Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Mít kocoura intoše, to je nadělení!
 19. července 2015, Jana Petrželková


Slyšeli jste koncem června tu strašlivou ránu? To mi spadl kámen ze srdce, to se mi nebývale ulevilo, protože kočičí panstvo neboli kluci, jak jim podomácku říkáme, se konečně přesunuli na chatu. Byl nejvyšší čas, protože už to s nimi v Praze nebylo k vydržení.
Ačkoli: Míša byl doma docela spokojený, má rád klid a zejména jistotu, část dne prospal v mé posteli (oprava: dle jeho mínění to je jeho kutloch, kam mě z dobroty srdce pouští na noc) a večery trávil Jirkovi na klíně u televize. Čára by se šel evidentně rád ven proskočit a občas postával u vchodových dveří, mňoukal a škrábal na ně – protože když jimi tak často mizíme my a zase se z nich vynořujeme, tak tam musí být něco naprosto úžasného – ale pokud byla miska plná, tak nijak extra výrazně proti domácímu chovu neprotestoval. Zato Matěj! Pobyt v Praze v bytě považoval evidentně za hrubé pošlapání jeho kocouřích práv a svobod, zejména co se venku udělalo jakž-takž hezky. Došel k názoru, že pokud my neplníme svoje povinnosti vůči němu řádně a včas, musí se o ně vehementně hlásit sám. Čím častěji a důrazněji, tím lépe. A tak také činil, různě. Někdy by nad ním člověk plakal, jak nám ho bylo líto, jindy by ho přetrhl jak hada, jak otravoval. Běhal po bytě z místnosti do místnosti, od okna k oknu, od dveří ke dveřím a hledal cestu ven. Logicky žádnou nenašel a tak běhal za námi. Znáte tisíc způsobů kočičího mňoukání, že? Tak Matějíček nejprve oznámil, že chce ven. Pak to řekl důrazněji, pak se vztekal, pak běsnil a nakonec plakal a prosil. To bylo nejstrašnější, pro srdce i pro uši. Matěj posedával na širokém parapetu okna, které bylo úplně nahoře -kam se nemohl dostat - otevřené na úzkou větračku, natahoval krk, aby zachytil čerstvé povětří a plakal a plakal. A kdybyste viděli ty jeho žadonící oči! Hrůza.
„Musíš ho nějak extra zabavit“ doporučila kočičí vědma Oppová, „nudí se“. Proboha, jak ho asi tak ještě zabavit? Má doma 2 kámoše na hraní, rvaní a honičky, 4 pokoje schovávaček, okna, ze kterých může koukat ven, koš hraček, škrabadla a péči a pozornost jakou snad neměl ani můj syn, když byl ještě děťátko. Problém je v tom, že Matěj je skutečně mimořádně chytrý kocour, o všem nejprve přemýšlí a pak jde rovnou na podstatu věci, nenechá se opít rohlíkem a vůbec se chová a reaguje naprosto jinak, než druzí 2 kocouři. Prostě intoš, no.
Nicméně v nouzi každá rada dobrá, takže jsem se hluboce zamyslela nad intošem Matějem, vytáhla všechny kočičí hračky a zkoušela nové využití. Jenže buďto už je přece jenom na hraní starý, nebo propadl hluboké depresi, nebo mě chtěl naštvat - jeho nic nebaví, s ničím si hrát nebude...Čára i Míša poskakujou za hračkama jak na drátkách, loví umělé myši a lítají za nima po bytě, plíží se kolem křesla (zadek u země, vrtí s ním a dupou zadníma) odhodlaní ulovit kus chlupaté kůže, nadšení honí míčky které jim házím, postrkuju a schovávám a prostě s chutí hrají fotbal, nebo s očima navrch hlavy koulí hodinu s míčkem s dírkama ve kterém jsou bonbonky aby jim z něj 2-3 vypadly - Matěj nic. Sedí, tváří se jak vrah a jen sleduje. Po půl minutě, místo aby si začal hrát, jde rovnou na podstatu věci: skočí a chytne ruku, která se vším hýbe (klidně za roh), přehoupne se přes křeslo a na kůži položí tlapu a tím je pro něj záležitost vyřízená, balonek doběhne za půl vteřiny a kouká na mě s výrazem „a to je jako celý?“ Největší úspěch slavil jen míček s otvory na bonbonky - tím 2x zakoulel, pak si ho prohlédl, zamyslel se a dobře mířeným kopem ho narazil na skříň takovou silou, že se otevřel a pak v klidu sežral obsah. Je to s ním vážně k uzoufání. Jo, asi 2 minuty mu ještě vydržel gumový balonek pro psy, který nemá (schválně) správné těžiště, takže se koulí cik cak namísto rovně. Bohužel ale nemá vlastní pohon, takže jemnostpán by do něj musel také sám strčit, když kinetická energie dojde a ne jen lovit a to ho nebavíííí. Ne, fakt není nad to mít doma kocoura intoše. Příště mu zkusím podstrčit naučný slovník, třeba ho na chvíli zabaví!




Zpět