První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

26. prosince 2011, Daniel a Hanka Zelinkovi

Bylo to v posledním letošním červencovém týdnu, kdy se počasí opět zbláznilo, jak už to bývá u nás v létě zvykem, déšť a zima, že jsem skutečně na zahradě chodil v kulichu. A tehdy jsem ráno zaslechl z chalupy žalostný a pronikavý kotěcí nářek odněkud zvenku. Vyběhl jsem z domu a na cestě jsem uviděl vyhublého černobílého drobečka na tenkých nožkách, jak křičí směrem ke mně. Rozběhl jsem se k němu, ale kotě okamžitě proskočilo plotem vedlejší zahrady a zmizelo v trávě a už jsem ho ten den nespatřil.
Druhé ráno následovalo totéž, i když už jsem tentokrát z chalupy vyšel opatrněji a rovnou s miskou v ruce a pomalu se ji snažil přisunout ke kotěti. Dostal jsem se sice o kus blíž, ale pak opět uteklo za plot sousední zahrady, kam jsem za ním již nemohl. Nechápal jsem, že tak malé koťátko se toulá venku samo, mělo by být zalezlé v pelíšku s matkou kočkou a pít ještě mlíčko. A v tom se u domu objevil náš příživník Dedly. Je to kočka známá ve vsi svou neskutečnou drzostí a také tím, že moc nepečuje o své potomky. Napadlo mne tedy, že by to malé třeba mohlo být její kotě. Protože jsem za kotětem nemohl, sebral jsem tedy Dedlici od misky (k její velké nelibosti) a mrštil s ní přes plot směrem ke kotěti, co kdyby náhodou... I když Dedly přistála téměř na kotěti, ani si ho nevšimla a vracela se zpět k misce. Tento pokus jsem zopakoval ještě jednou, ale marně a zdálo se, že ani to malé nemá zájem se s Dedly družit. Jeho matka to tedy asi nebude.
A večer již za tmy - opět ten samý nářek před domem. Vyšel jsem ven a naháněl malého kolem kostela. Tentokrát zdrhal po cestě. Vždycky se na mne podíval, zastavil se a křičel, dokud jsem stál, ale jakmile jsem se pohnul, začal opět utíkat. Po čtyři dny jsem se ho pokoušel různými způsoby nalákat i odchytit, ale marně. Poté jsem musel odjet do Prahy a zanechat tak kotě svému osudu. Po třech dnech jsem se vrátil a s obavami jsem se dal do hledání kotěte, ale marně. V noci jsem opět slyšel za kostelem známé naříkání. Vzal jsem tedy misku s jídlem a šel ji položit do parku. Celou noc pršelo a byla strašná zima (jen 6 stupňů) a tak jsem hned ráno běžel na ono místo. Miska byla prázdná, ale pochyboval jsem, že by tím nasyceným bylo zrovna to potřebné kotě, které až dosud o jídlo vůbec nejevilo zájem. Zkoušel jsem tedy opět volat, pak jsem sebral misku a vracel se zpět. Najednou jsem zaslechel tiché a krátké zasténání nedaleko ode mne. Za rozpadlou zdí tam leželo na trávě ono kotě, úplně promoklé s roztaženými nožkami, čumáček zabořený do země a nehýbalo se. Kromě onoho krátkého pípnutí, díky kterému jsem ho našel, nejevilo jinak již známky života, bylo studené a nebylo ani znát, že by dýchalo.

Tak zbědované kotě jsem do té doby ještě neviděl (fotky které jsou přiloženy jsou až z následujícího dne „po oživovací kůře“). Bylo špinavé, vyhublé, očička mělo úplně zalepená hnisem. Měl jsem na krajíčku, ale sebral jsem ho a utíkal s ním domů. Volal jsem Hance, která v té době byla u svých rodičů 50 km od nás, aby mi poradila, co mám dělat. Dostal jsem pokyny k první pomoci – zabalil jsem malého do čepice, dal ho do auta, kde jsem pustil topení a pokoušel jsem se mu vpravit do tlamičky stříkačkou trochu rozmixované kočičí konzery, nic jiného jsem poruce neměl. Nešlo to. Občas se sice pohnul, ale zdálo se to být marné. Nechtěl jsem se však smířit s tím, že když ho konečně po týdnu odchytím, že mi tu umře v ruce. Sedl jsem do auta a vyrazil jsem za Hankou. Řítili jsme se vysokou rychlostí, připadal jsem si jak řidič sanitky, na němž závisí, jestli pacienta doveze včas. Kotě se nehýbalo, mluvil jsem na něj a sliboval mu, že ho Hanka zachrání, protože zatím zachránila každé mládě a že si ho pak necháme, když přežije. Když jsme po hodině dorazili na místo a Hanka ho uviděla, zděsila se. Mysleli jsme, že už nežije. Nehybné kotě ale i tak omyla teplou vodou, očistila očička, v krabici od bot a zabaleného v šále položila na teplý radiátor a stříkačkou pomalu do tlamičky ládovala malé dávky kočičího mléka. A pak nastal zázrak. Ani ne po hodině se kotě postavilo na tenké nožičky, otevřelo jedno očko, mňouklo a pokoušelo se vylézt z krabičky. Pak už dostávalo z lahvičky každých 30 minut napít. Večer jsme vyrazili s pacientem zpátky do Mláky, kde jsem předtím zanechal otevřenou a svítící chalupu. Druhý den pak kotě vstalo, vylezlo ze své krabice a belhalo se k miskám ostatních koček, kde se pustilo do kočičí konzervy.
Takže tedy už žádné mlíčko. Bylo tak asi starší než jsme si mysleli a malinké a hubené bylo jen díky dlouhému hladovění. Odpoledne jsme jeli s malým k našemu hodnému doktoru Skálovi, kde dostal nějaké injekce, vitamíny, kapky do očí a také něco dobrého na papání.

Po ošetření se nás pan doktor ptal, jak se kočička jmenuje, aby si to mohl zapsat do počítače. Dokud jsme nevěděli, jestli přežije, nechtěli jsme ho pojmenovávat. Řekl jsem panu doktorovi, že je to takový „tuláček“. Doktor řekl, tak napíšeme Tulák, ale zřejmě se netrefil na klávesnici na T a napsal jméno kočky – PULÁK. Tak bylo tedy rozhodnuto, že se bude jmenovat Pulák, i když Hance se to příliš nezamlouvalo.
Kotě sice nevypadalo moc hezky a jedno očičko už asi zůstane navždy slepé, ale o to víc se mělo k životu, jako by si chtělo vynahradit předešlé útrapy. Neustále bylo u misky a ládovalo se a večer se dokonce již začalo zajímat o hraní s míčkem a šlo mu to velmi dobře (bude z něho asi fotbalista). A pak Hanka povídá, že bychom si měli někde půjčit jiné kotě, aby si ten malý měl s kým hrát.
Po dvou perných dnech jsme si končně oddychli, trochu se oteplilo, kotě usnulo a my jsme se rozhodli, že než se setmí, zkusíme se podívat, jestli nerostou houby.

Asi po kilometru chůze lesem, na křižovatce lesních cest najednou v dálce proti nám cosi malinkého utíká a vydává to podivné zvuky. Jak se to přibližovalo,Hanka nejdřív povídá „pozor asi vzteklá kuna (již jsme zažili), ..mýval.., divoká kočka..“. A když se to přiblížilo téměř k nám, zjistili jsme, že se jedná o nádherné chlupaté kotě, velmi podobné našemu sibiřskému Kulíškovi, když byl malý. Drobeček byl úplně vystresovaný, přeběhl obloukem kolem nás, ale pak se otočil a obíhal nás v kruzích jako blázen a neustále z něho vycházely ty podivné zvuky pcsss…, pcsss.. jako když pumpujete pumpičkou. Až po několika minutách se nám kotě povedlo odchytit - museli jsme na něj hodit bundu. Hanka chlupáče sbalila pod kabát a mazali jsme se smíchem rychle domů. Místo hub v košíčku tak máme další kotě, které jsme zrovna potřebovali. Kotě bylo čisté, voňavé a s nádhernou srstí. Dodnes nechápeme, kde se tak hluboko uprostřed lesa ten maličký vzal (k nejbližšímu obydlí je to přes kilometr) a byla to ohrovská náhoda a štěstí, že jsme zrovna v tu chvíli tím místem procházeli a naše cesty se tak střetli. Chlupáče jsme doma vyložili do krabice ke spícímu Pulákovi (byl to trochu kontrast mezi tou černobílou ošklivkou a nádherným čistým méďou, který velmi připomínal mainskou mývalí kočku).

Z koťat se během několika dní stali nerozluční kamarádi, kteří až do dnes spolu usínají (ale také neustále bojují). Chlupáčka jsme pak po několika dnech pojmenovali Waldík Pumpička (neboť je nalezenec z lesa - Waldu a protože také dodnes neumí mňoukat a místo toho vydává zvuky jako když se pumpuje) no a ten, co vstal z mrtvých je Karel (Pulák). Oba s námi neustále cestují, ale ven je zatím nepouštíme (bojíme se útěku, v obou jejich případech si myslím, že oprávněně). Z Karlíka nakonec vyrostla docela hezká kočička (chystáme se již na kastraci, protože neustále vrká a Waldík by se o ni mohl pomalu začít zajímat), je hodně plachá, chytit se nechá pouze ve spánku nebo při jídle, ale pak je již velmi vděčná za pohlazení. Očička má jak korálky (i když vyžadují časté kapání) i když na levé asi nevidí. Němý Waldík je zas velmi čistotný kocourek, hned od začátku věděl, jak se používá záchod, chodí ho uklízet dokonce i po Karlíkovi, a zahrabává tak hluboko, že se bojíme, aby se neprohrabal skrz záchod i podlahu, neustále omývá sebe i nevlastního bratra a občas také i mne. Je velmi mazlivý, chce být neustále na klíně a umí hezky pacičkou a jemně hladit přes obličej a dokonce i aportuje! Ale má bohužel jednu podivnou vlastnost, které se do budoucna obáváme – jakmile slyší, že se otvírají venkovní dveře, vyráží, proběhne mezi nohama a bezhlavě prchá ze dveří pryč, dokud nenarazí na nepřekonatelnou překážku. A to byl možná i ten důvod, proč jsme ho našli běžícího tak hluboko v lese.

Kromě očisty, jídla a společného spánku se samozřejmě koťata věnují hlavní a nejdůležitější zábavě - dnes již poměrně divokým hrátkám, honičkám a ničení všeho, co se dá převrátit, vylít, vysypat, rozbít či roztrhat, takže je neustále co opravovat a uklízet. Ale o tom až někdy příště.

O Kulíškovi – bojovém plemeni kočky

Zpět