Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Dovolená nedaleko bažin
22. března 2015, Jarka Svobodová
Někdy ke konci minulého století jsme se vypravili s našimi dětmi přibližně ve věku deseti a dvanácti let našim novým autem na letní dovolenou. Už u našeho domku jsme vzbudili pozdvižení. A to tedy ne novým autem, ale zvěřincem, který jsme do něj nacpali. Neboť kromě dvou fenek Belly a Aidy, jsme sebou také brali kočku Viki, a kromě ní větší klec, ve které se nacházel párek džungarských křečků, který měl zrovna šest mláďat. Ještě že se tehdy mé dceři nepovedlo přesvědčit mě, abychom si koupili toho loskutáka. Umí prý nejmíň dvě stě slov, byla uchvácena. Jenže taky ze všech ptáků nejvíc a nejčastěji kálí, a tím i páchne. Naštěstí tu klec, už na něj koupenou, obývali nyní křečkové.
Sousedka se na to přišla podívat a žasla. „To se tam opravdu všichni vejdete?!“ nechtěla uvěřit, a běhala po chodníku a stále nahlížela do auta, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. „No, taky se tam musí nacpat manželka,“ děl můj muž. Ostatně – děti už seděly vzadu, aby si rozdělily starost o tu zvířecí havěť.
Babička a dědeček v rodinném domku s námi též bydlící, dostali na starost moji flóru. Mám doma tolik kytek, včetně na chodbě, že babička razantně odmítla postarat se ten týden o naší dovolené byť jen o jediné zvíře. Ostatně, už se musela dost starat o dědečka.
Naštěstí nové auto bylo prostornější než minulý favorit, a tak se nakonec vešla i zavazadla.
Cesta ubíhala celkem v pohodě, neboť nebyla zase tak dlouhá. Jeli jsme do malebné malé vesničky Březí na Šumavu. Měli jsme tam objednánu novou chatu, kterou si postavil zdejší myslivec s úmyslem ji pronajímat lufťákům.
Když jsme bez nesnází dorazili na místo, byli jsme chatou uchváceni. Mělo to však jeden kapánek větší zádrhel. Chata se nacházela poblíž silnice, sice ne moc frekventované, ale přece jen tam občas auto přejelo. A nikde u ní žádná zahrádka, ani malá předzahrádka, o plotu nemluvě. Zato byla řádně podsklepená, ale to nám bylo houby platné, neboť sklep myslivec používal pro svou potřebu. Zrovna když nám předával klíče od chaty, tak tam naskládal hromadu různých plechovek, jakož i pet lahví.
„Takže to budeme muset dobře zavírat. Jinak nám Viki zdrhne natotata!“ řekla otráveně dcera, když se seznámila s blízkostí silnice. Syn se o tak praktické věci málo zajímal, místo toho ho uchvátila krásná naleštěná vykachlíkovaná pec. „Na tý budu spát já!“ Hned se tam sápal. Večer se tam však vešli oba.
Nakonec jsme všechno vybalili a ulebedili se v chatě podle svých potřeb. Sice tu nebyla televize, snad tu ani nebyl signál, ale jinak všechno potřebné, jako třeba pěkná kuchyň a spoustu místa všude, a ne jako u nás doma v podkroví.
Když jsme pořádně prozkoumali okolí, samozřejmě šlo hlavně o houby, neboť muž je vášnivý mykolog, byli jsme spokojeni. Dokonce je bude i kde sušit.
Dovolená probíhala celkem dobře, jen jsme jedno ráno zjistili, když jsme se podívali z okna, že ta zajímavá kočka nad námi na svahu, která nám byla dost povědomá, je naše mourovatá Viki. Nikdo nevěděl, z jakého okna, které někdo nechal asi otevřené, se jí v noci podařilo vylézt. Naštěstí byla sama zděšena svou odvahou, a protože to tady vůbec neznala, rozhodla se, že se po dobrém vrátí ke své plné misce do našeho domku. „A odteďka okna otevírat jen na luftování, řekla jsem, a radši je zabednila. Po večerech jsem tu měla bohužel i já svou práci, neboť jsem pro jedno nakladatelství přepisovala urgentní knihu. Nebyla to moc pohodová činnost, neboť se mi pod nohama hemžila a honila drobná i větší zvířátka, a naše dětičky taky byly poněkud živější. Ale brzy měla přijít onačení dobrodružství.
Jednou jsme se rozhodli, tedy hlavně manžel, že si uděláme větší procházku po houbách. Protože dcera Eva nikdy nebyla příliš na houbové výlety, hned se nabídla, že se svou fenkou bearded colií Aidou bude hlídat chatu, a taky se bude starat o kočku a o křečky, aby v naší nepřítomnosti nestrádali. Docela se nám to hodilo. Popadli jsme každý jeden košík, a zamkli chatu, aby se na ty vevnitř nikdo nemohl dostat. Kromě toho jsme měli jen jeden klíč. Fenka Bella jako vůdčí pes se držela vpředu průvodu, já jsem poskakovala vzadu, neboť mě v lese zajímaly i lesní plody a další atrakce. Kromě toho můj orientační smysl byl, ostatně jako u většiny žen, dost mizerný. Les krásně voněl, vždyť to byla Šumava, a my nejdřív sbírali různé houby. Pak se zjistilo, že je jich tam docela hodně, tak už jsme si vybírali jen ty vzácnější. Kromě toho košíky byly čím dál těžší. V lese bylo taky dost mokro, proto rostlo tolik hub, a klouzalo to.
Když už se začínalo připozdívat, rozhodl se manžel, že bychom se mohli obrátit na cestu k domovu. Tehdy snad jedinkrát v životě se mi zdálo, že bychom měli vyrazit jiným směrem než určil. Ale protože jsem byla takový „odborník“ na orientování se v prostoru, řekla jsem to jen jako pokyn k diskuzi. Ta se však nekonala. A tak po delší době jsme nejen nedošli, kam jsme měli namířeno, ale syn zapadl do nějaké bažiny mezi stromy až po kotníky. Bella se té bažině vyhnula, ale manžel po chvíli zapadl taky. Když se vydrápali, zjistili, že jsou pěkně promočeni, a šlo se jim samozřejmě ještě hůř. Taky jsem si všimla, že manžel už váhal se svou dominancí, neboť vlastně nevěděl, kudy se má dát.
Nakonec po dlouhém chození po lese, když už toho měl dost i náš pes, nám šlo o jediné. Najít cestu k silnici, kde by snad nějaké auto zastavilo a dovezlo nás do naší malebné vesničky.
„Chudák Evička, ta se bude bát, kde jsme tak dlouho,“ uvažovala jsem. Manžel si to jistě myslel také, ale neřekl nic. Já si snažila nepřipustit, že bychom se do noci do chaty nedostali, nebo co by se nám nedej bože ještě mohlo stát jiného. Vždyť Král Šumavy je docela známá detektivka. A bažin tu určitě bude víc, a hlubších! Roman litoval, že si táta nekoupil kompas. Jinak se situací nijak nestresoval a čvachtající kecky mu také moc nevadily.
Konečně jsme zaslechli z dálky zvuk vozidla. Hnali jsme se lesem, a skutečně, vedla tudy silnička. Stačilo jen asi deset minut počkat, a jelo tudy dokonce auto. Kupodivu hned na první pokus zastavilo ušlým pocestným, a dokonce nás zavezlo i do naší vesničky. Tu naší chatku pak manžel našel už bez nesnází. I když já bych se musela zase ptát a budit lidi.
„Teda, vy páchnete, kde jste se koupali?“ divila se dcera, které určitě spadl velký kámen ze srdce, když uslyšela zachrastit klíč v zámku. „To víš, bažiny moc nevoní,“ řekl jí brácha, a když shodil své oblečení, honem spěchal být první ve sprše.
No, a když je dobrý konec, tak je přece všechno dobré. Jen si v Praze hned ten týden manžel koupil kompas. A pak, než ho zase ztratil jako kdeco ve svém životě, ho nějaký čas bral sebou na naše houbové výlety.