První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

9. srpna 2008, Eva Douravová

Jak Mourek ke štěstí přišel a my k Mourkovi

Svou nejlepší kamarádku jsem poznala na základní škole. Už od čtvrté třídy jsme sedávaly ve stejné lavici a scházely se i odpoledne po škole. Ve všem jsme si vždy perfektně rozuměly, jen na jedné věci jsme se nikdy neshodly, a tou byl náš názor na kočky. Kamarádka měla doma krásnou tříbarevnou kočičku, která se jmenovala Micinka. Micinka byla velmi milé zvíře, ale bohužel kvůli nedbalosti svých majitelů mívala dvakrát ročně koťata, která samozřejmě většinou nikdo nechtěl. Kamarádčini rodiče Micinka

tento problém řešili starým osvědčeným způsobem – koťátka prostě zabili. Mojí kamarádce to připadalo normální a vůbec se nad tím nepozastavovala a já se nestačila divit jejím postojům získaným od rodičů. I když svoji kočičku měli rádi, nebyli schopni obětovat pro ni jediný peníz. Nebyla vykastrovaná, naočkovaná ani odčervená. Veterináře v životě neviděla a její majitelé jí dávali mléko, po kterém měla průjem. Dodnes se mi otvírá kudla v kapse, když vidím, jak jsou mnozí lidé bezohlední. Peněz totiž mají dost, ale než by dali své kočky kastrovat, radši je utrácejí za zahraniční dovolené a nové spotřebiče do domácnosti…

Vždycky, když jsem šla tuhle kamarádku navštívit, měla Micinka koťata nebo je aspoň čekala. Před mnoha roky mi taková návštěva změnila život. Tehdy

mi ta dívka řekla, že Micinka má opět koťata a že je její tatínek chce zavést do lesa a tam je vypustit. Přemlouvala mě, ať si jedno kotě vezmu, abych mu zachránila život. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo. Věděla jsem totiž, že moje maminka kočku zarytě nechce, protože se bojí, že by se nám zatoulala. Navíc jsme odjakživa měli psa. Nakonec jsem se ale na ty dva malé kocourky šla aspoň podívat. Když jsem spatřila Mourka, něco se ve mně zlomilo. Byl to takový malinkatý pruhovaný rošťák nazrzlé barvy. Připadal mi opravdu nádherný. Do toho frajera s bílými ponožkami a růžovým čumáčkem jsem se okamžitě zamilovala a od té chvíle byl za každou cenu můj. Už toho večera jsem si ho nesla domů v děravé lepenkové krabici a věděla, že mám průšvih, který budu žehlit ještě dlouho.
Když jsem přišla domů a maminka viděla, jakou krabici nesu, spustila na mě slovní průjem plný otázek a zákazů. “Toho kocoura zítra odneseš zpátky. Máme přece psa a to nám stačí“, stála si maminka na svém. Mezitím jsem svého nového miláčka vytáhla z krabice a vzala do

náručí. “Ty jsi ale krásný kocour“, řekla maminka se zalíbením, když Mourka poprvé uviděla a bylo na ní poznat, že se do něj zamilovala stejně jako já. Divila se, jak je krásně zbarvený a začala se vyptávat, čím ho budeme krmit a kde bude spát. A pak řekla tu větu, na kterou do smrti nezapomenu: “Víš,že u nás byla zvířátka vždy na prvním místě, tak ty už jsi teď na třetím! “Další den jsem Mourka neodnesla zpátky. Šli jsme na veterinu.

Můj nový kamarád byl trochu zanedbaný. Měl ušní svrab a střevní potíže z mléka. Ale to se během čtrnácti dnů dalo do pořádku. S naším psem jsem Mourka seznámila už ten večer, co jsem ho přinesla k nám. Měly jsme fenečku německého pinče. Jmenovala se Barynka a byla jen o pár měsíců starší než Mourek. Když našeho kocourka poprvé uviděla, chtěla si s ním hrát. On se jí ale strašně bál a vytahoval na ni drápy a syčel. Barynka se před ním začala plazit po zemi, jakoby to byl vůdce smečky. Ukazovala mu, že má nad ní převahu a snažila se s ním skamarádit. Podařilo se jí to až o tři dny později. Z těch dvou se postupem času stala nerozlučná dvojka a začali všechny lumpárny páchat společně. Mourek u nás rychle zdomácněl. Jelikož už pěkných pár let žijeme s maminkou samy dvě, stal se tento milý tvor po dlouhé době jedinou mužskou součástí naší domácnosti.

O kočkách jsme toho moc nevěděly. Pro mě bylo například velkým překvapením, když mi paní veterinářka řekla, že se kočkám nemá dávat mléko. Maminka zase dodnes nemůže usnout, když si vzpomene jak se kocour večer toulal. Zpočátku to řešila tak, že milého Murku zavřela doma hned, jak se začalo stmívat a měl prostě smůlu. Později si zvykl přibíhat na zavolání. Největší problém byl s vymýšlením toho, kde bude spávat. Nakonec jsme mu daly pelíšek do sklepa. Bylo tam totiž teplo i v zimě, protože je tam plynový kotel, kterým topíme. Časem jsme ušetřily na „kočičí lítačky“, abychom nemusely přes zimu mít otevřené dveře do sklepa.

Mourek byl takový o měsíc uspíšený vánoční dárek. Během zimy nás přesvědčil o tom, že je ten nejmilejší chlapík pod sluncem. Byl ale přítulný a milý jen dokud bylo venku chladno. Po zimě totiž vždycky přijde jaro a voda z roztátého sněhu rozbouří i tu nejklidnější řeku. Tak jako na každého kocoura i na našeho Mourka přišlo volání touhy. Jeho chování se velmi změnilo. Už se s námi tolik nemazlil a začal se bouřit. Když jsme ho večer včas nechytily, zmizel pryč i na týden a vracel se roztrhaným kožichem a špinavými ponožkami. Když jsme ho večer nepustily ven, vybíjel si zlost na Barynce, až byla chudinka celá pokousaná a poškrábaná. Navíc si značkoval svoje teritorium a nezapomněl ocvrkat i nás. Veterinářka nás už dřív varovala před tím, že se tohle stane. Chirurgický zákrok byl potom už prostě nevyhnutelný. Po kastraci se z Mourka zase stal ten milý a pozorný přítel, kterým byl dřív. Přestal se toulat a zlobit. Náš miláček se vrátil k nám a oddal se nám celým srdcem.

Aby jsme se nenudily, vyváděla naše zvířátka různé psokočičí kusy. Barynka byla velmi svérázné zvíře. Už jako štěně nás překvapila, když se sama od sebe naučila otvírat dveře. Díky tomu se s Mourkem dostali kamkoliv a plně toho využívali.
Když byl Mourek ještě malý, nosila ho Barynka v zubech. Chytila ho za krkem a běhala s ním po zahradě a on jí v tom vůbec neodporoval. Často jsme si myslely, že už je kocour dávno zakouslý, když Barynce jako mrtvolka visel z tlamy.

Jednou jsme zase nechaly na kuchyňské lince pečené maso. Náhodou jsem vstoupila do kuchyně, když Mourek stál na lince a pochutnával si na našem obědě. S Barynkou se podělil. Házel jí kousky masa na zem.
Na vánoce se zvířátka domluvila, že zruší ten trapný stromeček, co nám vyrostl v obývacím pokoji. Mourek ho shodil na zem a Barynka rozkousala svíčky. Ti dva si spolu každý den hráli. Nejdřív seděli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí, jakoby si vyznávali lásku, pak ale Mourek na Barynku skočil a obejmul ji tlapkami kolem krku a ona mu to oplácela. Nakonec hra končila vzájemnou očistou nebo vyhrál ten, kdo utekl a nejlíp se schoval – takže Mourek.

Možná se ptáte, jak to tehdy dopadlo s Mourkovým bratříčkem. Mělo to nakonec happyend. Zatelefonovala jsem známým, kteří měli zverimex a pomocí inzerátu jsme mu našli rodinu. Všechny kočičky ale nemají takové štěstí jako měl náš pruhovaný Mourek a jeho tříbarevný bratříček. Bohužel, stále existuje moc nezodpovědných lidí, kteří své kočičky zatěžují častými porody, přestože jejich koťata čeká smrt brzy po narození. Věřím tomu, že se podaří přesvědčit i ty nejzatrvzelejší, že kastrace kočičkám prospívá a zabíjet nevinná koťata je trestný čin. Také věřím tomu, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě…

- Hry -

Zpět