Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Nic netrvá věčně
15. února 2017, Jarka Svobodová
Bohužel život našich pejsků, kočiček a jiných zvířecích potěšení není zdaleka tak dlouhý, jak bychom si přáli. Můj pejsek Bello se dožil krásných šestnácti let a šesti týdnů, ale pro mě to bylo stejnak málo. Rouhala jsem se bohu (pokud je) a nabízela jsem mu dva své roky za jeden pro svého věrného černého chlupáče. Leč nebyla jsem vyslyšena. Musela jsem ho nakonec nechat uspat. Nic bohužel netrvá věčně.
 |
 |
 |
Hned druhý den mi dcera volala, že mi poslala odkaz na krásná koťátka. V poledne volala znovu a ptala se:“Už sis něco vybrala?“
„Já se na to radši ani nepodívala, to bych tě hned otravovala, abychom tam jely! Vždyť máš holky (dvě vnučky rok a půl a tři a půl roku) každou chvíli nastydlé, tobě taky není dobře, a já vás někam potáhnu, abychom vyzvedly koťátko?“
 |
 |
 |
To se ví, že takovému rozkazu nelze odolat, tak jsem hledala a volala na všechny strany, dcera rovněž, až jsme měly jistotu, že u Loun na nás budou čekat s koťátkem. Tedy kočičkou.
Jízda tam musela být pro dceru utrpení, neboť holky zlobily víc než obvykle, chtěly už tam co nejdřív být, a nepomáhalo ujišťování, že už tam skoro jsme.
Krásná vesnička Obora u Loun vypadá jako vyloupnutá ze středověku se svými malými domečky a úzkými uličkami.
Byla už tma, ale v předsíni se svítilo. Když nám paní otevřela, měla v náručí něco prťavého a chlupatého, a to něco z nás nemělo vůbec radost. Vnučky dostaly zákaz se na koťátko sápat a hladit ho ostošest. Koťátko se choulilo paní v náručí a paní nás chtěla trochu zahřát nápojem po té cestě k nim, a vůbec pohostit.. Ale já už chtěla jen popadnout koťátko a vyrovnat se s ní a mazat zase do Prahy. Nakonec jsme se dozvěděly, že ten prťous je tři měsíce starý, neboť se narodil 27.srpna. Že jeho rodiče vůbec nebyli takhle chlupatí, ani takhle tříbarevně strakatí, a že kočička jim nezbyla poté, co udali všechna – tedy asi tři - koťátka, ale rezervovali ji pro vdanou dceru. Jenže dceři onemocněl s páteří manžel, takže teď měla trochu jiné starosti, než se starat o kotě.
Věděly už jsme tedy skoro všechno, pohladily jejich fenku, a frčely domů. Dcera mi (řekla jsem, že to bude už k Vánocům) pořídila s manželem škrabadlo, malou přepravku – ta moje doma je moc velká – a další příslušenství k nové kočce. Akorát byl zádrhel, že koťátko se chovalo, jako by ho právě unesla banda vyvrhelů. Z přepravky vřískalo ostošest, dokonce když jsem ho chtěla hladit a zklidnit skrz mřížky, kousalo a drápalo. To neznámo, kam bylo poprvé ve svém životě vezeno autem, a nota bene s cizími lidmi, se kočičce vůbec nelíbilo. A jízda autem ho taky netěšila.
Nakonec mě dcera s vnučkami vyklopila v Praze a odjely domů. Na holčičkách bylo znát, že by se mnou u nás doma klidně zůstaly, možná i napořád, a zcela určitě by byly moc hodné. No, jak je znám, tak možná i hodinu.
 |
 |
 |
K mému úžasu bylo všechno na svém místě, a kočka Myška, jak jsem ji pojmenovala, mě vítala mňoukáním.
Takto vzorně se chovala skoro tři dny. Pak zjistila, že svůj nový domov už má pod kontrolou a mě že hravě zmákne. Sice občas zakřičím nebo zanadávám, například když shodí truhlík s právě zalitými muškáty přezimujícími na balkóně a při svém spěšném útěku si zabahní packy a roznese to po bytě.
Ze vzorného kotěte se rázem stává nekontrolovaný živel. Ráno už mě vítá tak, že kolem mne bez pozdravu proklouzne do chodby, a udělá velkou výpravu po baráku. Pak s velikým „krrrrrr“ se přijde konečně pomazlit.
Je to naprosto oprsklá kočka. Když provede něco, že ji z výchovných důvodů (aby mi nakonec neskákala po hlavě) plácnu, zmizí obrovskou rychlostí z mého dosahu, ale za pár vteřin se objeví, jako když se nic nestalo.
Fascinuje mě, když jí čistím kočkolit, jak sedí pár centimetrů ode mě, odborně to sleduje, a pak hup do čistého kočkolitu, a hned ho vyzkouší.
Rychle se učí, hlavně to, co se jí hodí. Je nápaditá a odvážná. Když byla den před Štědrým dnem odvezena k dceři, abychom tam my dvě, kočka a já, strávily Štědrý den, byla v autě zase vyděšená. Domnívala se, chudák, že její krátká idylka u nás doma, je u konce, a kdoví kam poputuje..
Ráno jsme ji chtěli skamarádit s kocourem Tobíkem a kočkou Muri, kteří zde byli domácí obyvatelé. Ale dopadlo to divně. Kocour na protest proti přítomnosti cizí kočky řval tak, že se dcera bála, že jí vzbudí děti. Tak ho musela dát do jiné místnosti. A kočka Muri fascinovaně z dostatečné vzdálenosti sledovala Myšku, ale bála se k ní přiblížit. Přitom měla asi osmkrát víc na váhu, než vetřelkyně. A nejlepší bylo seznamování s hodnou fenkou kříženého vlčáka Liškou. Ta miluje všechna zvířata. Když byla koťata u dcery malá, s oblibou je nosila a oslintávala. Jenže když se Liška chtěla skamarádit s Myškou, lezla k ní nakonec po břiše, zuřivě mrskajíc ocasem. Myška seděla jak přibitá na místě, a když se Liška přiblížila na dosah, dala jí facku. Přitom se ta maličká kulička děsně naježila a dala uši dozadu, jako nebezpečná šelma. Liška se lekla a stáhla se. „Tak oprsklé kotě jsem teda ještě neviděla,“ děla dcera.
Je skutečně zajímavé vidět ten markantní rozdíl. Jak se chovají zvířata, která v dětství měla špatné zkušenosti s ostatními živočichy, a ta, která se měla jako v bavlnce. Pár zvířat, které jsme si během života pořídili z útulku nebo z depozita, se chovalo samozřejmě naprosto jinak než Myška. A u lidí je to taky tak.
Myška lítá jako vichřice po celém bytě, ví, kam skočit na okno, která kytka pod ní nespadne, aspoň ne hned (to ještě nemá vymakané, takže průměrně shodí jednu denně ), urputně se snaží skočit z mé postele na vysokou skříň (věřím, že to co nejdřív dokáže), pije vodu z mého hrnku na nočním stolku, a když už ji to nebaví, tak do ní strká packy a budí mě sprškou. Ač má sotva kilo, dělá takový rámus, jako když po bytě dupe ježek. Okousává kytky, pije vodu odevšad, jen ne z misky. Nejraději ze sprchového koutu a z mého hrnku.
Nesnese jediné – když ji někdo vezme do náruče. Ona sama musí přijít a zajímat se o vás. Ale když je ulovena, hned otvírá dokořán svou širokou růžovou tlamu a volá: „Mňááu!“
Také už ví, kdy budu vstávat, takže pár minut předtím, než budík zazvoní, mi skočí na krk, lehce pacičkou (drápky vůbec nevystrkuje na rozdíl od všech koček, které jsme kdy měli a byli jsme od nich poškrábáni ažaž) mi sáhne na nos. A když to nepomůže, vezme mou ruku a svými ostrými zuby ji začne okusovat. Obvykle se bráním tím, že ten malý otravný chlupatý uzlík smetu ze sebe. Ale ona je vytrvalá, a zkouší to pořád dokola. Je to nezdolná číča. Její sametově heboučké a zatím krásně růžové polštářky na packách našlapují i v koupelně ve sprchovém koutě. Čím tam je víc vody, tím víc do ní leze. Pak tam stojí nebo sedí na bobku a pozoruje, jak voda stéká do kanálku. Všechno kolem vody ji fascinuje. Možná byla v minulém životě vydra.
Taky se vyznamenala, když mi, jako by byla veverka, pomocí drápků vyšplhala po kalhotách až na ramena a dala mi kočičí pusinku. Taky miluje houpání na závěsech a záclonách. Občas to přežene a sletí, ale vzápětí už dupe za dalším dobrodružstvím.
Manželovi se také líbí. Hlavně, jak je pozoruhodně mazlivá a divoká. Myška sice, jak ho spatří, jeví chuť někam se schovat, ale pak ho jde srdnatě okouknout a oňuchávat. Už objevila, kde na balkóně schovávám tři různé sáčky se suchým žrádlem. Všechny postupně otevřela, a teď se zcela samostatně obslouží, když na ni dolehne hlad. A na své tři misky: s vodou, se zakysanou smetanou a s kouskem kapsičky, se chodí občas dívat, zda tam nepřibylo něco zajímavějšího.
Má jednu krásnou vlastnost: s touhle kočkou se nikdo nemůže cítit sám. Je věčně poblíž vás a sleduje, co budete dělat, a snaží se přidat. Když se koukám na televizi, chvíli zírá taky, ale pak skočí z postele, sedne si vedle obrazovky, a jakmile je tam nějaký pohyb, což je pořád, tak ho loví packami. A když se unaví, usne přímo pod obrazovkou. Šťastná to kočka!
Teď v lednu už jen zbývá poohlédnout se po nějakém nevhodném vánočním dárku, jakým byl i můj Bello. Ale musí to být fenka, už kvůli dceřině Lišce.
To bude pak u nás doma mazec!