Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Když nastaly v Čechách tropy
28. září 2015, Jarka Svobodová
Uprostřed červencových veder jsem měla, ostatně jako teď mnoho večerů, dokořán všechna okna. Jindy by mi vadil hluk z ulice, ale v těchhle tropech nikde nikdo. Najednou se do ticha venku ozval tenounký pláč, jako kdyby maličké dítě stále pobrekávalo. Ale pořád dokola. Pak zazvonil zvonek. Vykoukla jsem z okna, a na chodníku stáli nájemníci od sousedů. Chtěli vědět, jestli to koťátko nepatří nám. Hned jsem vylítla z domu a společně jsme se jali malinkého tvora honit po předních zahrádkách našich rodinných domků. „Je nějak moc čilé,“ byla jsem celá udýchaná, a ten malý kočičí drobek uháněl pod ploty, mezi auty, obíhal keře a ztrácel se mezi kytkami. „Je jak z hadích ocásků. Já se půjdu zeptat, jestli nepatří sousedovi.“ Šla jsem zazvonit na naše sousedy. Pán je velký milovník koček, a tak hned letěl pro síťku na lapání nečistot v bazénu. A vida, byl to dobrý nápad. Kotě sice nebylo souseda, ale záhy se ocitlo v té velké síťce na nečistoty. Zmítalo se tam zuřivě, mělo v sobě hromadu energie a chtělo se za každou cenu dostat na svobodu. Chvíli jsme diskutovali, čí by to legrační, sotva odstavené tříbarevné koťátko, mohlo být. Jala jsem se zvonit na okolní sousedy, ale nikdo ho nepostrádal, ani nechtěl. Soused pravil:“Já ho vezmu domů a dám mu zatím žrát. Vypadá to, že bude mít pořádný hlad.“ S kotětem lapeným do síťky zmizel u sebe v domě.
Já se odebrala rovněž domů, kde jsem manželovi tu historku vyprávěla. Taky je velký milovník koček. Ale u nás skutečně nepřicházelo v úvahu, že by se tu milé koťátko zabydlelo. Náš Bello, teď už skoro patnáctiletý, velmi žárlivý černý pes, kříženec kokra a ohaře, by se popral s naší bojovnou a krvežíznivou kočkou Mícou o to, kdo kotě dřív zakousne. Poprvé by došlo k tomu, že by ti dva v touze po likvidaci společného nepřítele spolu vykouřili dýmku míru. 
Čekala jsem skoro do jedenácti v noci, až bude koťátko u sousedů nakrmeno. Pak jsem si vzala pyžamo a šla jsem spát. Stávám ráno ve čtyři, roznáším na kole denní tisk a vozím Metro. Samozřejmě podle zákona schválnosti, sotva jsem vlezla do postele, zase se u nás ozval zvonek. Soused stál za plotem, i s kočičím dárečkem v náručí. „Já doufala, že jste si ho už vzali. Vždyť váš kocour by proti němu nic neměl, na rozdíl od našich zvířat.“ Zlobila jsem se. Soused se omluvil, zapomněl, že tak brzo ráno vstávám, a říkal, že si ho nechat nemůže. Ať se ráno pokusím ho někde udat, on to bude taky zkoušet.
Co mi zbývalo. Ještěže máme volný balkon, kam se dá takový drobeček zamknout. Ukázala jsem toho roztomilého tvorečka manželovi s tím, jestli ho nechce mít u sebe nahoře. Samozřejmě, že nechtěl, je potřeba se o něj starat, a mužovi dá dost práce postarat se o sebe.
Zavřela jsem koťátko s nějakým žrádlem a miskou vody a taky přepravkou, kde si může ustlat a nebude se tam cítit v nebezpečí, na balkoně. Moc se mu to nelíbilo. Začalo zase mňoukat, ale tentokrát už ne hlady. Bylo to jasné: “Přece mě tu nenecháš! Chci k tobě do postýlky, chci mít společnost!“
No, nechala jsem ho tam. Ještě štěstí, že už bylo před půlnocí, takže naši dva staříci, kočce už je asi dvanáct let (je taky z útulku), už spali, a snad si ani ničeho nevšimli. V noci jsem se chodila dívat, co se děje na balkoně. Bylo tam ticho, dokud mě to stvořeníčko nezmerčilo. Pak hned spustilo své:“mňaumňaumňau“, hrozně rychle, tenince, a stále dokola. Bála jsem se, aby mu tam nebylo dusno, tak jsem mu občas otvírala větrání.
Když jsem přišla ráno z práce, stále bylo na balkoně ticho. Zato dvojka Bello a Míca vypátrala, že se na balkoně někdo skrývá, a hlídkovala před ním. Zatlačila jsem je ven, obsloužila kotě, které si dalo po pozdní večeři u sousedů ještě nášup u nás, a jala se čistit balkon. To kotě bylo velice čistotné na takové mrně. Udělalo decentní bobek v koutě, aby moc nepřekážel a chudinka se snad ani nevyčůralo, i když tam mělo kočkolit. Ale ten je s padacími dveřmi, takže pro takové škvrně zatím příliš složitý. Žádný smrad, žádný nepořádek, a koťátko se chtělo mazlit a šlo mi olízat ruku. Hned bych si ho nechala, nebýt těch lotrandů za dveřmi.
Začala jsem, jako vždy, obvolávat stejné lidi, o kterých vím, že mají rádi kočky. Ale bez efektu. Dcera řekla, že u nich ve vsi je jeden osamělý pán, který by si ho vzal, ale že ten pán je divný pavouk, a že ona by ho u něj neumístila. A sama už má dvě kočky a jednoho psa, o slepicích nemluvě.
Uprostřed téhle marné činnosti najednou dole zase zuřivý zvonek! Seběhla jsem dolů a tam stál náš soused. „Volal jsem jedněm, co mají chatu nedaleko mě, a ti si ho vezmou. Bude se tam mít moc dobře, mají velikou zahradu. Nebo jste pro něj už někoho sehnala?
Kdepak, nikdo ho nechce, a někteří se vymlouvají, místo aby řekli rovnou ne. To jsem moc ráda, že se Vám to povedlo! Je to moc přítulné a krásné koťátko, ani nevím, jestli je to kocour nebo kočka, dcera by to určitě i u takového prtěte poznala.“
Soused si vzal koťátko, a ještě pár dnů ho měl doma, než jel na chatu. Pak mi povídal, jak se tam má dobře. Že je to kočička a že tak mazlivé zvíře ještě nezažil. Jeho briťák Míša se prý moc nemazlí, jen tak pohladit a už mizí. Vypadalo to, že je mu líto, že kotě nemá doma. Ale u nich je lidí jak psů, a o víkendech tam občas pobývá i jeden pejsek. A přiznal, že ten skoro týden, co bylo kotě u nich doma, se jejich Míša urazil, a svému domovu se vyhýbal. Asi nocoval na zahradě.
U nás doma to bylo od té doby taky zajímavé. Naše sebevědomá Míca zřejmě měla tu noc, co bylo kotě na balkoně, nahnáno, že kotě přibude do rodiny. A tak se ke mně teď chovala mnohem přívětivěji. Dokonce své přimhouřené žlutozelené oči na mě široce otevírá. A já jí hladím její přední bílé ponožky a zadní bílé podkolenky. Však už je u nás přes dva roky, a nějak si to tu považuje. Má tu klid a svou zahrádku, tak akorát, aby ji každý večer či brzo ráno obešla. Vetřelce žene za plot svinským krokem. V podkroví jí páníček dává půl kapsičky nějaké dobroty, jen tam strčí číča svá dlouhá vousiska. Občas tam taky nějakou dobu stráví, královsky opečovávaná, a pak se vrací silně načichlá nikotinem. No, aspoň tu nebudeme mít moly.
Mícinka je skutečně velice pohodová kočka a kočičí osobnost. Pokud ji pohladím a nemá náladu, nechá si to chvíli líbit. Ale když neustávám s hlazením, lehce mě kousne. Pak podle nálady buď radši uteče, nebo moji hladící ruku popadne do svých tlapek s vystrčenými drápky, a drží. A pak se musím opatrně vyprostit a už jí dát pokoj. Přitom má Míca uši až skoro u hlavy, jako pěkně naštvaná šelma.
Nedávno se dceřina dvouletá všetečná a velice čiperná holčička Sylva šla podívat do ložnice, kdeže je ta kočička. Sylva se víc zajímá o kočky než o psy, protože pejskové, které zná, jsou na ni moc hodní, a tak s nimi není žádná zábava. Leč kočka Míca objevená za džunglí pokojových květin nebyla vůbec ráda. Sylva ji chtěla muchlovat, ale Míca neměla náladu. A tak výhrůžně zasyčela, prskla a vyrazila proti Sylvě. Ta rychle uhnula a prchala k mámě. „No to víš, že se to kočičce nelíbí, když ji nenecháš na pokoji,“ řekla dcera. Míca zatím rychle zmizela ve skříni v přihrádce, kde mám uskladněné sukně.
Mícinka je labužník. Nemá ráda v misce vodu odstátou, ale musí ji mít čerstvou. Nejlépe když ji točím přímo u její tlamy. Chňape po ní, namočí si fousky a čumáček, a pak zajímavým způsobem lemtá vodu z misky. Jako nějaký pták s velkým zobákem. Nabere si vodu, zakloní hlavu a jakoby kloktá. Pak zase zuřivě jazykem vychlemstá něco vody a zase zakloní hlavu. Prostě z toho udělá labužnický chod.
Jak brzo ráno vyrážím na kole do tmy, moje první setkání je s kočkami. Tedy pokud je na to počasí. Nesmí být zima, nedej bože závěje!, nesmí foukat vítr, pršet, nebo třeba mrznout. Pak potkám koček hromadu. Buď mají někde na chodníku nějakou schůzi, nebo třeba zrzavý kocour odnaproti (to by měl řidič auta radost) si o kolo jeho auta brousí drápky. Taky jsem několik dnů za sebou viděla žíhanou kočku, co seděla uprostřed silnice a na něco číhala. Vždy když jsem projížděla, prchla pod auto. Tak jsem se zdálky koukala, co se děje, a zjistila jsem, že tam pod chodníkem je díra, a kočka uprostřed silnice číhá na myš. Pak jsem jednou jela kolem zrovna, když tu myš už držela v tlamě. A co se nestalo! Kočka se mě lekla, pustila myš a chtěla zmizet na opačné straně. A za ní pelášila právě osvobozená myš. Kočka se rychle otočila a myš znovu lapila! No, radši jsem uháněla pryč, abych neviděla ty konce…
O tohle naše Míca, nejraději zalezlá ve skříni, kde má od všeho živého pokoj, přichází. Ale určitě je jí to putna.