Články
Zvířata ve Třetí říši
7. března 2013, Pavel Hub esej
Nacisté stejně jako jiní lidé mohli být ke zvířatům laskaví nebo krutí, mohli k nim mít citový vztah nebo si od nich udržovat odstup. Ztotožňovali se s přírodou jako s drsnou a neúprosnou silou. Poslušnost, kterou vyžadovali od ostatních i od sebe samých, znamenala podřídit své chování přírodě. Šlo o poslušnost vůči síle známé jako instinkt. V jejich nihilistickém náhledu na svět nebyl rozdíl mezi lidmi a zvířaty.
Co spojuje řadového Čecha se středověkým aristokratem nebo severoamerickým indiánem? Zní to dosti překvapivě, ale je to úcta ke zvířeti. Toto tvrzení je ovšem třeba upřesnit: jde o úctu ke zvířeti neživému a nekonkrétnímu, zvířeti chápanému jako symbol. Podobně jako „primitiv“, který vyřezal svůj původ do totemu, či šlechtic vkreslivší jej do erbu, nahlíží i průměrný obyvatel země české odraz své nejhlubší rádoby identity ve státním znaku: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejsilnější...“ Lev a orlice – Čech a Moravan. Leč právě tak Brit, Nor, Němec, Polák, Rus a Rumun, jakož i Albánec, Gruzínec, občan Indonésie anebo Náhorního Karabachu. Ti všichni jsou propojeni pravěkým poutem obdivu ke králům zvířecí a ptačí říše v nevědomé bázni před smrtelnými útoky dravců. Lev a orlice – jak scestné! Skoncujme se sebelichocením, státní znak České republiky bude věrohodnější a aktuálnější, až se na něm budou skvět vepř a slepice. Bude totiž odrážet každodenní „vítězství“ většiny občanů tohoto národa.
„Domácí válečnické kultury Evropy a Blízkého východu přijímaly jako své symboly divoká zvířata, a to obvykle dravce, jež obdivovaly pro jejich sílu a odvahu - nejčastěji to byl vlk, lev, divoký kanec, sokol a orel. Staří Hebrejci představovali v tomto směru pozoruhodnou výjimku.“
„Válečná symbolika ovlivnila rovněž křesťanství. Lev a orel sloužili jako symboly evangelistů. Jak Židé, tak křesťané však dávali - pokud šlo o symboliku - přednost zvířatům, která chovali pro maso, tedy obvykle býložravcům, a která byla mnohdy domestikovaná (např. ryba, jehně, vůl, hrdlička).“
Boria Sax, americký historik a lingvista, připomíná v úvodu své knihy Zvířata ve Třetí říši původ archetypálních zvířecích symbolů, které dodnes ovlivňují naše smýšlení o přírodních a odvozeně i společenských zákonitostech; symbolů, jež stály také v pozadí nacistického kultu divokosti. Jakkoli se doposud nepodařilo nalézt všestranně uspokojivé vysvětlení holokaustu, je jisté, že za hrůzami plynových komor stojí nepřiměřený obdiv k dravcům a pohrdání jejich kořistí. Byl to Fridrich Nietzsche, duchovní otec pojmů „člověk-dravec“ a „plavovlasá bestie“, kdo přišel v druhé polovině 19. století se sugestivní naukou, jejíž podstatou bylo rozdělení mravních systémů na systém otroků (vyznávajících lítost, soucit a altruismus) a systém pánů (vychvalujících sobectví, smyslové požitky a pohrdání slabými). Boria Sax píše: „Nietzsche byl toho názoru, že morálka otroků je krédem nemoci a morálka pánů krédem zdraví. V judaismu a ještě více v křesťanství zví-tězili slabí nad silnými.“ A dále: „Predátoři“ v řadách lidí byli předurčeni k tomu, aby rozka-zovali, ‚vegetariáni‘ k tomu, aby poslouchali.“ Je příznačné, že Nietzsche patrně velkého dravce nikdy neviděl jinde než v zoo a dokonce ani neupřesnil, které konkrétní zvíře má na mysli. Vlci, medvědi, lvi a orli mu splynuli v jediného super-predátora.
Přednost dávaná dravcům byla někdy obhajována tím, že tato zvířata jsou vznešenější, vitálnější, inteligentnější a mravnější než zvířata jiná. Takové zobecňování je však pochybné:
„Dravci ve skutečnosti nejsou inteligentnější ani divočejší než vegetariáni zvířecího světa. Pokud jde o suchozemská zvířata, zdá se slon být přinejmenším stejně inteligentní jako kterýkoli maso-žravý tvor. Divoká prasata, jež jsou převážně býložravá, mohou být nejlítějšími z bojovníků. Životy dravců navíc nenaplňuje – na rozdíl od toho, co si představoval Spengler – ustavičný boj. ...Nie-tzsche a Spengler si neuvědomili, že ona nesmírná agresivita, kterou lidé považují za znak divokosti, je do značné míry něčím, co bylo záměrně pěstováno v zajatých zvířatech. Zvířata, jež měla být užívána k honu, byla mnohdy systematicky trápena hlady a mučena, aby se jejich dravost zvýšila.“
Šlo tedy o ideologický kýč, jehož nabubřelost zapříčinilo zjednodušování vztahů odehrávajících se v přírodě (jinými slovy přezírání a zkreslování faktů nehodících se pro nacistickou koncepci) spolu s poblouzněným mytologizováním přírody a nostalgickým sněním o návratu ke zdravým árijským kořenům. Skrytým pocitem Němců a spouštěčem těchto jejich romantických tužeb (čišících z děl Goetha, Schillera, Herdera a jiných) byl odpor k civilizačnímu procesu nesenému francouzským osvícenstvím, a také strach ze ztráty identity. Ten se ještě prohloubil poté, co v Německu vešla ve známost evoluční teorie Charlese Darwina. Označení člověka za příbuzného s opicí, v západní kultuře odjakživa haněné, viděné jako parodie na lidskou bytost a pobuřující „zvrhlou sexualitou“, vyvolalo silný odpor veřejnosti spojený se zatvrzelým popíráním této reality. Jak říká Boria Sax: „Pro Darwinovy následovníky byla mezera mezi člověkem a jeho hominidními předky vyplněna opicemi a ‚divochy‘.“ Načež vyvozuje:
„Kdyby evoluční teorie odvozovala lidský původ ne od opic, ale od lvů, lidé by neměli tak velké problémy s jejím přijetím. Někteří středověcí šlechtici se snažili odvozovat původ svých rodů od zvířat, například od medvědů, z čehož plynula přirozená vitalita a tragická důstojnost. Jiné legendy odvozovaly svůj původ od tuleně, vlka, hada, ptáka či jiného zvířete, ale nikdy ne od opice. Lidé tedy nebyli prostřednictvím legend či mýtů na Darwinovu teorii připraveni.“
Darwinovu tezi, že úspěch v konkurenčním boji o přežití zvýhodnil jednotlivé rasy podle „stupně jejich civilizovanosti“ dovedl v Německu do extrému Ernst Haeckel, když prohlásil, že germánská rasa se dostala od lidoopů nejdál. Richard Wagner napsal, že „‚nižší rasy‘ pocházejí ‚z opic‘, za-tímco Árijci odvozují svůj původ ‚od bohů‘.“ Upření pozornosti na Židy a Romy, stejně jako na tělesně a mentálně postižené, na sebe nenechalo dlouho čekat. Především Židé „začali být postupně považováni za skupinu podobající se opicím, ale ne proto, že by se nedostatečně rozvinuli, nýbrž údajně proto, že degenerovali.“ Myšlenka rasové hygieny byla těsně provázána s antisemitskými postoji, tím nenávistnějšími, čím hlouběji v lidech hlodala obava z možného „znečištění krve“. Je známo, že „Hitlera ustavičně mučilo podezření, že by mohl být částečně židovského původu. Totéž platilo o velkém počtu předních nacistů, včetně Heydricha, Streichera a Rosenberga. ...Pro nacisty byli Židé stínovým obrazem, který umožňoval projekci zakázaných přání a skrytých obav.“
Všeobecnou nenávist k Židům ještě vzněcovala vykonstruovaná nařčení ze sexuálního zneužívání a rituálních vražd árijských dívek; nařčení, která vyvěrala také ze zhnusení, jež Němci pociťovali nad způsobem usmrcování domácích zvířat v průběhu židovských náboženských svátků. Při takzvané košer porážce bývá zvířeti jedním tahem nože podříznuto hrdlo, takže smrt nastane v důsledku vykrvácení.
„Veterinární instituce dnes obvykle schvalují košer porážku jako bezbolestnou, třebaže vyžaduje značnou zručnost a pozornost. Ztráta vědomí není po podříznutí okamžitá, nýbrž se u většiny zvířat dostavuje po uplynutí několika vteřin až jedné minuty. Někteří badatelé udávají u telat dobu 85 sekund, přičemž v rozmezí několika minut může dojít ke krátkodobému návratu vědomí. ...V mnoha zemích, včetně Švédska a Švýcarska, však zůstává košer zabíjení dokonce i dnes nezákonné.“
„Rituální porážení zvířat je tradicí, která sahá až do dávného starověku. U Babyloňanů, Řeků a dalších starověkých národů včetně Hebrejců bylo zabíjení zvířat vždycky obřadem. Probíhalo veřejně za přítomnosti kněze a doprovázely je modlitby a prosby za to, aby zvířeti bylo odpuštěno, což se podobalo modlitbám užívaným v tradičních loveckých společnostech. ...Archaické rituály tak zřejmě vyvolávaly atmosféru, v níž se smrt mohla zdát smysluplná i zvířeti.“
„V důsledku symbolického významu, který nacisté připisovali krvi, se smrt vykrvácením jevila zvrácená. Z nacistického úhlu pohledu nepřipravovalo košer zabíjení zvíře pouze o život, ale nejprve ho zbavovalo jeho prapůvodní vitality. Židé byli nazýváni pijavicemi a parazity. Zvířata porážená košer způsobem sebou škubala. Jde o svalovou křeč, ale většina lidí si tento reflex vykládala jako známku utrpení zvířete. Košer zabíjení bylo označováno za rituální mučení, za kult krutosti vyznávaný hrubými a bezcitnými lidmi.“
„Konflikt byl obzvláště příznačný v tom, jak obě strany nahlížely na bolest. Tradiční praktiky se snaží dát bolesti určitý smysl, zatímco praktiky moderní se ji snaží eliminovat. Obě strany mají k dispozici opodstatněné argumenty. Veterináři měli zřejmě pravdu v tom, že zabití následující po předchozím omráčení poskytuje lepší záruku bezbolestné smrti. Při tradičních způsobech porážky se zvířatům jako vnímajícím tvorům zase patrně prokazovala větší úcta.“
Ačkoli Boria Sax jako autor knihy nepřispívá do této debaty svým osobním názorem, je legitimní se ptát, zda z třetího úhlu pohledu nejde o pseudoproblém. Ani zastánci košer porážky ani její odpůrci nevyvíjejí tolik myšlenkového úsilí a tolik empatie, aby přihlédli k nejhlubší potřebě zabíjeného zvířete – obě strany prostě ignorují jeho touhu žít. Jsou tak de facto zaklíněny v bizarním dilematu: rovnou podřezat, nebo nedřív udeřit sekerou a podřezat až potom? Těžko lze hájit tento spor kon-textem tehdejší doby, přetrvává-li ještě do současnosti. Viníci jsou spojeni stejným poutem...
„Patrně nejnápadnější souvislostí mezi judaismem, křesťanstvím a nacismem je to, že všechny tři ideologie připisují ohromný význam krvi. Židé to dávali najevo tím, že se krvi úzkostlivě vyhýbali, a to především v jídle. Křesťané krev na druhou stranu obřadně oslavovali v podobě posvěceného vína. Nacisté vnímali krev mysticky jako nositele dědictví jejich předků. Ve své rétorice byli nacisté posedlí básnickými obrazy spjatými s krví. Fráze krev a půda (Blut und Boden) se stala pro mnoho lidí synonymem pro nacistickou ideologii. ...Půda a krev kromě toho odpovídají také chlebu a vínu při křesťanském obřadu svatého přijímaní. Když si nacisté tuto metaforu posléze přivlastnili, měla jejich představa o nevinnosti podobu divokosti a brutality; vykoupení podle nich nespočívalo v utrpení, ale ve vítězství, ne v beránku, ale ve vlku.“
Ačkoli v Německu byl vlk už téměř jedno století vyhuben, jako symbol mohl stále hladit nacistické ego: „Nacisté se soustavně dovolávali psů a vlků jako vzoru, pokud jde o vlastnosti, které oni sami chtěli rozvíjet. Šlo o věrnost, hierarchickou sociální strukturu, divokost, odvahu, poslušnost a někdy též krutost. Hitlerovo krycí jméno znělo Vlk, někdy se mu přezdívalo Malý vlk nebo Strýček Vlk.“
Psu se dostalo protikladného hodnocení. Podle teorie nacisticky smýšlejícího Konrada Lorenze existovaly totiž dva druhy psů: takzvaný zlatý pes, který byl výsledkem domestikace mezopotámského šakala, a údajně mnohem ušlechtilejší vlčí pes vzešlý z křížení severského vlka. V očích nacistů hodnota tohoto tvora nekonečně přesahovala hodnotu kteréhokoli příslušníka nižší rasy, což skvěle dokládá následující záznam: „Kurt Franz, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka, nařizoval svému psovi, aby napadl vězně, slovy: “Člověče, pokousej toho psa“
Hanlivé přirovnání ke zvířeti sloužilo nacistům k tomu, aby k jedinci či skupině přistoupili stejně, jako se běžně přistupuje k onomu zvířeti. Proto byli příslušníci „degenerovaných ras“ označováni jako opice, zatímco ti, kteří tloustli na úkor národa (mohlo jít také o německé sedláky, šmelináře či některé veřejné činitele), jako svině či prasata. Je zajímavé, že Richard Walter Darré, nacistický ministr zemědělství, se pokusil rehabilitovat vepře v očích veřejnosti tím, že ho označil za zvíře severské a tudíž typicky germánské (v protikladu k židovské tradici, kde je prase symbolem všeho nečistého a odporného). Na jeho osudu se však ani za „zvířata-milujících“ nacistů nic nezměnilo:
„Jen v drážďanských jatkách bylo na automatické lince v letech 1940-1944 poraženo 754 000 vepřů, z nichž většina byla ukradena sedlákům z okupovaných oblastí. Roger Carras napsal: ‚S žá-dným domácím zvířetem se běžně nenakládá s tak velkou krutostí, jako je tomu u prasete, s krutostí, která je i v našich nejcivilizovanějších společnostech pokládána za jakousi zvrácenou normu.‘“
Éra německého národního-socialismu překvapuje mnoha paradoxy. Jedním z nich je, že zatímco „nacisté vytvářeli z lidských bytostí stáda, značkovali je, kastrovali a průmyslovým způsobem za-bíjeli tak, jak se to tradičně dělalo se zvířaty“, jejich vůdce se vyhýbal konzumaci masa. Je ovšem pravda, že Hitler tak nečinil z ohledu ke zvířatům, ale kvůli chronickým žaludečním potížím a návalům potu. I když mu vegetariánství přinášelo úlevu, neměl žádné sympatie pro jeho zastánce, o čemž svědčí skutečnost, že zakázal všechna vegetariánská sdružení v Německu a později také v okupovaných zemích. Koneckonců, když se führer s oblibou přirovnával ke Kristu, také zcela ignoroval fakt, že se ztotožňuje s Židem.
„Hitler byl vegetariánem a zřejmě se tak snažil napodobit skladatele Richarda Wagnera. Několik čelných představitelů nacistické vlády ho v tom následovalo, a to včetně Hesse a Goebbelse. Himmler, jenž byl ovlivněn buddhismem, dokonce velitelům konzumaci vegetariánské stravy přikazoval. ...Jak se omezení tohoto typu mohlo slučovat s rétorickou oslavou dravců? Lidé unášení proudem nacistického hnutí tyto rozpory prostě přehlíželi. Jedním z možných vysvětlení vegetariánství však může být teze, že se přední nacisté zdržovali konzumace masa proto, aby tím dali najevo, že patří k elitě. Po celé dějiny si jen elity mohly dovolit pravidelně jíst maso a byla to zase jenom elita, která si mohl dovolit maso odmítat. ...Nacisté sami sebe vnímali jako jedno ohromné zvíře, které nezabíjí ani tak z hladu, jako spíše ze sportu.“
Patrně nejkřiklavějším příkladem rozdvojenosti německého charakteru jsou zákony na ochranu zvířat, které v roce 1933 přijala nacistická vláda (Boria Sax je ve své knize uvádí v plném znění). Překvapují nejen zjevnou snahou ulevit zvířatům od bolesti (například zakazují pokusy na živých zvířatech, zdůrazňují použití anestetik při bolestivých operacích, nařizují rychlé ukončení života zvířete a podobně), ale jsou známé i svojí detailností a vysokou lékařskou a právní úrovní. Jakkoli byly složité co do výkladu a vynucování, udržely se s několika úpravami v západních sektorech Německa až do roku 1972. Následuje několik komentářů autora knihy Zvířata ve Třetí říši:
„Tyto zákony... velmi podrobně vyjmenovávaly praktiky, jež byly zakázané, například vypouštění ochočených zvířat do divočiny, užívání zvířat ve veřejných zábavních podnicích, aplikace klapek na očí u koní, kohoutí zápasy, býčí zápasy, zastřihávání uší u psů a tak dále. Nesmírný důraz, který zákony o ochraně zvířat kladou na to, aby zvířata nepociťovala bolest, se zdá být v rozporu s duchem, jejž se nacisté snažili podněcovat. V jistých ohledech představoval nacismus reakci proti humanismu, neboť zdůrazňoval tvrdost a sílu. ...Z mnohých souhlasných komentářů k těmto zákonům, které byly za nacistického období napsány, však vyplývá, že si zmíněného rozporu nebyl v podstatě nikdo vědom.“
„‚Němec má dvojí povahu...‘, napsal William Shirer ve svém Berlínském deníku (Berlin Diary). ‚Jako jednotlivec se o svůj příděl chleba rozdělí v neděli dopoledne s veverkami v zoologické zahradě. Dokáže být člověkem laskavým a ohleduplným. Ale jako jednotka germánské masy dokáže pronásledovat Židy, mučit a vraždit své spoluobčany v koncentračních táborech a masakrovat bombardováním ženy a děti...‘“
„Jak oficiální sociologické studie, tak nesčetné příhody potvrzují intuitivní úsudek, že krutost ke zvířatům jde ruku v ruce s protispolečenským chováním. ...Zkušenosti s nacisty ukazují, že opak nemusí vždycky platit. Ti, kteří jsou vlídní ke zvířatům, nemusejí být nutně laskaví k lidským bytostem.“
„Příklad, který představují nacisté, by nás ovšem neměl obrátit proti boji za práva zvířat. ...Měli bychom připustit, že nacisté – ať už byly jejich motivy jaké chtěly – měli pravdu, když uzákonili humánní přístup ke zvířatům. Pravdu měli i v ochraně dravců, například vlků, ale mýlili se v tvrzení, že dravci jsou inteligentnější, a dokonce mravnější než jiní živočichové. V mnoha ohledech se nám tak nacisté podobali víc, než jsme ochotni připustit. ...Nacistické Německo může sloužit jako zrcadlo, odhalující složitou nejednotnost měřítek, jejichž prostřednictvím hodnotíme jak zvířata, tak lidi. Prozkoumáme-li nacistické Německo, můžeme odhalit mnohé o sobě samých.“
Pavel Hub, Klimkovice 2011