Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Tak už jsme vycvičení…….
24. května 2015, Jana Petrželková
Tak už jsme vycvičení, konečně, že nám to ale trvalo, to byla sakra práce! Ti poslouchající jsme my, tedy Jirka a já a úspěšným drezérem je Matěj.To bylo tak: kocouři byli vloni na chatě s Jirkou dlouho, předlouho – až do konce listopadu. A byli tam s ním velice rádi, protože jejich pobyt tam neměl žádná pravidla, žádný řád jako když tam jsou pod mým dozorem, prostě takoví 4 chlapi v chalupě. Kočičí chlapečkové nedostávali najíst ráno a večer jako ode mne, ale kdykoli si mňoukli. Také se nemuseli hlásit v pravidelných intervalech že jsou OK a o nocích, které by trávili hezky doma za zavřenými dveřmi už vůbec nemluvím. Jirka jim ochotně otvíral a zavíral dveře i okna v kteroukoli denní i noční dobu a když se náhodou chtěl chvilku vyspat, tak si bral na sebe do postele kožich a nechal všechno dokořán. To byl panečku správný kočičí život, tak nějak si to kocouři představovali!
Jenomže pak jsem chytla v listopadu v Praze ošklivé nachlazení, které se po pár dnech vydávalo za chřipku a ta zas sklouzla do zápalu plic a bylo mě moc špatně a byla jsem doma sama….zkrátka nedalo se nic dělat, všichni 4 kluci se museli vrátit do Prahy také. Nakonec co, vánoce už stejně klepaly na dveře a počasí bylo velmi nevlídné, zejména s ohledem na vybavenost naší dřevěné chaty. Jirka byl nakonec i docela rád, protože svoji vstřícnost vůči kocourům také odstonal ošklivou chřipkou, ale kočičí smečka považovala odjezd z chaty za podraz nejhrubšího zrna, za projev neúcty k nim, za potlačení jejich svobodného života a omezování jejich vůle. Nejvíc zuřil samozřejmě velitel Matěj. Nejprve si chtěl stěžovat u Společnosti za práva koček, protože tady očividně šlo o porušení jejich práv a od čeho jiného by zde tato organizace jinak vůbec byla, že?! Odvětila jsem mu, že stěžovat si může klidně i v lampárně a kromě toho že já si zas budu stěžovat u Společnosti na ochranu života majitelů koček. Matěj znejistěl – za prvé netušil, jestli takový spolek doopravdy neexistuje a za druhé nevěděl co je to lampárna. On zná jen slovo lumpárna a to jak slyší, tak to pro něj nikdy neznamená nic příjemného. Změnil proto plán, vymyslel pomstu. Strašlivou. Jeho hlavičkou se táhlo zhruba toto: na chatě jsem si mohl brousit drápy kdekoli na zahradě, kdekoli v lese, na schodech na verandu, na sloupku na verandě, na špalku na štípání a na všech pařezech v okruhu 500 m, prostě kde mě napadlo. A tady si taky budu drápy brousit kde mě napadne a to tak že řádně a na nějaká škrabadla se vám vykašlu. A slovo dodržel. Lidi a kočky, kdybyste viděli, jak ten pacholek za pár dnů stačil zničit kde co! Skříňky, koženkové vstupní dveře, židle, nohy od stolu, kuchyňskou linku a zejména křeslo a sedačku! V krásném zeleném sametovém potahu jsou díry cca 15 cm2, ze kterých ještě tahal bílou měkoučkou náplň. Činnost mu notně usnadňoval fakt, že jsme byli oba nemocní a nemohoucní a spaví a nikdo ho moc nekontroloval.
Když jsme konečně zaznamenali všechnu tu hrůzu, usoudili jsem, že takhle to dál nejde a že musíme toho darebáka zas vycvičit, aby škrabal jen tam, kde má. Měli jsme všechny smysly nastražené a jakmile jsme zaslechli nebo viděli jen náznak škrábání nebo i pouhou přípravu, vystartovali jsme, popadli kocoura, přemístili jsme ho před škrabadlo a vedli mu tlapky a současně jsme mu na vlastních prstech a nehtech předváděli, jak se to dělá a jak je to úžasné. A v tu chvíli nás Matěj měl tam, kde nás od počátku chtěl mít. Už se nám pomstil zničeným zařízením a teď z toho ještě hodlal těžit. Nejprve se tvářil že nechápe – až do té doby, než jsem pochopili my, že jeho snahu musíme podpořit tyčinkou nebo kočičím bonbonkem. A od té doby je vše v jeho režii. Matěj chce bonbonek? Jde, zaškrábe na škrabadlo a čeká. Pokud nic nedostane, upozorní nás významným zamňoukáním. Nemáme-li se ani tak k vydání pochoutky, jde a začne rvát křeslo nebo sedačku. V tu chvíli už se logicky nějaké reakce z naší strany dočká, buď vyletíme a odstrčíme ho, nebo ho lehce plácneme novinami nebo po něm něco hodíme.
V tu chvíli ovšem jdeme do 2. kola souboje, protože Matěj se přemístí mrštně ke škrabadlu, zaškrábe a čeká a pak zamňouká a pak jde rvát to křeslo…prostě takovej „pes jitrničku sežral“, až doopravdy něco dostane. Jenomže: nedostane jenom on, ale všichni 3 kocouři, protože Čára i Míša, jakmile Matěj zaškrábe, se už řadí a čekají na mlsek také. Dokonce je někdy podezírám, že i Matěje navádějí, aby s námi tuhle komedii sehrál, protože mají na něco dobrého chuť. A tak tuhle komedii všichni hrajeme několikrát za den, do té doby než usoudíme, že už toho měli dneska dost a to pak musíme Matějíčka vyhodit do jiné místnosti.No ale řekněte sami, nejsme Jirka a já opravdu perfektně vycvičení? Copak náš Matěj, to je hlava!