Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Dva roky kočičí pohody
8. června 2016, Jarka Svobodová
Tak máme zase máj, všechno se raduje, všechno kvete, už od rána zpívají ptáčkové a dny, ať prosluněné nebo ne, voní čerstvým jarním povětřím a jsou překrásné. Spolu s červnem jsou to dva nejkrásnější měsíce v roce.
Bohužel, naše Mícinka už se jich nedožila. Umřela koncem dubna, sice jí od bolesti pomohly pilulky zvěrolékaře, neboť se chystala na operaci rakoviny ledviny, ale přesto to byl pro nás šok. Spolu s doktorem jsme věřili, že to přežije, neboť říkal, že má šanci víc než padesát ku padesáti. Leč tři dny před operací byl konec.
Ale aby nebylo pořád jen smutno - ty poslední dva roky, co žila u nás - se měla dobře. Jak říkal syn „jako v kočičím ráji“. Dokonce v tom druhém roce zřejmě s naším psem vykouřila dýmku míru, takže nejenže si neubližovali, ale dokonce spolu často spávali na jednom pelíšku. Občas Míca Bella olizovala, protože podle jejích hygienických návyků nebyl dost čistý, a on ji zase často se zájmem přátelsky očichával. 
Měla hromadu pelíšků, ke kterým časem přidala i ty psí, takže v množství pelechů by se jí málokterá kočka vyrovnala. Vodu nejraději pila tu živou, čili z kohoutku. Po ránu už mě měla vycvičenou, takže když jsem vstala do práce, nejdřív jsem dala milostivé jídlo do misky a pak jsem jí pustila vodu z kohoutku, aby se pořádně napila. Já a pes jsme samozřejmě snídali, až když jsem přišla z práce. A pokud se kočce nezdála strava v misce dostatečně chutná a zajímavá, dávala mi nepokrytě najevo, že se musím vytasit s něčím lepším. Takže k pohoršení mé dcery jsem ji pěkně zhýčkala i ve žrádle. 
Když jsem odešla do práce, Míca zatím zalezla do některé skříně (všechny byly kvůli ní pootevřené) a tam si „chvíli“ odpočinula. Podle ní se dalo předpovídat počasí. Prognóza by pak dopadla většinou lépe než ta z médií. Jakmile se chystal déšť nebo chladno, či dokonce vítr, byla ihned po snídani ve skříni. Ale když měl být klidný a celkem teplý den, vyskočila na vnitřní okenní parapet v kuchyni. Sice své pelíšky často měnila, ale tomuhle zůstávala věrná. Taky se ráda opírala o mé nohy, když jsem seděla u počítače a měla je na štokrleti. Hned se tam uvelebila tak ohleduplně, abychom se tam vešly obě. Ve svém jedenáctiletém životě neměla ráda změny. Asi jí v životě nic moc dobrého nepřinesly, takže byla velice konzervativní. Na přední zahrádku se vypravila jen párkrát, a poprvé dokonce jen v mé náruči. Zdálo se jí asi, že je tam příliš živo. Ukázala jsem jí tehdy všechno kolem, aby viděla, kde žije, ale ona už za chvíli chtěla domů. „Nejlepší je koukat na naši docela živou ulici v bezpečí okna v prvním patře“, říkala si určitě.
Když se nosila na kontroly k veterináři, jevila v přepravce neklid. Časem si ale zvykla, neboť věděla, že kde jsem já, tam se nemá čeho bát.
Když jsme přišly od veterináře, položila jsem přepravku s Mícinkou před dveře v prvním patře, kde jsme bydleli, a otevřela jsem jí dvířka. Chvíli váhala, pak radostně vyběhla k nám domů. Náhle se však zastavila, a protože už byla ve svém domově, napadlo ji, že tenhle pelíšek by nemusel být marný. A hup! A už byla zase nazpátek v přepravce na chodbě. Strávila tam celý půlden, aby si ji užila z bezpečí domova.
Při koukání večer na zprávy asi kočka potřebovala taky nějaký adrenalin. Seděla mi na břiše, v horším případě na nohách a zdálo se, že docela pozorně sleduje, co se děje ve světě. Ale dlouho jí to nebavilo. Měla své zajímavější aktivity.
„Teda, Míco, to si nemůžeš lehnout kousek vedle?!“ zlobila jsem se, když kočka usoudila, že Bello má nadýchanější a měkčí pelech, a přesunula se k němu a sedla si mu přitom na ocas. Ten chudák si ničeho nevšiml, neboť silně chrápal. Však taky když Bello tvrdě usne a vůbec nechrápe, tak se hrozně leknu, že už nežije (letos mu bude šestnáct) a sleduju, jestli se mu zvedá břicho. Pak se teprve uklidním.
Míca usoudila, že na psím ocasu se jí dobře odpočívá. Od toho dne si vždycky k psovi přilehla a vzájemně se hřáli. Nechtěla jsem tomu nejdřív věřit, a fotila je každý den. Časem však už to všem zevšednělo.
Když jsme s Bellem přicházeli ráno z procházky, očekávala nás Míca na schodech. Tvářila se vznešeně. Však taky proti rozcuchanému, urousanému a občas i zašpiněnému pejskovi vypadala jako šlechtična. Bílé přední ponožky a zadní podkolenky, bílá náprsenka a pozorné a přísně vyhlížející zelené oči se vztyčenýma mourovatýma ušima. Ale od chvíle, co u nás zdomácněla, ty její přísné a někdy i zlé oči velice změkly a „zlidštěly“.
Hrozně ráda měla návštěvy dospělých. Hned se k nim přichomýtla a už se nechala hladit a obdivovat. Občas jim i nakukovala do tašky.
V naší čtvrti je však více atrakcí než jen spousta koček, jako například Tatranka. Ta je vizáží celá naše Míca, ale je mnohem mazlivější. Ta mně do tašky na kolečkách přímo nastupovala a hlasitě mi mňoukala, že chce něco dobrého k snědku.
V posledním roce se k nám přistěhovalo zřejmě pekingské, poněkud „přerostlé“ prasátko. Venčí ho mladá žena s kočárkem a občas i starší paní. Prasátko je velice učenlivé a hledí si svého. Neryje nikde, jen čmuchá, a pohybuje se klidně po chodníku, sem tam i po silnici. Ale dbá bezpečnosti a zdá se, že je skutečně inteligentní.
Nedávno mi sousedka, co má krásnou mladou vlčici (skutečně kříženou s vlkem kamčatským) pověděla svou historku s prasátkem.
Když jsem totiž sousedce říkala, ať si dá pozor, že se tu chodí kolem poledne venčit docela veliké hnědé prasátko, řekla:“ Děkuju za upozornění, ale my jsme se s ním už seznámily. Moje Emmy ho spatřila a hned na něj začala štěkat. Ona je ale dost bázlivá, takže jen tak poštěkávala a blíž k němu se neodvážila. Jenže prasátko se najednou naštvalo, rozběhlo se na ni a začalo taky štěkat! Emmy se ho tak lekla, že pelášila až domů. A paní od toho prasátka mi říkala, že prasátko žilo ve společné domácnosti s labradorem. A od něj se naučilo štěkat. A tak teď zahání vlezlá psiska.“
Moc se mi to líbilo. To by bylo video, psí výrostek, který zlobí vypasené prasátko. A náhle nastává obrat! Role se vyměnily - a prasátko rozzlobeně štěkajíc honí a zažene krásnou velkou vlčici až domů.
Skutečně, je to pravda odvěká, bez zvířat by náš život byl citově, pocitově, i jinak chudý. Učí nás lásce, věrnosti a snášenlivosti. A taky návratu k přírodě…
A tak naše Mícinka to všechno sleduje z naší zahrádky, kde spí pod motýlím keřem čili komulí Davidovou. Je na zahrádce se všemi našimi zvířaty. A jejich duše jsou určitě ve zvířecím nebi. Nebo že by zvířata měla s lidmi nebe společné? Kdo ví.