Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Advent
19. prosince 2009, Jana Petrželková
„Pánové! Vsadím krk na to, že za chvíli bude nějaká velká sláva. A protože je zima, tak to budou určitě tyhle ty, no…jo, vánoce!!“ prohlásil Matěj důležitě, když se dostatečně na dece před plynovými kamny zadumal nad životem. K tomu prohlášení se posadil, aby přečníval ostatní a jeho řeč tak nabyla na důležitosti. „Próóósimtě, jaks na to přišel?“
protáhl Čára nejen řeč ale i sebe a převalil se na záda. Pravou přední si frajersky hodil za hlavu a hodlal pokračovat v činnosti, teda ve spaní.
„To je jasný, ne?! Už zase máme mističky věčně plný mouky“ usadil ho Matěj a také si znova lehnul. Byl dostatečně spokojený s tím, jak to vymyslel. (A to měl pravdu, protože mají misky na jídlo hned vedle linky a nešikovné kuchařce při válení těsta odlítává mouka). Kdo se ale posadil, byl Míša. Deka před kamny totiž byla plná pochrupujících kocourů. „Co jsou to kluci vánoce?“ ptal se zvědavě. A vy se možná ptáte, kdo je to Míša.
Míša je náš nový dočasný přírůstek do rodiny. Bílý kocourek s černou pelerínkou přes záda, frajerskou čepičkou a černým ocáskem. Věku různého – podle různých veterinářů cca 2 až 6 let. Je zcestovalý, protože jsem ho přivezla z Volyně, kde jsem ho potkala. Byl chudák špinavý, podvyživený, nedorostlý, k smrti vystrašený, unudlený, v uších svrabu pro regiment kocourů a z očíček mu teklo, napůl zmrzlý a zejména nikomu nepatřil, nikdo ho nechtěl a dovolovali si na něj všichni – lidi, kocouři i psi. A tenhle bílý drobeček se vždycky jen v panickém strachu schoulil, ani necekl a neměl už ani sílu utéct, natož se bránit. Že je situace takhle vážná jsem samozřejmě nevěděla hned. Ale byla jsem tam u známých na pozdní podzimní dovolené a tak jsem měla naštěstí dost času to omrknout. První den jsem dala kocourovi jen najíst, druhý den jsem mu navíc zřídila jakýs takýs pelíšek ze starých svetrů a krabice a třetí den bylo rozhodnuto: kocour půjde okamžitě do chalupy (ať se to domácímu psu líbí nebo ne) a tady ho rozhodně nenechám, pojede se mnou do Prahy. Kočičí chlapeček byl přitom nesmírně vděčný za každé vlídné slovo k němu promluvené, za každé sousto jídla a při pohlazení okamžitě spustil takové brumendo, že bych musela Matějovo předení aspoň 3x vynásobit, a že umí příst! Nikdy ale nezamňoukal a nikdy nepřišel na zavolání ani na číčání. 
Cesta z Volyně nevedla rovnou do Prahy – musela jsem ještě na chatu do Černošic, protože tam byl au-pair Jirka s Matějíčkem a Čárýčkem. A jelikož je v Černošicích sídlo První společnosti za práva koček a tudíž i kočičí vědmy paní Oppové, vzala jsem to nejprve přes Alici. Byl pátek odpoledne, hnusná zima, vítr dul jak na severní točně, občas nějaká ta kapka – klepali jsem se oba, já i kocour. Já zimou a kocour zimou a strachem. Popadla jsem ho, strčila pod bundu, zapla zip že mu koukala jen hlavička a šli jsme na návštěvu. „Jeminkote, copak to k nám jde za kocourka, ty jsi ale krasaveček, ukaž se “ spustila Alice roztomilou písničku na dálku. Jen jsme ale přišli blíž, spustila jinou. „Jéžišmarjá, ten kocour má kočičí mor, nechoď s ním dovnitř, na nic nesahej, támhle si umyj ruce…“ nařizovala. Ne nadarmo se Alici přezdívá Lady katastrofa. Jenže Alice kočkám rozumí dobře a už moc dlouho, zatímco já jsem jen nedouk a tak jsem rázem hrozně posmutněla. Tenhle krásný kocourek že by měl mít kočičí mor? A že by to znamenalo jeho konec? Teď, když se mu snad začíná blýskat na lepší časy? Taková nespravedlnost! Kocour se mě pod bundou držel drápkama, vší silou ke mně přitisknutý a pomalinku se začínával uklidňovat a zahřívat. Hladila jsem ho po kebuličce a přemýšlela co bude. A bylo – Alice zavolala na pomoc další kočičí černošickou vědmu, paní Kopáčovou. Ta opustila svůj kočičí útulek s asi 60 kožíšky, sedla v dlouhé sukni na kolo, šlápla do pedálů a za chvíli přivlála. Nasadila si brýle trochu nakřivo, ale zato na rovinu pak promluvila: žádnej kočičí mor, chlamydie to je. A tak jsme se začali radovat a kocoura pojmenovali Michal a pro Míšu tímhle prohlášením začala nová životní éra – z počátku ne příliš radostná, ale o tom zas až někdy jindy. Tak co jsou to ty vánoceeeeee? strkal Míša packou do kluků. „Neotravuj, nevidíš že odpočíváme?“ ohnal se Matěj a Čára jen dodal „kdo si počká, ten se dočká“ a už oba zase slastně chrupali. Míšovi se už spát nechtělo – je mnohem menší a živější než oba mouráčci a tak se šel ke mně pomazlit na klín. Připadalo mi, skoro jako když se opravdu ptá co jsou to ty vánoce. „To je těžký Míšo vysvětlovat, opravdu uvidíš sám, aspoň budeš překvapený“, říkala jsem mu. „Ale můžeme si už udělat vánoční náladu“. A pak jsem šla a pustila CD s koledami, lehla si na gaučíček protože jsem se předtím vrátila unavená a vymrzlá z práce a přikryla se huňatou dekou.
Míša si mi lehnul na prsa a poslouchal!!!! Až mě to překvapilo, jak opravdu pozorně naslouchá, zejména když děti zpívaly sóla. A tak Matěj s Čárou leželi na dece před kamny, já s Míšou na gauči, Matěj chrápal, Míša předl, koledy hrály a venku se stmívalo a i v Praze ležel sníh – zkrátka správný advent, chvíle zastavení a spočinutí. I vy se na chvíli zastavte v tom předvánočním shonu. Půl hodina vás nevytrhne a stojí to opravdu za to!!!!!!!!!!!!!