťátko, kterému nyní táhne na devátý měsíc. A já od jeho dvou měsíců slibuju, že si pořídím také štěňátko, aby si ti dva malí tvorové na sebe líp zvykali, a nenudili se. Jenže skutek utek. Moje čtyřbarevná (konečně jsem to spočítala a Myška přiznala barvu) kočka se nám pěkně vybarvila. První týden, kdy jsme ji s dcerou přivezly z kouzelné vesničky Obory, byla jak mílius. Přišla jsem ráno z práce (na kole vozím noviny aj.) a všechny věci byly na svém místě. Kočička čekala na paničku, vlastně na svého člověka, jak to prý kočky berou, a neudělala vůbec nic s mojí flórou. A že mám jen na chodbě našeho domku botanickou zahradu. A v bytě jakbysmet.
Takže kočka byla velice přívětivá, vítala mě ve dveřích svým krrrrrrrrr, až jsem si řekla, že bezvadnější kočku jsme jakživo neměli. A že jsme jich měli dost.
Za docela krátký čas mě měla Myška přečtenou. Zjistila, že je jedináček, a jako takový se začala chovat. Když jsem ráno otevřela dveře, prolétla kolem mě bez sebemenšího pozdravu a prchala na chodbu trochu pocuchat kytky. Záhy usoudila, že mají tvárnou zem, a že se tam docela dobře dají ukrývat – jak si myslela – kočičí bobky. Nejdřív jsem soudila, že špatně čistím kočkolit, že to chce častěji než obden. Že mi tím dává najevo, že do takového fuje ona nikdy nevleze. Ale není to nic platné. Takže trochu pomohlo pár na chlupatý kočičí zadek. Myška se urazila a nejméně do večera se chovala slušně. Já taky občas dělám, že se urazím, zvlášť když jí mám vážně dost, neboť moc zlobí. To pak dělám, že ji nevidím, a ona kolem mě brousí, marně dělá své krrrrr a marně mě lochtá svým mohutným ocáskem. Občas se mě v noci dotkne svými fousisky pod nosem, a to jsem pak hned vzhůru. Ještě, že nemívám zlé sny!
Kočička je sice velice mazlivá, ale pouze když sama chce. Pokud ji vezmu do náruče, spustí ohromný kočičí řev:“Mňaunééé!“ Nemá ráda jakékoliv nošení.
Zato když večer zalezete do postele, tak si vám lehne na knihu a začne si čistit kožíšek, neboť to prý je pro kočky nejlepší uspávadlo.
Kytky všeho druhu začala považovat za soupeřky v boji o svého člověka a například z listů klívie dělá třásně. Do některých kytek si rovnou lehne. Má ráda, když je zrovna zaliju. To hlínu ladně bílou pacičkou vyhrabává z květináče. Prostě se chová tak, jak ona chce. Bydlí tu už nějakou dobu, tak proč by se dál přetvařovala, že.
Když přijdu domů, tak se občas stane, že není kámen na kameni. Kočce spadly zrovna předevčírem z parapetu v kuchyni náhodou dvě kytky a rozbily se na cimprcampr. Asi tam chvíli pobíhala, neboť stopa vedla přes oba pokoje, až do předsíně. Pak mě uviděla ve dveřích a reagovala tak, že prchla do chodby. Měla kukuč jako zloděj. Když jsem našla to dopuštění, spustila jsem nadávky a řev, na což ona reagovala tím, že zalezla hluboko pod pohovku v obýváku. Tam odtud ji spolehlivě nikdo nevykutá.
„Moc sis ji rozmazlila,“ děla dcera. „A já říkala, že zase bude žrát jen máloco, a že si bude dělat, co chce.“ Dcera má totiž na venkově tři kočky, jednu si „stáhla“ od sousedů, kteří jsou dost splachovací, co se zvířat týče, a jejich dva zlí hlídací vlčáci už dceři s rodinou zakousli jednu kočku. Sousedi mají problémy sami se sebou, takže tam je marné je nutit, aby si nepořizovali žádná zvířata, když k nim mají špatný vztah. Mají je sice na hlídání, ale na co mají ty kočky, na které kašlou, to ví bůh. A hlídací pes taky nemusí nutně být bestie. Tedy dceřiny kočky – dva kocouři a kočka – jsou docela slušně vychované. To znamená, že se sice snaží zmizet z domu, když se otevřou dveře, ale už způsobně čekají venku, když je doba podávání jídla. A sežerou všechno. Je to prostě ve výchově.
Už vím, že když se na zemi maluju, já vůbec ráda odjakživa posedávám po zemi, když to jde, tak stále hledám nějaké šminky. Když se s nimi dá kutálet, zaručeně budou hluboko pod postelí, kam je dokoulela Myška.
Má heboučký kožíšek, skutečně jako hedvábí. Když upře své žluté oči na člověka, každý kočkomil bude naměkko. Ale běda! Protože se sama v domácnosti nudí, ačkoliv po chodbě dojde do podkroví k manželovi, kde, když jsou otevřené dveře, všechno pečlivě prohledá a pročmuchá a někdy se i nechá pohladit, vymýšlí si různá kočičí alotria. Například když pokojně koukám z postele večer na Zprávy, aby mi to opepřila kočičím adrenalinem, udělá své dlouhé krrrrrrrrrrrrrr, abych se podívala, kde je. A co nevidím?! Myška sedí uprostřed nějaké kytičky, která se užuž nahýbá, aby sebou bacila o zem. Musím chtě nechtě vyletět z postele a honit tu potvoru. Používám často svůj nejdrsnější slovník, což je jí fuk. Reaguje jen na to, pokud jsem nebezpečně blízko ní, nebo když hodně řvu. To pak prchne z pokoje.
Bohužel, v poslední době mi tohle večerní zpestření provádí často. Řeším to tak, že ji vyhodím z ložnice a zavřu. Ale to potrestám hlavně sebe. Nerada spím při zavřených dveřích, mám pocit, že mám málo vzduchu. A kočka si ve zbytku bytu uspořádá mejdan.
Je jako pejsek, kde jsem já, tam je ona. Bývá vždy v místnosti, kde já, a když je na zahradě, tak se kouká, kde jsem, aby tam neosaměla. Ale v poslední době docela zvlčila. Objevila v sousední zahradě na dvorečku bělocha briťáka Míšu, co má jedno oko modré a druhé hnědé. Hned přelezla plot a za ním. Já to viděla, a pelášila jsem za Myškou k plotu. Lákala jsem ji domů, ale najednou si mě vůbec nehlídala. „Vidí chlapa, a takhle začne řádit,“ stěžovala jsem si sousedce, která naštěstí zrovna vyšla z domu. „Ta se bude divit, až zjistí, že je to eunuch,“ smála se sousedka. Ale řekla, abych to oběhla, a přišla si pro ni, protože je ještě hloupá, a když půjde za Míšou, který je všudybyl, tak z ní na ulici může být placka.
Hned jsem se u nich jala honit zlotřilou Myšku, ale ta přede mnou prchala skrze mřížky u sklepení do sklepa. Na poslední chvíli jsem ji čapla a pěkně jsem s ní zatřásla. „Ty jedna falešná Myš,“ nadávala jsem jí. Jenže přišly vnučky sousedky, a hned se na Myšku sesypaly. To jí samozřejmě vždycky přidá na sebevědomí.
Myška se chová jako tryskomyš. Když sedím večer s knihou v posteli, je celý byt její, lítá po něm obrovskou rychlostí. Na to, že má tak sotva dvě tři kila, dělá docela kravál. Dupe jak ježek, a občas i funí. Ale je něžná, co se drápků týče. Taky mi, když jsem spala, hladila pacičkou obličej, a nikdy nevystrčí drápky.
Když se uklidní, usoudí, že je potřeba dodržovat pitný režim. Napije se, jak jinak, z mého hrníčku s vodou, co mám na nočním stolku. Většinou si tam pak strčí packu, a protože je packa mokrá, tak s ní zamává. Takže jsem v posteli osprchována. Co víc si můžu přát. Navíc, musím z postele vylézt, umýt hrníček a dát si tam novou vodu. Kvůli tomu má několik misek s vodou po bytě. Ale ona nejradši pije vodu z kytiček, a kytky buď před napitím nebo po docela sprostě z nádoby vyhodí. Někdy, když má náladu, jim jde na zem ještě ukousat kořínky. Je to takový kazisvět.
Jako každá kočka má hromadu pelíšků. Ze začátku spala na umělém kožíšku, který jsem jí rozprostřela vedle sebe na druhou postel. Ale po týdnu na něj nějak zanevřela, a teď už hezkých pár měsíců spí pokaždé někde jinde. Ale mám historku, z které je skutečně očividné, že kočka má stejně dobrý čich jako pes. Nedávno, když bylo výjimečně hezky a svítilo sluníčko, kočka byla na cestách po baráku, a já v kuchyni vidím, jak tam větráním vnikla mladá včela. Byla nejen menší, ale i spíš do zrzava než do černa, jak včely bývají. A protože byla zmatená, hledala asi úl. Máme vyvrtanou dírku v kuchyňské stěně. Hned ji objevila, vlítla tam a zůstala tam docela dlouho. Už jsem se o ni bála, neboť až by vyletěla, kočka by ten zvuk slyšela jako první, a určitě by ji honila a možná zabila. Sluch má kočka také dobrý. Jenže včela si to za chvíli rozmyslela, já otevřela okno dokořán, a pomocí ručníku jsem ji vyhnala ven.
Myška za chvíli přišla, a hned se hnala na kuchyňskou linku, a odtud k té dírce. Tam dlouho čichala a byla neklidná.
Venku je jen za mého dozoru nejen proto, že Míša ji stále zajímá, ale také proto, že honí všechno, co vidí a slyší. Naštěstí svou hebkou pacičkou hmyz poplácává tak, že ji zatím nic nekouslo. Akorát se čmeláci, vosy a včely rozčílí a uletí. Což je dobře pro obě strany.
Všude už se číča dostane, a tak leze do maličkého, leč hlubokého koutu za kuchyňskou linkou. Tam sedí v díře na zemi. A já hlupák (něco jako děda Mrazík) si ještě nedávno řekla, že se odtamtud nemůže dostat, tak jsem jí tam spustila ručník. A hned jsem se koukla, co tomu říká. Ona však bleskurychle proti mně vyletěla, já se lekla a praštila jsem se o kuchyňskou skříňku. To má člověk za dobrotu! Všude se snaží být se mnou, tedy kromě zahrady. Tam má tolik objektů, že pouze dbá, abych jí neutekla. Nechce dosud, což je někdy dobře, chodit zvířecími dvířky ve dveřích na zahradu. Musí totiž do nich razantně hlavou vrazit, a na to je zatím bázlivá. Ale aspoň vím, že z domu nikam neuteče.
Asi mě považuje za svou mámu. Neboť, i když jsem v prvním patře, vůbec se nebojí lézt po parapetu. Kdybych ji nedržela, už by byla dole na dlaždičkách. Ale říká si určitě, pořídila sis mě, tak se starej. Od toho tu přece jsi! Je to prostě moje potěšení, a někdy i poděšení.