První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. května 2008, Václav Lesopes Vlček

30. listopadu 2007 byl pátek.V dopoledních hodinách byla u nás pořádná chumelenice a silný ledový vítr. Seděl jsem u okna a díval se co je to za dopuštění. Na křižovatce, vzdálené asi 100m, jsem uviděl dvě starší ženy s vozíkem naloženým něčím jako bedničkami pečlivě zakrytými dekou. Nerozhodně pojížděly sem a tam, což vzbudilo moji pozornost. Po chvíli jely ženy kolem mého okna, ale nepoznal jsem, co na vozíku mají. Za dalších několik minut se vracely a jely zpět ke křižovatce. Pomyslel jsem si o nich cosi nelichotivého a ženy pustil z hlavy. Asi za dvacet minut k mému překvapení se procesí opět zjevilo a mířilo opět k našemu domu. Bylo vidět, jak ženy spolu vzrušeně hovoří a stále se rozhlížejí. Jediné co mě napadlo bylo, že někoho hledají. Protože chumelenice zesílila, tak jsem se jich šel zeptat zda nepotřebují nějakou pomoc. Chvíli se na mě nedůvěřivě dívaly ale po chvilce se rozpovídaly. Občas se mě zdálo, že z pod deky slyším nějaké zvuky a po pár větách mě bylo jasné, že jsem se stal novým majitelem jejich záhadného nákladu. Šli jsme společně na moji zahrádku kousek od domu a tam, v jedné zateplené boudě, jsem se všechno dozvěděl.
V jednom místním činžáku se usídlily v opuštěné sklepní kóji se stále otevřeným okénkem na ulici dvě kočičky ve věku asi 6 měsíců. Paní X, bydlící v domě, jim v místnůstce udělala pelíšek aby neležely na betoně a každý večer jim nosila jídlo a pití. Ostatní nájemníci byli vůči kočičkám tolerantní, jen její manžel neměl rád žádná zvířata, natož kočky! Kočičky si postupně zvykly na jídlo i nocleh. Manžel paní X ale pojal časem podezření, že se u nich ve sklepě skrývají nějaká zvířata. Hodiny chodil po sklepě, řval a mlátil klackem na všechny dveře různých sklepních prostorů, aby vetřelce vyhnal. Jednoho dne obcházel dům a uviděl kočičky jak lezou do sklepa. Pán rázně rozhodl že „spadla klec“.
Vzteky bez sebe vběhl domů, vzal telefon a volal jednoho známého z odchytové služby v blízkém krajském městě. Nabídl mu, že pokud kočky odchytí, odveze a utratí, dá jemu i jeho parťákovi po tisícovce. Manželka hovor vyslechla a protože se nemohla s chystaným osudem dvou kočiček smířit, šla se ke kamarádce poradit, jak kočičky zachránit. Plán vymyslely, připravily a s napětím vyčkávaly na den odchytu. Mezitím se snažily najít někoho kdo by si kočičky vzal, ale bezvýsledně. Ani sklepní okno nešlo zavřít - kočičky při jejich příchodu utíkaly ven …
Podle domluvy přijely dva odchyťáci na soukromý kšeft. Kočky se jim – jako na potvoru podařilo asi po půlhodině odchytit. Strčili je naříkající a značně vyplašené do přepravní bedny, bednu dali na korbu náklaďáčku a šli si pro zaslouženou odměnu. Paní domu navíc jako správná hospodyně chytře přichystala lákavé pohoštění a pozvala udřené odchyťáky ke stolu. Kamarádka čekala na ulici a po smluveném signálu vyrazila s připraveným vozíkem k autu. Počasí jí chumelenicí přálo v tom, že široko daleko nebyla ani noha. Odhrnula plachtu korby auta, vydolovala přepravní bednu, rychle ji naložila na vozík a zakryla dekou. Naštěstí okna bytu s hodovníky byla na odvrácené straně domu a nikdo nezaslechl kočičí nářek. Paní Y vyrazila s vozíkem do asi 50 m vzdálené garáže, kterou jim zapůjčil soused paní Y.
Po občerstvení a obdržení slíbené částky se tři spokojení muži rozloučili a odchyťáci, aniž by se podívali do nákladního prostoru auta, odjeli do svého rodného města s pocitem dobrého kšeftu a plného žaludku. Strašně bych si přál vidět jejich obličeje a slyšet jejich hovor poté, co zjistili, že je bedýnka i s kočkami fuč! Nikdy se to asi nedovím ale dovedu si vše živě představit. Spokojený manžel paní X v nejlepší náladě dostal chuť nejen na pivo v nedaleké hospůdce, ale hlavně chuť pochlubit se kamarádům svým udatným a rázným činem, takže dále nemeškal a vyrazil. Manželka ihned po jeho odchodu rovněž vyrazila – ne do hospůdky ale do garáže za čekající kamarádkou. Spolehnuté na pomoc náhody a „dobrého člověka padlého z nebe“ vyjely se svým nákladem do ulic města. Asi po 40 minutách toulání ulicemi jim opravdu pomoc „spadla z nebe“ prostřednictvím mé osoby.
Kočičky jsme po příchodu na zahrádku přenesli do prázdné zateplené boudy a nastala chvíle jejich vypuštění. Kočičky nejprve na otevřená dvířka nereagovaly, ale po chvilce přemlouvání vyrazily z bedny ven. Vyplašené a naříkající běhaly po boudě až se stěny třásly. Asi po 15 minutách se trošku zklidnily a zalezly do rohu boudy, kde se usadily v jednom regálu poličky.

Bedýnka odchytovky zmizela beze stopy a moji noví nájemníci si pomaloučku zvykali na nový domov, na klid a misky plné dobrého jídla. Po nekonečných 5 týdnech si bílošedomourovaná kočička Bělka a tmavě mourovaná kočička Stelinka konečně tak zvykly, že jsme se rychle stávali kamarády. Po dalších dvou týdnech nadešel čas kastrace, vakcinace a vybudování průlezu z boudy ven. Dnes mě při každém příchodu na zahrádku obě čekají, více než jídlo je zajímá hlazení a mazlení. Na den, kdy jejich život visel na vlásku si už nevzpomenou. A když se paní X a Y přijdou občas podívat na „své“ kočičky, tak se i od nich nechají pohladit jako poděkování za záchranu svého života.
Manžel paní X je stále spokojený jak dobře investoval své peníze a jakým hrdinou se stal v očích kamarádů z hospůdky. Ani odchyťáci si do dnešního dne nikde nestěžovali ohledně ztráty přepravní bedýnky - zřejmě si uvědomili možnost maléru za svou "bokovku".
A tak jsme vlastně všichni aktéři příběhu spokojeni - byť každý po svém.

Předcházející příběh Kocouří kočička

Zpět