První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. listopadu 2009, Eva Beranová

V. kapitola

Šokující překvapení

Klid netrval dlouho. Líně se vleklo nedělní dopoledne. Maminka krájela na prkénku maso na guláš. Tatínek něco kutil na dvoře v kůlně, Monča s Honzíkem si hráli v pokoji. Adélka chtivě sledovala kostičky hovězího masa, jak se vrší na prkénku. Mňoukla. Maminka se otočila:
„Ady, chceš ochutnat?“

„To je dost, že tě to napadlo,“ zabroukala Adélka. Kostičku masa labužnicky olizovala, popoháněla ji tlapkou po linu, číhala na ni, jako by to byla myška. Když po chvíli se přesvědčila, že kousek masa opravdu neobživne, pustila se do jídla.
Tatínek se vrátil z kůlny, nasál vůni smažené cibulky a řekl: „Na gulášek se těším a na ty tvoje jedinečné nadýchané knedlíčky, maminko,“ a zašel do pokoje za dětmi. Neděle jako každá jiná. Nic nenasvědčovalo tomu, že brzy přijde šok. A přišel.
Adélka vyskočila na židli a prohlásila: „Rozhodla jsem se, že se stanu první kočkou – podnikatelkou!“
Mamince málem vypadl nůž z ruky. „Ady? Co tě to napadlo?“
„Sleduji televizi a poučila jsem se, co dnešní doba žádá,“ řekla vzdělaně Adélka. Maminku v duchu zalitovala, že Adélu posazovali před televizi.
„V čem jako chceš podnikat?“ zeptala se opatrně.
„Otevřu si na dvoře bufet pro kočky a hodné psy, kteří nehoní kočičky.“

„Ty máš nějaký kapitál, který můžeš investovat?“ zeptala se maminka, přesvědčená, že cizí slova Adélku odradí.
„Co mi tím chceš říct?“ vyjela uraženě kočička.
„Stručně řečeno – nemáš peníze na to, abys mohla nakoupit potraviny.“
„A od čeho mám vás?“ řekla Adélka s odzbrojující samozřejmostí.
Maminka jí na to neodpověděla. Nakoukla do pokoje a zavolala:
„Táto, Mončo, Honzíku, pojďte sem! Naše Adélka se zbláznila!“
Přiběhli neobyčejně rychle. Všichni chtěli vidět, jak vypadá zblázněná Adéla.
„Rodino, představte si,“ spustila maminka, „naše Adélka chce podnikat! Otevře si na dvoře bufet pro zvířátka!“
„Prima!“ zatleskal rukama Honzík. „To je správňácky ujetý! Jsem pro!“
„Kdo to bude platit?“ ptala se rozvážnější Monika.
„Přece vy!“ odpověděla rázně Adéla.
„To si fakt myslíš, že budeme přikrmovat všechno zvířectvo z okolí?“ děsila se maminka. V duchu počítala, kolik zvířátek z celé čtvrti přichází v úvahu.
„Nebojte se,“ řekla klidně Adélka. „Budu od nich vybírat kočkoruny.“
„Prosím tě, co to je?“ zeptala se maminka.
„To jsem zrovna teď vymyslela. to jsou pomyslné koruny. Ve skutečnosti nejsou. Ale třeba 1 vajíčko bude znamenat 3 kočkoruny, 1 párek 10 kočkorun, 1 jogurt 7 kočkorun…ostatní ještě vymyslím. Zvířátka mi to budou nosit a vy z toho zas budete připravovat jednohubky…no, něco pochopitelně vždycky přikoupíte…“ plánovala Adélka. Tatínek si jen přemýšlivě mnul bradu.
„Adélko, jestli tomu dobře rozumím, tak ty chceš nutit zvířátka, aby doma kradla vajíčka, tvaroh, sýry, jogurty, párky a pak z toho s naší pomocí budeš vyrábět občerstvení. Není to trochu postavené na hlavu? Když jinak nedáš, uděláme v létě několik večírků pro zvířátka s pohoštěním …teď na jaře tě už budeme pouštět s Honzíkem a Mončou ven, najdeš v naší čtvrti určitě hodně kamarádů…“
„První večírek bude se zmrzlinou a lampióny,“ hned plánoval Honzík.
Adélka se tvářila trochu zklamaně a neděle probíhala v napjatém ovzduší.
Večer si maminka posadila Adélku na klín a učinila poslední pokus Adélce tento ztřeštěný nápad rozmluvit.

„Adélko,“ řekla tiše jen pro kočičí ouška, „kočka-podnikatelka se musí naučit abecedu, přečíst aspoň několik slov a hlavně se musí umět podepsat…potřebuje mít taky živnostenský list…nevím, kde je zvířátkům vydávají…“
Adélka se mazlivě protáhla. „Žádný problém. Honzík a Monča se poptají a zjistí mi to. Oba umějí číst a psát, tak mě to naučí…a teď mě hlaď, dělá mi to dobře…mňaúú…nech mě podřimovat…“

1. 2. 3. a 4. kapitola

Zpět