Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Mícinka se nám nějak vybarvuje
 31.srpna 2014, Jarka Svobodová


Když jsem se brzo ráno vracela na kole z práce, viděla jsem už z dálky v naší ulici, jak se tam perou kočky. A sice bílý briťák Míša od sousedů právě velmi razantně vyháněl kočku odnaproti, která opět byla na jeho žrádle. A vůbec se s ní nepáral. Tmavě žíhaná kočka proletěla silnicí a vynořila se za plotem v zahradě. Pouze s tím detailem, že v jejím ocase byl celou dobu zakousnutý Míša. Podařilo se jí ho zbavit, když se v zahradě nacpala pod auto. Míša pak znechuceně seděl před autem a čekal, až se kočka vynoří, že si to s ní ještě potřebuje vyřídit.
„Míšo, mazej domů!“ snažila jsem se ho odehnat z cizí zahrady. Ale marně. Tě bůh, myslila jsem si, až tenhle divoch bude mít tu čest se setkat s naší Mícou, to to s ní špatně dopadne! Jenže jsem měla za docela krátkou dobu možnost to poznat. Vyhlédla jsem z balkónu a spatřila, že Míša je na naší zahradě. Pod klepadlem seděla naše kočka a snad dva metry od ní Míša. Vypadal natěšeně, a ocásek se mu jen kmital. Popadla jsem tedy foťák a hnala se po schodech dolů vyfotit kočičí idylku na naší zahrádce.
Jenže ve chvíli, kdy mě kočka spatřila, měla toho právě tak akorát. Se šíleným řevem – to opravdu není výmysl, ona je skoro hluchá, a tak se špatně slyší. A stejně jako Boží bojovníci husitští používá zvukový efekt ke své obraně, či k útoku - takže opravdu se šíleným řevem se vyřítila na nebohého Míšu a hnala ho „svinským krokem“ po celé zahradě, až se chudák spasil rychlým přenesením přes plot do své zahrady. Celou dobu Míca řvala, houkala, ječela, hučela, vrčela, prskala, a bůhvíco by ještě dodal pan Karel Čapek, o sto šest, a letěla tak rychle, že kdo ji viděl, jaká je to otylá kočka, nevěřil by svým očím.
Míša se na své zahrádce oklepal z toho nemilého zážitku. Jak jsem zjistila pohledem, tentokrát se mu nic nestalo. Takže se začal procházet jakoby nic po své výsostné zahradě. Je ještě mladý, takže mu zatím nehrozí, že ho klepne pepka.
Teď už mi bylo konečně jasné, čí že to byla hromada bílých chlupů, co jsem asi před měsícem našla na zahrádce v trávě. Očividně byly vyškubány. Myslela jsem si, že to bylo z bílé náprsenky naší kočičky.
Takže teď už vím, kdo ostře a neúplatně hlídá naši zahradu. Naše brutální Mícinka! Kdyby ji Míša lépe znal, věděl by, že se před ní může zachránit útěkem na strom. To mu docela jde, stejně jako naší minulé kočičce Viki. Kočka Míca na stromy neleze, dokonce neleze ani přes plot. Zatím mi nechce říct proč. Snad je to tím, že je to jinak docela klidná a spokojená, a taky konzervativní kočka, které stačí, když je sama.
Bohužel u nás se musí smířit s tím, že máme psa Bella. Ten ji však při své žárlivosti prohání pouze, když jsem nablízku já.
Kočka se pomalu začíná „vybarvovat“. Nejdřív to vypadalo, že vůbec nemusí spát v mé posteli. Ale pak jedné noci jsem vyletěla ze sna, neboť mě něco strašlivě zalechtalo pod nosem. A ona to byla naše kočka, která se ke mně přiblížila svými dlouhými fousky. Taky mě občas vzbudí razantním berany duc. To mě drcne do hlavy, aby mi dala najevo, že je tu a chce se mazlit.Je to kočičí hrom do police, takže si nebere žádné servítky.
Ale se mnou má prozatím trpělivost, neboť jí předkládám vybrané lahůdky, takže nemá důvod ke stížnosti. Je mazlivá, až to dál nejde. Nejdřív se dlouze tře o mou sklenici vody, dokud tam nenapelichá hromadu svých chlupů, pak mi na stole porazí noviny nebo knihu, a pak si mi lehne na ruku a chce se muchlovat. Pokud se chci s ní mazlit já a zdá se jí to už nějak moc dlouho, lehce mě kousne do ruky. Pokud nepřestanu, tak zesílí tlak svých zubů. Prostě zavedla v naší domácnosti staré pořádky Vikinky, a ještě nějaké své nové pořádky. S těmi se zatím teprve seznamuju.
Bellák to chudák pozoruje ze země, a těší se, až kočka sleze na zem, jak ji zrychtuje. To ona přečte v jeho očích docela snadno, takže se uklidí na okno, kam za ní nemůže. Tam se pěkně skoro celý den prospí, a pak odchází otevřenými hlavními dveřmi (v létě je máme otevřené, abychom unesli vedro) na zahradu. Tam podnikne svou stále stejnou procházku záhony. No ale klobouk dolů! Ani kytičku nezlomí, ani lísteček neohne. A dokonce už dobré dva měsíce nechodí na kočkolit vůbec.
Je to vlastně docela přívětivá kočka. Jen ten její jekot, když ji vezmu do náruče! Na to aby měl člověk silné nervy. Zřejmě je to jedna z jejích těžkých zbraní, co si vytvořila na své trnité cestě životem, než se k nám dostala.
Nejhorší je však, že v její oblibě je i kuchyňská linka, kde občas něco vařím.
„Vypadneš odtud!“ ženu se po ní, když už pokolikáté jsem ji vyhodila, a ona zase přišla na kuchyňskou linku, aby se mi producírovala mezi hrnci a masem.
Pak ztratím nervy, popadnu kočku a nezdvořile ji uložím na její pelíšek na okně. Však mi to nedaruje! Nejmíň hodinu se mnou nepromluví!
Taky má velikou slabost pro otevřené skříně a skříňky. Hned je tam, ale předtím pečlivě vyhází většinu věcí, to aby se jí tam dobře leželo.
„Míco,“ raduje se páníček, když ji kdekoliv spatří. Nechá se od něj pohladit, ale odsaď podsaď! Vzít do náruče ji nesmí. Taky zkraje svého pobytu u nás se občas zatoulala nahoru do podkroví do jeho království. Tam promeditovala nejednu hodinu zalezlá v nějaké jeho skříni či skříňce. Teď však z neznámých důvodů odmítá nahoru chodit, což je mu líto. Kdo ví, jestli to není kočka nekuřačka! Třeba se mi snaží pomoci v boji s jeho kouřením. No, necháme se překvapit, co se nakonec z naší kočky vyklube. Jistě Brutální Mícinka není její poslední slovo!




Zpět