První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

20. ledna 2017, Alena Vave Zemanová

(Alena Vave Zemanová - Usazeniny)

Každý, kdo si pořídí kočku, velice záhy přijde na to, že do jeho domácnosti i života vstoupil tvor, oplývající rozsáhlými právy, o kterých nehodlá diskutovat a ze kterých v žádném případě neustoupí.
Tak předně je to právo na prostor. Přesněji právo na váš veškerý prostor. Zatímco před malým dítětem či psem dokážete uchránit věci jejich přesunutím do větších výšek nebo instalováním zábran zamezujících vstup do zakázaných území, na kočku si s něčím takovým nepřijdete. Klidně se vám bude procházet mezi broušenými a zlacenými sklenicemi po tetě Amálce, které máte hrdě a obezřetně vystaveny na poličce pod stropem, nebo na vás ospale zamžourá z prádelníku, ve kterém si něžně hýčkáte to nejjemnější prádlo.
Dalším významným právem kočky je její uctívání, spočívající v nekonečném lichocení, podkuřování a podlézání, jakož i hlazení, drbání, mávání udičkou s navázanými peříčky, svícení laserovým světýlkem a házení zmuchlaných papírků kdykoli si to kočka žádá. Stejně samozřejmým právem je seknout vás po hladící ruce, má-li pocit, že už ji moc obtěžujete.
Nepominutelným právem je samozřejmě předkládání vybraných lahůdek v pravidelné časy, jakož i kdykoli mezi nimi, a to na mňouk. Když to kočičí posluze nedochází, je mňouk zopakován ostřeji a nechápavá posluha je vyzvána, aby následovala zvednutý kočičí ocásek až ke skříňce s kočičími kapsičkami a konzervami.

Ve dne mi vcelku nevadí je poslechnout, ale ráno dělám mrtvého brouka. Je to jen a jen Vaškova věc, že kočky naučil na časné snídání před pátou ráno, které si kočky ještě posunuly trochu blíže k noci. Kočky si na to zvykly, a když Vašek ráno nevstává, buší tlapkou do dveří jeho pokoje, které jako jediné v bytě nemají kočičí dvířka. Pokud Vašek spí moc tvrdě, přesunou se k mým dveřím, ale ne aby jimi vstoupily a pokusily se mě něžně vzbudit. Ty potvory sedí na chodbě a na střídačku do dveří mydlí tlapkou tak, aby nadělaly co největší hluk.
A to je ten klíčový okamžik, kdy nesmím podlehnout a před kočičími právy musím schovat hlavu pod polštář. Jen jednou jsem se nad nimi ustrnula a pak celý měsíc chodily rovnou budit mě namísto svého komorníka, a před tím rambajzem nepomáhalo ani zalézt pod deku celá.
Kdepak. Na to už se nachytat nedám. Kočičí práva jsou jasná a samozřejmě je uznávám v plné míře. Ale na mně si je vymáhat nebudou. Alespoň ve čtyři ráno ne. Alespoň někdy ne, prosím.
Ale nojo, vždyť už jdu...

Kočka není pes aneb jak jsme ke kočičákům přišli 1

Zpět