První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

21. dubna 2012, Eva Beranová

Úplněk – přesun Čmoudíka
Byla sobota. Zítra má babička Horáčková narozeniny. Pozvaní hosté se těšili, protože babička byla skvělá kuchařka a hostitelka.
I starý Václavík se chystal. Ze staré vyřezávané almary vyndal oblek a pověsil ho na ramínko venku na hrušku, aby z něho do zítřka vyčichl naftalín. Zvířátka dnes měla jiné starosti…
Za úplňkových nocí, to se dějí divy! Po střechách leckde bloumají náměsíčníci, odborně somnambulisté, na dvorech domků vyjí psi, kočky se vypravují na bezcílné toulky krajem, stejně tak zahradní trpaslíci. Ti sice ožívají každou noc, ale to na zahrádkách pracují. K pobíhání je láká jedině úplněk. To víte, že asi neběhají po městě, tam by neunikli projíždějící hlídce městské policie – i když člověk nikdy neví. Takový trpaslík se mihne jako kočka nebo kuna, šup – a už je někde přikrčený v temnotě.
Trpaslík Rumělka za úplňkových nocí navštěvoval trpaslíka Vincenza a Zahradníčka. Dnes měl ovšem důležité poslání – a to přesun Čmoudíka.

Zahradní trpaslíci se shromáždili v zahradě u Rumělky. Na cestě mezi zahradami stál malý trakař trpaslíka Seppa.
Čmoudík se na něj díval nedůvěřivě. Vycítil, že se něco chystá. Nejdříve ho nakrmili tím, co přinesli od Míny a Lindy. Potom řekl bodře Rumělka: „Pojď, kočičáku, Sepp tě povozí na trakaři.“
„Mňau, nechci,“ kvikl Čmoudík a přikrčil se.
„Nedělej problémy,“ řekl rázný Pracant a chytil Čmoudíka za tlapku.
„Mňaúúú, né, né, né,“ naříkal Čmoudík. Zoufalé volání kotěte přilákalo kočky Mínu
a Lindu. Chvilku sledovaly celé to mňoukavé divadlo. Potom Mína povídá:

„Kotě, zítra sem přijede člověk se sekačkou, nevím, nevím, kam se tu v zahradě schováš…“
„Ten člověk má velkého psa a ten tě sežere,“ strašila ho Linda. Čmoudík přestal naříkat a vykulil polekaně očka.
„Kočky mají pravdu,“ přidal se Světluška.
„Ja, ja, recht recht,“ přisvědčoval Sepp.
„Neboj se, trpaslíci tě schovají u Škubína,“ zpracovávala Čmoudíka Mína. „Škubína přece znáš…“
Čmoudík Škubína znal a věřil mu. I kočkám a trpaslíkům může věřit…
„Chci za Škubínem,“ prohlásil k úlevě všech. „Tak rychle, nezdržovat,“ popoháněl je trpaslík Pracant. Usadili pod zahradou Čmoudíka do Seppova trakaře.

„Ja, gut, gut,“ uklidnil je Sepp, když projevili obavy, jestli kotě vůbec uveze. Mína a Linda zmizely do noci a trpaslíci se roztáhli po cestě jako štafeta, aby je nikdo nepřekvapil.
První šel Rumělka, protože cestu dobře znal. Asi pět metrů za ním svítil Seppovi na cestu Světluška, následoval Sepp s trakařem, kde se krčil Čmoudík. O kus dál za nimi rázoval Pracant a průvod uzavíral Kytičkář.
U pily vyhlížel Škubíno. Čmoudík radostně zamňoukl – a převrhl trakař.
„Mein Gott, das ist schlecht!“ lamentoval Sepp.
„Žádný schlecht, všechno je naopak dobré. A ty, Čmoudíku, znovu nasedni a jedem!“ zavelel Škubíno.
Trpaslíci přidali do kroku a zanedlouho vjeli postranními vrátky na dvoreček k babičce Horáčkové. Měsíc svítil jako na objednávku, podoben dozlatova upečenému lívanečku. Babička Horáčková naštěstí nebyla náměsíčník, po celodenním shonu tvrdě spala, netušila, co se na dvorečku děje.

Usadili Čmoudíka na polštářek, který Bára pohotově a nenápadně vynesla během dne z chaloupky. Zvířátka i trpaslíci se sesedli kolem a čekali, co řekne Škubíno. Ten zas pošilhával po měsíci, úplněk si nemůže nechat ujít. Za vrbičkami se objevil Kámoš, aby se přesvědčil, jestli se přece jen nepodávají karbanátky nebo polévané koláčky. Báře se zase chtělo výt na měsíc, ale dřívější přísná výchova u pouťové stánkařky jí to nedovolovala. Kdesi v dálce táhle vyl pes Jedák. Psi z Levonosů mu odpovídali. Konečně Škubíno promluvil:
„Do rána tu někdo musí Čmoudíka hlídat…“
„Já,“ tlumeně štěkla Bára.
„Já taky,“ přidala se Adélka, „teda jestli se mi podaří utéct.“ Snížek si myslel své, věděl, že se Adélka spíš bojí, ale pichlavou poznámku si odpustil. Ježina mlčela.
„Já chci pohádku,“ zaskočil je Čmoudík.
„Odkud zná pohádky?“ zasyčel Škubíno.
„Mína a Linda mu na zahradě nějaké předly…“ vysvětlil Rumělka.
„Rumělko, je to teď na tobě,“ řekl Škubíno tónem, který nepřipouštěl námitky.

Škubíno, Snížek a Kámoš zmizeli do noci. Plachá a nevypočitatelná Jezina si ke Čmoudíkovi sedla a začala ho jazýčkem umývat. Čmoudík přivřel blaženě očka a představoval si, že je to jeho maminka. Byla také černá jako Jezina.
Trpaslíci dali hlavy dohromady, šeptem se radili a potom Rumělka řekl:
„Čmoudíku, budu ti vyprávět o malém kocourkovi Boníkovi, jak si musí dávat pozor na vychytralé kocoury, jako je Kámoš, jak se může něco potřebného naučit od koček, jako je Jezina nebo Adélka, jak může kamarádit jen se známými psy, jako je Bára a jak by to s ním mohlo špatně dopadnout, kdyby utekl do lesa.“
Les tu byl opravdu blízko, kdo ví, co by Čmoudíka mohlo někdy napadnout…
Trpaslíci se pohodlně usadili na polínka a Rumělka začal vypravovat.

Zvířátka z naší ulice Všechny předcházející kapitoly

Zpět