První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

25. září 2010, Jiří Plesnivý alias Catspert

(a co bylo dál)

Abstrakt: kocour přinesl do chaty zajíce; ten se poté málem utopil v sudu na vodu, kamž spadl ve snaze utéci. Vyloven a po usušení puštěn v lese zpět “na svobodu”. Přežil? Možná. Našla ho zaječí máma nebo “teta”? Snad. A jaké z toho plyne poučení? Nevím.

Nad ránem pár dní před svatou Annou r. 2010 byla chatová kolonie na stráni v údolí Berounky poblíž Černošic ponořena do husté mlhy. Před sedmou jsem se chystal předtím, než vyrazím přes kopec na Vráž do samoobsluhy pro potřeby dočasného zálesáka, vyrobit si na pánvi snídani. Než jsem ale stihl začít vhazovat vejce do již rozehřátého oleje, vynořil se z venkovní mlhy kocour Čára a nesl v tlamě zvíře. Byl na svůj nález a přínos hrdý a chtěl být jako vždy pochválen.
Pronesl jsem své obligátní souvětí: “Čáro - já vim, že seš zdatnej lovec a že sem přinášíš kořist pro blaho nás všech v našem teritoriu, a za to tě chválím, ale já tu myš jíst nebudu a ty asi taky ne. Takže dík za jídlo a důkaz tvé šikovnosti a toho, že nejsi zbůhdarma na světě, ale teď ji naberu na lopatku a vyhodím obloukem do lesa.” Což jsem se chystal učinit. To ale nešlo.

Čára - jinak velmi nadaný a dosti zkušený přírodovědec - byl ze své kořisti očividně zmaten ... už jenom tím, že ji sotva v tlamě vlekl. I na zdatného českého kocoura (euroúředníky dosud neuznaného druhu “Český mourek”) to byla dost tíha. Tohle přece není myš! přemítal kocour. Já taky.
Proboha není to potkan? blesklo mi hlavou. Sice nejsme ve městě, ale co když - díky skvělému novému rozvoji Černošic na okolní předtím pusté (a pustě krásné respektive krásně pusté, dodejme na jeden z okrajů) náhorní roviny a náležitému budování inženýrských sítí, tj. včetně kanalizace - získali potkani, ti patrně dosti dávní provázeči lidstva na cestě jeho pokroku, krásný nový výběh? Ostatně - onehdy jsem v Černošicích u nádraží viděl a slyšel rorýse! - neklamná známka toho, že přestaly být pouhou osadou a kolonií vilek pražských měšťanů z 19. a 20. století, a že se stávají městem se vším všudy, tj. včetně celoročních potkanů a sezónních rorýsů (které si lidé pletou s vlašťovkami a jiřičkami - ale o rorýsech víc až jindy). Tvorů tam dole a tam nahoře, kde v onom mezitím jest člověk.

Čára, nejspíš znaven po té nezvyklé štrapáci (“kurnik co je todle sakra za vobrovskou tlustou myš!?”, jakobych slyšel kocoura se tázati) zvíře v kuchyni pustil a nejspíš jej chtěl se svým obvyklým badatelským zájmem přinejmenším pozorovat. Tvor ale bleskově prchl do “pokoje” chaty a tam, pronásledován ve své zvídavosti dosud neuspokojeným kocourem, se kdesi schoval.
Ach Čáro, Čáro, cos to probůh přines? Tak pravil jsem (ač ne tak vybranými slovy).
A ještě včas vypnul plyn pod pozapomenutou pánví s olejem... nasnídat jsem se ten den nějak nestih.

Podle polohy kocoura jsem usoudil, kde se nalezenec nachází: v jednom z rohů (pro přesnost dodejme: jednom ze čtyř; není to pentagon) pokoje, za radiátorem a mezi starými slunečníky. Opatrně jsem poodsunul haraburdí a konečně si toho tvora líp prohlédl. Králík? Ne, dle vystouplých zadních běhů malej zajíček. Blesklo mi hlavou: “zajíc březňák”, čili cca čtyřměsíční mládě. Proboha! Co s ním a jak ho uchránit před kocoury, respektive CO S NÍM V TOM POKOJI A VŮBEC.
Též mi vytanulo “zajíc v pytli”. Čili: zkusím ho lapit a vrátit do lesa. S jakousi pytlovitou taškou, co byla po ruce, jsem přistoupil k rohu pokoje. Nejspíš jsem se přitom snažil pronášet cosi konejšivého, ve smyslu “Zajíčku, neboj, já tě jenom chytim a strčim do pytle” (což by jistě uklidnilo každého běžného zajíce) a začal polehoučku odendávat slunečníky. Už už jsem se k zajíčkovi přibližoval s pytlem, když Čára učinil prudký pohyb směrem k zvířeti a zajíc frrrr - přelítl s úzkostným kvikotem místnost a zmizel pod postelí v protějším rohu pokoje. Na místo, kam ani kocour nemohl nebo se neodvážil ...moc těsno tam pro něj, a kdoví, třeba se Čára i bál reakce tak velkého zvířete zahnaného do úzkých. Jo kdyby to byla myš ...
Co teď? Chvíli jsem jen tak dumal, tj. seděl u PC a činil chvatné poznámky o vzniklé situaci a mé bezradnosti. Čára mezitím znovu zmizel - nejspíš zas do lesa, zda by tam nenašel nějakou podobně zajímavou (dle českého zákona ) “věc” či “škodnou”, případně “hospodářské zvíře”- a já zůstal v chatě sám s malým zajícem pod postelí ve vedlejší místnosti.

Co počít se zajícem v chatě a třemi kocoury nablízku? Nakonec jsem si řekl, že půjdu na nákup pro své zálesácké potřeby (tabák na kouření, droždí na chléb, střelný prach do muškety na blbce a pivo do mé hlavy), a snad mezitím - když tu v chatě bude klid a kocouři jsou pryč - zajíc vyběhne a půjde tam, kam patří a bude zas volný a - jak před lety napsal jeden český básníček - “zdráv a vesel chopí se života svého vesel”...

Když jsem po 35 minutách dorazil zpět do chaty, všichni tři kluci (tak kocourům v běžném chatovém provozu říkáme) seděli na verandě a koukali z ní dolů jedním směrem - do sudu na dešťovou vodu. V ní sebou chabě házelo jakési těleso.

Je zvláštní, že v takových krizových situacích i lidé jinak spíš pomalí v jednání jako já začnou být dosti bleskurychlí. V pár vteřinách jsem seběhl z verandy k sudu, popadl nejbližší kbelík, vylovil jím zajíce a i s vodou ho “vylil” na trávník. Byl položivej a vypadal jak mokrej hadr. Sedl jsem si k němu, rázně odmítl asistenci seběhnuvších se a zvědavě přihlížejících kocourů a začal tvora osušovat tím, co bylo na dosah - jakýmsi tričkem, z něhož se po dožití coby oděvu stal též hadr a ležel poblíž. Přežije ten poloutopenec?

Nechtěl jsem se zajíčka dotýkat, maje v hlavě od školních let poučku “nedotýkejte se mláďat z divočiny, nebo je už zpět nepřijme!”, tak jsem ho popadl do hadru, jímž jsem ho sušil, a odnesl na verandu. Krizové situace vyžadují okamžitá řešení ... Dal jsem zajíce do kartonové krabice, jež je jinak oblíbeným domečkem kocourů. Aby na zajíce kocouři nemohli a on nemohl ven, zakryl jsem krabici dřevěným skládacím věšákem ze stěny verandy. Takovou mřížkou.

Sedl jsem si vedle zajíce v krabici, dal mu do ní mističku s mlíkem (později nahrazeno vodou) a kousky chleba, hlídal ho před neutuchající zvědavostí kocourů a semtam se na něj díval. Malej hnědej zajíček. Hezký voči a vůbec.
Z promočeného polomrtvého tvora se během hodiny v krabici stal zdatný dupač a skokan . Jakmile uschl, začal se rázně dobývat ven. Zajíc bil o mříže, nerudný, že v klec jatý. Jakobych ho slyšel: “Hej, proč jsem tady takhle zavřenej? Co jako se mnou bude? Já chci k mámě nebo tetám! A vůbec: ke svejm! Já vim že sem nepatřim! Co já tady s váma a - potažmo - co vy tady se mnou!?”. Ano, přesně formulovaná otázka z obou stran.

Konzultoval jsem vzniklou situaci přes sms s expertní osobou z Černošic. V půl jedenácté (tedy tři a půl hodiny po Čárově lovu) jsem popadl krabici se zajícem a šel do lesa, respektive na místo, kde kdysi byl les, později člověkem nesmyslně vytvořená mýtina (nejspíš si tam někdo solidně nakrad dřevo), a dnes, pár let po tom lidsky hovadském (asi “hospodářském”) úkonu, je tam zarostlá poušť. Tam odněkud nejspíš Čára zajíce přines. A tam tedy měl jsem mu dle rady vrátit svobodu.
O jednom místě jsem usoudil, že je vhodné pro vypuštění zajíce a vyklopil jsem ho z krabice. Jak parašutista vysazený s pochybnými instrukcemi chvíli nedůvěřivě koukal kolem sebe, pak se rozpamatoval (“jasně, tady jsem doma!”), odhupkal do křoví, a já šel s prázdnou krabicí rozpačitě zpátky ...
Ponechal jsem ho svému osudu a stejně furt v ten den a dny další nemoh nepřemítat, jak ten březňák dopad ve své znovunabyté svobodě. Zda se dobabral k mámě respektive zda ho máma nebo teta našla a neodmítla, když z něj zacítila člověčí/kocouří pachy. Ledaže (to arci jen domněnka) dnešní zajíci na lidské i kocouří pachy tak zvyklí, že zaječí mámu či tetu jejich přítomnost u mláděte nerozhodí, a řeknou si “Tak to holt dneska chodí, no.”

Pokud se zajíc dožije věku, v němž lidé píší paměti anebo vyprávějí svým vnukům (případně se projeví skrz “média”), jistě se v jeho repertoáru historek z mládí pro poučení potomků vyskytne v nějaké formě onen červencový den.
“Jo, milí zajíčkové, když jsem byl ještě tak malej capart jako ty, Toníku, nebo ty, Boženko, honili mě támhle v lese nějaký kocouři (to sou takový ty velký, huňatý, co kamaráděj s lidma), jeden mě popad a vodnes do lidskýho příbytku, a já se strašně bál a chtěl utýct, ale spad jsem do sudu s vodou a topil se a už měl na kahánku, když mě kyblíkem vylovil nějakej člověk, vylil na trávu, osušoval mě, a čekal až naberu normálně dech a přitom vodháněl kocoury. Pak mě strčil do krabice. Tam mě nechal doschnout a dal mi tam nějaký nežratelný věci, to von asi nevěděl, že já mlíko zrovna moc nemusim, no a pozdějš jsem už toho útisku měl dost a začal jsem dupat a skákat, a celym tělem skandovat: SVO-BO-DU, SVO-BO-DU, a břinkal jsem ušima o mříž nade mnou... Pak mě ten člověk pustil v lese...no a pak mě našla teta Máša a odnesla mě k mámě Tonce a dostal jsem najíst. Později jsem se oženil a zplodil mnoho potomků - ty, malý Bobši, jsi jedním z nich - a všem jsem vyprávěl tuto svou příhodu... mezitím mnoho zajíců, lidí a kocourů se narodilo a pomřelo. ... i ty, Maruško v své jamce, pomni, že... no a to je tak zhruba vše, co jsem vám chtěl a mohl říci.... Žijí-li dosud ti kocouři, co mě tehdy ulovili? A co můj zachránce z rodu Člověk? Ech, vše pomíjí. Prosím podej mi vnučko Jarmilo - nebo ty, prasynovče Hynku, jsi-li víc poblíž - ještě trochu toho lektvaru z májového lebedí, říjnových trnek a kočičího trusu...”

Tolik zajíc. Jaké z té prosté příhody se zajícem a kocoury plyne poučení? Soudím, že jediné poučení zdá se být, že žádné neexistuje.

Děkuji vám za chvilkovou pozornost.
Jiří Catspert (School of Catslogy, Catsford, The Cats Republic)

Zpět